Bull je buvol a shit je hovno. Bullshit je název nevelkého eseje sedmasedmdesátiletého emeritního profesora z amerického Princetonu Harryho G. Frankfurta. Napsal ho před více než pětadvaceti lety a publikoval v univerzitním tisku. Tehdy zůstal nepovšimnut. Teprve když profesoru Frankfurtovi před dvěma lety jeho redaktor z Princeton University Press navrhl, aby ho vydal jako knížku, a esej vyšel, měla publikace nevídaný úspěch a dodnes je na seznamu bestsellerů v USA.
Ve Spojených státech se knihy Bullshit v krátké době prodalo přes 400 000 exemplářů a byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Esej (v kapesním vydání má 74 stránek) se analyticky zabývá obecně rozšířeným žvástem současnosti, který ovládl reklamu, PR a politiku, a snaží se ho přesně definovat. Analyzuje práci s jazykem, kterou používají firmy a politické strany, když se nám snaží prodat své výrobky či sliby. Přestože tento typ žvástu je velice rozšířený, nebyla mu dosud věnována žádná teoretická práce.
Podle Harryho G. Frankfurta se slovo bullshit používá buď jako obecná nadávka, nebo jako výraz pro pojmenování fenoménu. V knize se zabývá tímto slovem jako fenoménem.
Aby se k němu nějak přiblížil, nejprve se ho snaží odlišit od slova humbuk (Humbug), které je podle něj zdvořilejší a neškodnější, ale v principu velice podobné. Podle Maxe Blacka (The Prevalence of Humbug) toto slovo odpovídá synonymům jako například hokum (divadelní vytáčka), drivel (žvást), imposture a quackery (švindl) atd. Humbuk podle Blacka označuje takový čin, který vede k mylné a falešné představě, jež leží na hranici lži, a je jedno, jestli se vztahuje k myšlence, citu nebo postoji.
Podle Frankfurta lze podobnými slovy popsat i základní rozpoznávací znaky bullshitu, ale aby fenomén ještě přesněji vymezil, pokouší se v dalším textu jednotlivé elementy definice Maxe Blacka komentovat.
Humbuk, bullshit a lež
„Zfalšovaná představa či líčení jsou vždy činěné úmyslně a nikoliv nevědomě a bez záměru, jsou tedy velice blízké lži. Pro jedny je lží každá falešná výpověď a druzí říkají, že člověk může lhát i tehdy, když jeho výpověď je pravdivá, ale on sám ji považuje za falešnou a používá ji proto, aby jiné přivedl v omyl.“
Jenže co to znamená, když o nějaké výpovědi, představě či líčení řeknu, že leží na hranici lži? Podle autora úspěšného eseje taková výpověď musí mít některé shodné znaky se lží, ale ne všechny. Humbuk většinou nafoukne či jinak zvýrazní jen jednu popisovanou vlastnost nebo detail. Naproti tomu lež je postavená na kontinuální falešnosti většiny detailů. Humbuk není celý založený na vzletnosti či přehánění, tyto vlastnosti nejsou pro něj nezbytným znakem. Vzletný bullshit se blíží spíše klišé. Vzletnost a přehnanost není součástí bullshitu, ale spíše motivem. Každý bullshit je dle profesora Frankfurta motivovaný troufalostí, arogancí a domýšlivostí.
Kdo něco při plném vědomí nepřesně představuje, činí minimálně dvě věci falešně: nejprve falšuje téma, věcný obsah a pak automaticky falšuje i stav svého svědomí. Když totiž někdo tvrdí, že má v kapse nějakou sumu peněz, tak ten, komu to říká, má nejen falešnou představu o tom, co lhář má v kapse, ale i o tom, co si lhář myslí.
S humbukem je tomu jinak: „Humbuk se nesnaží vytvořit falešný věcný obsah, ale primárně chce u posluchače vzbudit falešný dojem o tom, co si mluvčí o nějaké věci myslí.“
Jako příklad uvádí řeč politika při národním svátku, kdy padají slova jako: „Naše překrásná a požehnaná země, jejíž otci zakladatelé vedeni Bohem zahájili novou éru lidstva, atd.“ Řečník by lhal jen tehdy, kdyby chtěl, aby posluchači věřili něčemu, čemu on nevěří. V tomto případě je ale řečníkovi úplně jedno, co si posluchači o jeho řeči myslí. Řečník není motivován tím, aby v posluchačích vzbudil falešné představy o tom, co si někdo o této věci myslí nebo ne. Jemu jde hlavně o to, a to je pro bullshit typické, vzbudit u posluchačů dojem, že on je patriot. Chce ovlivnit jejich mínění o sobě, jako jindy se snaží na stejném principu firmy ovlivnit mínění o svých výrobcích.
Bullshit si neklade otázku, jak se věci ve skutečnosti mají, a v tom je – dle autora – podstata zkoumaného fenoménu. A to je také důvod, proč se s bullshitem setkáváme nejčastěji v reklamě, public relations a samozřejmě v politice.
