Když na přelomu století Petr Kabeš (o něm na stranách 1 a 16–17) pořádal své dílo do čtyřsvazkového konvolutu (Pěší věc a jiné předpokoje, 1998, Krátké letní procesy, 1999, Kámen ze srdce, 2000, Těžítka, ta těžítka, 2002, vše v nakladatelství Atlantis) a přidal k němu poslední svou sbírku Cash (2001, tamtéž), měl na mysli skutečnou autorskou probírku: jako by některé obrazy rozřezal a jiné naopak dokončil. Každou z částí těchto čtyř svazků přitom považoval za samostatnou knihu – zmíněný konvolut v jeho záměru tak představuje „skladbu vytvořenou ze skladeb“: Petr Kabeš nejenže autorsky „z poslední ruky“ uspořádal uvnitř jednotlivé své sbírky, ale vytvořil z nich také jakoby „čtyři koncertní večery“ tím, že je k sobě v jistém záměru přiblížil a přidružil k nim skladby-sbírky z dosud nepublikovaných textů.
Z tohoto pohledu je velmi složitým svazkem Kámen ze srdce, v němž jsou obsaženy sbírky Obyvatelná těla, Kámen ze srdce a Skanseny. Po vydání svazku Petr Kabeš především čekal, jak budou recenzenti hodnotit vývoj Obyvatelných těl, která prošla od samizdatového přes první samostatné knižní vydání značnými změnami. Byl zklamán, že pro čtenáře nikdo tento letitý vývoj (dvacet pět let!) nezmínil. A tak jej zpřístupňujeme pohledem na triptych i s jednou jeho předchozí variantou, která zachycuje vývoj básníkovy řeči, a citujeme k němu přímo z ediční poznámky svazku, v níž je cesta triptychu popsána:
Obyvatelná těla byla prvně publikována v několika emisích strojopisné edice Petlice v letech 1974 a 1975. Tehdejší „dvě sbírky s oponou“ doznaly podstatné redakce a redukce (...) v roce 1980. (...) k části textů (...) jsem se vracel nárazovitě i poté, důsledněji při přípravě vydání v roce 1990 [Nakladatelství Libereckých tiskáren, 1991 – pozn. ak], kdy jsem zamýšlel ucelit letité vrstvy nemalých změn (týkaly se zejména čísel jak mušlí přichází co vzdaluje se a ve dnech hrůzy ne). Úporné závratě, s kterými jsem byl nečekaně hospitalizován, mně znemožnily soustavnější práci. V nedomyšlené snaze o proporcionalitu celku jsem se rozhodl pro vivisekci a knižní vydání „zeštíhlil“ [tj. ve vydání z roku 1991 zůstala z triptychu pouze jedna skladba, po šlehy žíní ožily, zbývající dvě výše zmíněné byly vypuštěny – pozn. ak]. Po dalších deseti letech, na předělu roků 1999–2000, jsem se pokusil o zamýšlené usebrání znovu. (...) Toto uspořádání i znění považuji za konečné.
