Bulharská poezie – a krev

…premiéru roku 2004 ve Švédsku a čeští diváci nechť doufají, že tato podivuhodná osobnost, režisér, autor scénáře i představitel bílé kurtizány v jednom, zavítá někdy taky k nám. Podle anotace jde o zkoumání lidského těla jako předmětu fyzické a estetické konzumace – a Lili Handel toto předsevzetí naplňuje bohatě. Na scénu – za ohromujícím způsobem zvládnutého operního zpěvu – přichází osoba, která není ani mužem, ani ženou. Hlas má jednoznačně ženský, také zcela vyholené tělo, bez pochyb ovšem tělo mužské. Nahota překrytá pouze bílým pudrem a miniaturním kusem spodního prádla zdobeným korálky. Lili usedá do ušáku a kontaktuje publikum. Za použití minima verbálních prostředků se dozvídáme, jak žije prostitutka. Anebo jak žije člověk vyčerpaný tím, že prodává své tělo – a ne nutně jenom na sex. Lili je totiž taky možná tanečnice nebo zpěvačka, v tom nás interpret nechává v nejistotě. Jeho projev je expresivní i minimalistický zároveň, jednou rozehrává scénu pouhým přecházením ze strany na stranu, hrou kroků, jemnými gesty, podruhé se pouští, sedě na křesle, do bouřlivého tance-jízdy na koni. Na vteřinu se zastaví u obrovského lesního rohu, do hry zapojí i záclonu svázanou do uzlu. Jeho jednání je neprediktabilní, nekonzistentní, magické. A publikum přijemně mrazí: co tenhle šílenec, který zcela otevřeně popírá hranice mezi mužským a ženským tělem (světem), udělá příště? Kam až dokážeme v konzumaci svých vlastních těl a sebezálibném zhlížení se v zrcadle zajít? My v českém divadle tak maximálně na ostří nahoty na scéně. Musím se přiznat, že právě to jsem od Dimcheva čekala – a nedočkala se. Závěrečný výstup Lili Handel na mě však zapůsobil jako už dlouho nic.

V posledních deseti minutách provokativního pohrávání si s okolním světem performer nenápadně vytáhl tácek s injekční stříkačkou a škrtidlem. Atmosféra byla tak vyostřená, že jsem si dovedla představit, jak si aplikuje drogy – místo toho vydezinfikoval žílu, přiložil stříkačku… a odebral si krev. Ta byla ve vzduchu prostě, spolu s desinfekcí, cítit a navíc byla přítomná i fyzicky. Herci po lokti ještě stékal červený pramínek, když se postavil s malou ampulkou a mililitry své vzácné tekutiny, „nejlepší krve na světě“, říkal, začal dražit. Ve světě, kde se prodávají orgány, ve světě, kde lidé umírají na AIDS a krev ve veřejném prostoru je nebezpečná, ne-li smrtící zbraň (v USA by takové představení bylo za hranicí zákona), se na otevřeném jevišti v intimním sále pro pár desítek lidí nabízela krev. Publikum zareagovalo, krev se prodala za pár tisíc maďarských forintů, což není moc, ale její pach na nás nějak zvláštně ulpěl – stejně jako se leckomu zadřelo pod kůži to, co chtěl bulharský tanečník svou padesátiminutovou performancí na hranici zdravého rozumu říct. Zážitek, pro který se má chodit do divadla.

Marta Ljubková, Eger, Maďarsko