V Oxford English Dictionary našel autor výraz bull session (sezení buvolů, schůze buvolů), který je definován jako neformální rozhovor či diskuse zvláště mezi muži. S tímto výkladem nesouhlasí hlavně proto, že taková diskuse sice může být intenzivní a dokonce i významuplná, ale v jistém smyslu nemusí být vůbec pravdivá. Charakteristické znaky bull session jsou spojeny s velmi osobními a emocionálními aspekty života, jako je například politika, náboženství nebo sex. Normálně lidé o těchto tématech nehovoří moc rádi, protože se obávají, že by je někdo mohl vzít za slovo. Při bull session si účastníci mohou říkat, co chtějí, vyzkoušet si, jak na to jiní reagují, ale zároveň se nemusí obávat, že je někdo chytne za slovo a že za svým míněním musí pevně stát. Účastníci takového sezení vědí, že do jisté míry mohou být nezodpovědní. Normální vazby mezi tím, co člověk říká a čemu věří, v tomto případě neexistují. Bullshitu se podobají v tom, že se nijak zvlášť neohlížejí na pravdu. Na podobnost obou výrazů poukazuje i rčení shooting the bull, honit býka, mluvit nesmysly.
K upřesnění zkoumaného fenoménu se Frankfurt snaží dál rozlišit pojmy bullshit a blaf (Bluff) a říká: „Samozřejmě je bullshit blíže blafu než lži. Sice lež i blaf jsou obě formy zfalšovaného zprostředkování či klamání, jenže rozdíl mezi čistou lží a blafem je v tom, že při blafování jde méně o falešnost, neupřímnost, ale spíše o padělek, falzifikát a díky tomu se dostává blaf do blízkosti bullshitu.“
Bullshit jako způsob sebeprosazení
V eseji cituje Harry G. Frankfurt postavu Abdela Simpsona z románu Erika Amblerse Dirty Story (Špinavý příběh), v němž si vzpomíná na radu svého otce, kterou dostal v sedmi letech: „Nikdy nelži, pokud můžeš téhož dosáhnout bullshitem.“ Otec tím myslí: Pokud se pomocí něho dokážeš prosadit.
Filosof větu komentuje a říká, že tímto sdělením není jen řečeno, že existuje důležitý rozdíl mezi lhaním a bullshitováním, ale také, že jedno upřednostňuje před druhým – ne proto, že by bullshit byl méně opovržlivý než lež, ale proto, že lež není tak účinná, chce-li někdo dosáhnout předem stanoveného cíle. Nejspíš proto, že otec Simpson je přesvědčen o tom, že pravděpodobnost odhalení při lži je větší. Je-li někdo přistižen při bullshitu, následky zpravidla nejsou nijak tragické, protože vzhledem ke značnému rozšíření tohoto fenoménu ve společnosti vůči němu existuje větší tolerance. Může za to jistě i ta skutečnost, že bullshit nebereme jako osobní útok.
Lhaní je činnost s ostrým ohniskem: lež musí zasadit na určitém místě určitou nepravdu v jistém množství nebo ji vnést do nějakého systému, v kterém by normálně fungovala pravda. Lhář se nemůže vyhnout pravdě, musí ji znát, musí věřit, že ji zná.
Kdo se chce naproti tomu prosadit s bullshitem, je evidentně svobodnější. Jeho pohled je panoramatický a nemá žádné ohnisko, proto není pod tlakem pravdy; takový člověk je jen připraven v případě potřeby falšovat kontext. Kreativita a analytické schopnosti toho, kdo pracuje s bullshitem, nemusí být tak vysoké jako u lháře. Bullshit dává autorovi větší možnosti a větší prostor pro improvizaci, barvu a fantazii. Proto také – podotýká Frankfurt – existuje výraz bullshit artist.
Bullshit nemusí být za všech okolností nutně opakem pravdy, ale odlišuje se od lži hlavně tím, že falšuje úmysl. Vždycky klame v úmyslech. Bullshit je způsob, jak falšovat to, o co jeho autorovi ve skutečnosti jde.
Lhář se nás snaží odvést od korektního pochopení skutečnosti. Autor bullshitu před námi utajuje, že skutečnost pro něj nehraje žádnou podstatnou roli. My bychom neměli rozpoznat, že autor nechce říci ani pravdu, ani ji před námi ukrývat. Autor bullshitu hovoří tak, aby nebylo možné rozpoznat, jak se věci ve skutečnosti mají.
Lhář i ten, který trvá na pravdě, jsou podle autora součástí stejné hry, i když každý na jiné straně hřiště. Ten, kdo používá bullshit, tyto odlišnosti ignoruje. Sice neodmítá autoritu pravdy a není proti ní jako lhář; on si jí nevšímá. A to je právě důvod, proč každý, kdo používá bullshit, je větším nepřítelem pravdy než lhář.
Frankfurtův esej je pokusem najít jméno pro velmi rozšířený fenomén dneška, který nejsme schopni popsat starým slovníkem. Jak autor knihy sám řekl Georgu Dietzovi: „Kniha je protestem proti manipulaci! Lidé jsou dnes hladoví po pravdě, protože mnoho let museli poslouchat jenom lži, a mají pocit, že moje kniha jim může pomoci… Bohužel všem politickým uskupením jde jen o zájmy, a ne o pravdu.“
Celý esej pak končí větami: „Ve skutečnosti jsme my lidé těžko uchopitelnými bytostmi. Naše podstata je notoricky nestabilní a méně zakořeněná než podstata jiných věcí. A díky této skutečnosti je i upřímnost bullshit.“
Autor je novinář a spisovatel.