Petr Kabeš, 2000
jak mušlí přichází co vzdaluje se
částkám hlasů vstříc
vymknutá zrna z brázd
obemyká co zráním prahlo zanikat
co chtělo hlásku těla obejmout
svým průnikem teď obývá
a jako mušlí obnoveno mušli uniká
vane prolukami těl a hlasů
obnažené stěhují se zlomky zrn
z roků chrtích k tučným pověstem
do sýpek vyhaslých hvězd a let a letů
neplodné dolující v jalových
jak pověst o pověsti vstupující do dutin skutků
ztrácí sebe v tom co zacelí
co zůstává pak sebou sytí
to co se vzdaluje
a houstne co ředilo se v sen
pověst o pověsti skutek rozezní
na kříži lože
semenná hláska rozpažena v sval
zvěstuje trvání jež sobě sliboval
hlas touhou v tělo vkřižován
a tělo vztyčované jím
podbarví krví hlas
to její stín
lom světla vrací v plochý plán
a ten se tmí vstříc hlubinám
jak skutek který pověst osnová i sytí
plán sákne sítem trnů do hlubin
jak vyjevit však výšku hlubinám
když pouze odlesk blýskne okem sem
kde zdroj už ustal rojit se
co jako k mušli blíží se
blíží se rájem vyhaslého oka
ráj nevidomý ředěn a kolébán
tím co rozvlnil
minulost masa bez kostí
vyhlíží
bludná jak pověst na útěku před skutkem
jak ústa za výdechu
svolná přijmout polibek
předvoj mlhovin a závoj par
únik co postrádá plán i stín
odmykán vanem pověsti
jako když perlu mušlím zpodobuje vzduch
klíček zrna uzamyká se darům zaceleným
jež mimo hlásku těla
touhu vklíní v klamný klín
v jalovost zralou jako žeň
jako by se mušli v šumech vracel únik
když únik mlčí aniž sebe hledá
jako by se zajizvoval nepočatý klín
sám klíček v srdci pouhosti
odmykán vanem pověsti jak van
jak ústa
jež za vdechu se prahnou vlíbávat
smlčené a mimo dech
je temné obývání plev
v nečitelnost oslepený plán
který by vstupoval či odcházel
nečitelný jak zlomek zrna usebraný
v oko jímž sebe vyhlíží
ve hvězdu tělo vydavší
stálice zato vzdala svit
a uchovala tělo tmící
celistvá poslepu se nachází
a už se nevzdaluje
neboť šla sobě vstříc
úplňkem střemhlavým jak strž
je nahá bílá kost
paprsek vštípen v kříž
a touží zacelit se jak uchopený ráj
který plod pověsti obtěžkal
jak touha hlásek po těle
jak ve fáč světla odvinutý letokruh
temnotná perla tkví
ozvěna mušle perelná
a obnažena v sval se skví
jak tělo navštívené bez touhy
jež odmykáno tmělo
pod světlem vydávaným jím
ve dnech hrůzy ne
to v nocích třpytu
v třpytkách ticha ožívá
co stínem žilo pod sutinou dnů
ne vývoj ale vývojka
ne taras ale kras
jím výboj odlivu spěl střást
tartaru vzdutí zaživa
ve tvaru drúzy
tyčil hrůzy den svůj dům
odlomen čnělku zůstavuje
tomu co v hrůze ponocuje
co ustáleno v stalagnát
hroutí se trnem trupu v pád
na prahu nocování třtina těla
vrkočí obnažených živlů chvěla
jež vzpíná sebe
zpětně rozčtvrtit
růžice řezu odkrveně zeje
to v sobě zdila dům dne hrůz
jím znějíc jako odvěšený zvon
když zapřen o nehyb srdce
na šelestech půdy spočívá
a pokovuje jejich zvuk
růžice zavíjela do poupat
rumiště noci
které hrůza svedla rozpoutat
a jako květy krepu halí hrob
navrací trup vyvázaný
na vyvolanou kostru dob
nad vybledlostí plánu
růžice kořeny rozpuká
jako když rozvije se opuka
a třepy hřebu v údech kouřových
vyjeví světakříž srdce zbavený
den hrůzy zabydlen v domě svém
tykadla živlů postupují osídlit
slepé nory kůže svlečené
a vysídlen je den i stíny vlastních těl
končiny stínového těla
ožívají exilovým pohybem
jako by vrkoč v plazy rozpustila se
jak prázdné místo pod srdcem
svíjejí živly v sobě sten
kterým se z těla stával dům
a z domu slovo řeči
slovo obytné i láskou v křeči
dům hláskou spřízněn s domy těla
kde hudba dechu třela
