Na podzim se v Théâtre du Soleil v Cartoucherie na okraji Paříže po pěti letech znovu na chvíli usadil dánský Odin Teatret. Trošku ve stínu hlavního taháku, který přivezl – inscenaci Andersenův sen, související s rokem andersenovských oslav –, zůstalo starší představení Salt (2002). Podle textu Antonia Tabucchiho Dopis větru v režii Eugenia Barby vytvořili herečka Roberta Carreriová a hudebník Jan Ferslev krátký, ale intenzivní baladický příběh o hledání ztracené lásky. V rozhovoru Ferslevovy mandolíny a krouživého cestování ženy mezi ostrovy s kufříkem plným soli vzpomínek slyšíme Hlas znovuobjevovaných obrazů paměti, který spěje k vědomí konečné ztráty hledaného. Naléhavost, prostota a přítomnost v tanci, slovech i hře v této „ženské odyseji“ předčila svým účinkem rafinovanost andersenovského snění jako skutečná sůl života.
Fousatá Joconde z plakátů nezvala ani na prestižní výstavu Vídeň 1900 (Klimt, Schiele, Moser, Kokoschka), ani na tematickou Melancholii v Grand Palais, ale pochopitelně na DADA do Centre Pompidou. Vyčerpávající expozice (přes sto umělců na 2200 m2) tohoto světového hnutí představila kromě všech notoricky známých děl i méně proslulé národní dada – New York, Rusko, Belgie, Japonsko (Dada a Zen), archivní texty (s obligátním Bretonovým razítkem „D“), filmy, zvukové experimenty, přesahy do předchůdců (Arp) a surrealistických konců. Scénografická kompozice výstavy – šachovnice vzájemně propojených padesáti místností, věnovaných tu umělci, tu formě, odnoži, době či státu – odrážela najednou dadaistický chaos i jeho metodičnost a umožnila je volností průchodů zažít návštěvníkům. Výstava pokračuje ve Washingtonu a New Yorku.
A ještě jednou se vrátíme do Théâtre du Soleil k události, o které se oproti Odinu psalo více: A. Mnouchkinová poskytla ve svém divadle na čas útočiště uprchlíkům z despotického Íránu. Uprchlíci jsou totiž herci, kterým teheránský režim zavřel jejich nejstarší a neslavnější divadlo, kde udržovali styl lidové komedie, zvané Siah Bâzi neboli „Hra Černého“. Vydali se proto do Paříže hledat nový život. A o tom i hrají. Představení začíná projekcí dokumentu, jenž sleduje události okolo zavření divadla, následují výpovědi herců, silné emoce a všudypřítomná mizérie i jiskry naděje. Film se prolne do skutečnosti a na jeviště vstupují herci z plátna a hrají v civilních kostýmech krátkou skeč o svém příjezdu do Paříže, zpívají o pospolitosti a strachu, někteří skutečně pláčou (to není hra). Následuje ale neuvěřitelně hbitá a k popukání komická hra s pohádkovým motivem záměny chuďase a sultána, točící se okolo hlavní komické postavy Černého, který je hybatelem, vítězem i obětí dění. Byť se hraje v perštině a překlad matou četné improvizace herců, přeplněný sál Soleil reaguje každý den bouřlivě. Pak ale představení skončí a zůstanou otázky, kde jsou tito herci, kteří tak rozdávají radost, teď? Kde budou zítra?
Jak s takovou otevřeností divadla s hluboce lidským a zároveň i neagresivním politickým postojem kontrastují současné pseudorevoluční události, které přinesly zabarikádované nebo zavřené univerzity! Příkladem může být barikáda ve vchodu do Université Paris VIII, která částečně zmařila a částečně omezila dlouho připravovaný tradiční studentský festival čtení, tance, divadel, projekcí a výstav s názvem Printemps des poètes (Jaro básníků). Jedno z hesel na letáku rozdávaném organizátory protestů říkalo: „Proč blokovat vstup do výukových sálů? Abychom fakultu transformovali v prostor k debatě, diskusi, informaci a volnému projevu...“ Aha.