své světlo o znělý zvon živloví
jako se přes trám klade trám
jak na rty prst
kříž z ramen živlů rabován
a vrhán zdí jak hrách
jak nevyřčené hrůzy dne
do němých končin setmělého těla
v klínu srdce
v srdci klína
k němému tělu noci přilehá
zem prostřená a příčný vzduch
když mimo řeč
se nocí těla klikatí
cesta jež dobývá se ve svůj byt
žár a pramen
vlna a plamen
jazyky určité jak hřeb
smrt živou ženou v hadí hyb
mateřské břicho noci
maceší srdce dne
a mumlavá mluva jimi obnovených těl
oslovuje vysídlený
těly nad sutinou
v hrůze vztyčovaný kříž
po šlehy žíní ožily
prarytmy tvoření
stahy a tlaky
to jimi plodnost spěje v plod
zatímco rozvířila prach
vzpomínka na pomník
na sochu ze vzduchu
již kdysi zevnitř obydlel
a zvenku opevňoval
první kolující prach
prach mladší pučí v klenbách
opukové pevniny
pod varem hřívy
na groších kůže pěna mlhovin
a kopyta klisny v obyvatelném
těle ze vzduchu
ta chvějí tím tělem
a žijí tím tělem
zpodobí pnutí a tepy
prvního plození
v lopotném potném puzení
v ozvěnách kůže pod kůží
tvrdými rytmy břicha vkovaných
do světel věčných sněhů
jež padlé znovu udusává
křeč jako předzvěst těla
deroucí se do věku
do věku jako z nitra bubnů
poselství neurčená přesličkám
rozhrnující ale clonu pňů
tak vystřelují hrstky
rytmovaných par
jež vstřícnou sochu dotváří
jak luna zem
a nezrozeným stenem
kůži přepaží
a pláň
když na pláni plození patřila noc
a rození tam patří den
na pláni na níž dosvědčí
věčný sníh zmar i zrod
a v jejich střídě
svoji neúčast
tvoření také zde
bralo si z noci jas
však stvoření jej vrhá zpátky
vysoko nad noc
jak bubnů dutý zvuk
jenž tělo ze vzduchu
a stejně i prach byvších těl
obešel
a jimi zněl
jako když na sníh padá sníh
jako když z prachu vstává prach
tak obstoupila věčnost
spánek řídkých těl
a stromy z mlhovin
a trupy z par
pod tíhou ticha houstnou v tvar
v němž povstává
prach proti prachu
tvarem probuzeny v krev
kolmému jasu patří den
a tělo dotvořené
jím a v něm
je obnažený noci děj
jenž jako skutek vyvstává
vždyť také den
své tělo obchází
jak luna měsíčnatou zem
a věčné sněhy roční čas
aby pak na švu vlastní kůže
kde setkává se
vzlet i pád
den prudce vzpříčil se jak zjevení
když rozetnula šev i den
krev probuzená v tvar
stavidlo bezvěké a bílé jako smrt
je okamžitý ráj
utkvělý výkyv haluzný
jenž nitro bubnů zevnitř obnažil
a jasem cizím zasáhl
až strnul rytmus jako čas
a okamžité tělo
vrženo v ten čas
svým nevzbuzeným tepem
po širším tepu který vyvřel jím
teď marně tápe zpět
jak po zázraku zrak
a vzpříčen je dech bez dechu
v té průrvě zbrocené
v té krvi zborcené
ve švu zhášeného dne
na který nalehává padák ráje
to jeho pád sám bdí
když spí opět smrtí zacelená smrt
a spí ještě věčný ráj
ticho věku do ticha se probouzí
jím stárne nezrozený sten
odcházející krok krve
ráje letmého
jejž ráj padlý halí bíle
jako mimověk
sen v tělo bíle oděné
je proměněn
sen živý v mrtvou krev
a tělo o snu snící
učiněno krví kterou nepřijímá zem
neboť je opukovým nebem
ztichlých pňů ta zem
ráj větví nachýlených v nepropustný věk
jenž odpírá a vzpírá
tato těla
rodící bolest pro bolest
tuto nad sny vítězící krev
které dal do kolébky ráj
svůj vlastní hrob
svůj mléčný mimověk
a která nocí nepaměti stoupá
vstříc sněžícímu sněhu vzpomínek
jako když do mlh taje sníh
krev stoupá zpátky
ve svůj první padajícwí prach
a jeho pádem proseta
podobna jasu vplouvá
v propustnou sítnici oka
jíž krvi otevírá
vztyčený nestárnoucí sten
a kde žhne jejím tepem jas
a jas jak tep kde otevírá
věčnými rytmy praklín rození
bránu jež nebrání
prolínat ráji a krvi
ten pulzující klín
jak náruč smrti bělohřívý
pojaty klínem
sebou jej odívají
když nejblíž sobě víří
plod obrácený ve sněžící sloup
a plodnost zasněžená jím
když sobě nejblíž
sytí svým dvojdechem
stín bezdechý
stín opukové pevniny
obyvatelnou sochu ze vzduchu
jež prázdná kráčí sněžením
jak stopa kterou nenakročil krok
v ní na sníh padá sníh
a v dutých bubnech
narůstá mlčenlivý strom
smrtelný sněžný věk
a jeho obzor obezděný
vtisky kopyt pamětí a smrtí
odívá sebou
plnokrevný ráj
který jak dech se vrací
do svých vysídlených těl
ke starým obřadům
novými těly spěje stejná
stejně rytmovaná krev
zabarvená jen o oběh
o střídu dne a noci
již nyní jako lunu vykrojuje
z mrtvého věku věčně březí
břich vtěleného ráje
který svůj bezvěk odívá
zaržání dvojí uťaté
je vlna sestoupivší k přesličkám
ožívá v žilách pňů
a tělu ráje vstříc
rozráží mezisníh
a opukové nebe usedavých dnů
ve kterých kopyta
vlomila do kamene sten
jak pauza pulzu
mezi bezvěkem a věkem
trne sten mimo krev
jímž rodí se již mrtvý zmar
a sněží sníh
prsty do ran vkládající sníh
sněží
anebo ještě
sněžit nezačal
samizdatové znění z roku 1974
jak mušlí přichází co vzdaluje se
uvolněným částkám hlasů vstříc
když vymklé je jak zrna z brázd
obemyká co prahlo v zrnech zanikat
a jednolitou hlásku těla co chtělo obejmout
tu obývá teď
na zrno průniku ohlazeno příboji
a prostupnost těl zná
co mimo v perly vzduchu propuká
co jako mušlí obnoveno mušli uniká
a vane prolukami těl a hlasů
částečností vane jak sám van
a stejně obnažené zlomky zrn
jež stěhují se
z chrtích roků k tučným pověstem
do sýpek vyhaslých hvězd a let a letů
šustí jak holé vory mezi hladinou a vzduchem
to neplodné dolující v jalových
jak pověst o pověsti vstupující do dutin skutků
tak pohyblivé setrvalému
podplouvá vstříc
a ztrácí tím co nabírá
svým vstupem ztrácí sebe v dutinách
co zůstává vždy sebou sytí
to vzdalující se
co celistvostí se zdá být
ve stélách škeblí
ve svrchovanosti hladu
kde už teď
výčnělek a částka úplňkují
pouhostí vnitřních stěn
a houstne co ředilo se v sen
jak pověst o pověsti která skutek rozezní
ve svém věčně prokvétajícím loži
na slabinách semenné hlásky
jež rozpažené jako sval
zvěstují trvání které sobě slibují
zatímco na kříži lože
je hlas touhyplný v tělo vkřižován
a tělo křížem vztyčované
hlas podbarvuje skvrnou sňateční
narůstajícím stínem
který ve hře lomeného světla
lomí se zpátky
ve svůj bezbarevný plochý plán
jenž temní vstříc jen hlubinám
jak skutek který pověst osnuje i sytí
je sytý vstřícný stín
ale plán prostupující jím do hlubin
jeho sítem trnů strmících
nesvede věčně vyjevovat výšku hlubinám
v setrvačné hře ne už světla
jen odlesku
jenž blýská okem sem
zatímco zdroj už ustal rojit se
to jeho
vyhaslý ráj znovu oživuje
on i sytí pouhost oblosti
celistvost zlomků
a v nich ukončených končí se a zaniká
co jako mušlí přichází
co jako k mušli blíží se
blíží se rájem vyhaslého oka
ten uprázdněnou šachtu svých doznělých
svých odříznutých světel podplouvá
plující nevidomý ráj
a tone v tom, co rozvlnil
ředěn a kolébán vždy širším obrazem
minulost masa bez kostí
zbloudivší hledat celistvost je nevidomý ráj
je jako pověst na útěku před skutkem
jak ústa otevřená k polibku
když ve výdechu chtějí přijímat
nikoli dar
vracení daru je políbení oblačného zrna dané
nahému klíčku v srdci pouhosti
kde klíček neklíčí
sám odemykán vanem pověsti
která se řine mušlí
jako když perlu zpodobuje vzduch
vzduch na pochodu
je předvoj mlhovin a závoj par
únikem překrývá plochý zatmívaný plán
aniž co jako vzduch by vrhal stín
a sebe uzamykal
stínovým darům zacelených zrn
jež mimo hlásku těla
svou touhou zpřítomňuje jako brázdu klín
tak vkliňuje se klamný klín
a jeho sněný sten
jalovost zralá jako žeň
a klesající pod světlicemi v zrnech úniků
jež září vylehčené mimo už
na zrcadlové klenbě plánu vlní se
a šumí tam
jako by mušlí vstupoval zpět únik
jenž nejde ani sobě vstříc
když mlčí
jako by se zajizvoval
nepočatý klín
jako by se zaceloval
samorost klíčku
ve stínovém srdci nezrozených zrn
jenž prázdné sýpky za sebou si zamyká
a ony světelné jak vysídlená celistvost
nezbarví zrno roušku sval
či letokruhy z kouře mlhovin
schoulené v sobě
jak hláska nevydaná ani úniku
jak ústa
jež ve vdechu se chtějí vlíbávat
nabízí únik tělům k obývání
útlý plochý stín
trvání v brázdě létavičných zrn
a jako ústa vzdalovaná výdechem
slibuje hláskám setrvání mimo dech
tak něco smlčeného a mimo dech
jak temné obývání obývacích plev
zrcadlí vysídleným světlem v nečitelnost osleplý plán
tu klenbu mimo vzduch
který by ještě vstupoval či unikal
on zůstává a nečitelný zůstává
byť osívá tělo po hláskách jak prach
jak zlomek zrna který zcelil se
v oko jímž sebe vyhlíží
ve visutých zdech vzduchu jako na kříži
průsvitná perla bez hranic
rozpíná v sobě nezrozený stín
paprsek ale marně křižující její tělo
zůstává sám víc tělem obytným
než hvězda která hmotu vydala
a z proluk útočí svit svému pádu vstříc
do letmé perly roztmíván
jak únik beze zbytku vstupující v klíny plev
ve clony rozloučených hlásek těl
ale je to stálice jež vzdala svit
a uchovala temné tělo
celistvost perly setmělé
jako vznik plánu nebo průnik těl
to ona hledá sebe poslepu
jako když mušlí přichází
a už se nevzdaluje
neboť šla sobě vstříc
a propast pod úplňkem
bezmasá bílá kost
úžena průnikem jak na paprsek kříž
směřuje v místa, kde by měla srůst
s masem které ji temně podplouvá
a zacelit se jako obejmutý ráj
pronikán nesklizeným plodem pověsti
protože sama sebou prochází
jak touha hlásek po těle
jak ve fáč světla odvinutý letokruh
temnotná perla do sebe nabírá
ozvěnu mušle rozpustné a perlící jak šum
až obnažena rozpažuje se
jak tělo navštívené bez touhy
jež odmykáno tmělo
pod světlem vydávaným jím
Dvoustranu připravila Anna Kareninová.
Galerie
Jedním z pramenů výjimečnosti tvůrčích projevů sochaře a malíře Karla Malicha je jeho schopnost ztvárnit do vizuální podoby zážitky dnů, do nichž vždy promítá i útržky paměti. Naplňuje jimi skicáky, které pohotově nosí po kapsách. Jiné listy využívá k tomu, aby události slovně komentoval ve formě nepřetržitého deníku. Jeho část zpřístupnilo nakladatelství Trigon ve svazku Od tenkrát do teď tenkrát (Praha 1994): autor v něm svými zápisky reflektoval dojmy a představy spjaté s lety dětství a mládí v rodném domě a s milovanou krajinou. Uveřejněná kresba, provázená poznámkou o setkání s básníkem Kabešem, je ze skicáku, do něhož si Malich kreslil, když z ateliéru pravidelně vyrážel do pražských ulic. Rád se zastavil v oblíbené hospodě na pivo. Inspirovalo ho obyčejné prostředí, lidé a řeči, které se zde vedly. Běžnost života se stala nepřeberným zdrojem jeho obraznosti. Nebyl jen jejím pozorovatelem, ale i spoluúčastníkem zažívaných chvil, které spojoval do souvislostí představ jemu blízkého světa. Čerpal ze slovních záznamů a vizuálních dojmů, aby je mohl převádět do podob pastelových kreseb a se stejnou imaginací do plastik ze sítě drátů, jež se staly osnovou jeho jedinečné tvorby. Osobní zdroje prožitků povýšil do polohy uměleckého svědectví o přítomnosti.
Jiří Šetlík