Hledání odpovědi

Leitmotivem publikace je hledání odpovědi na otázku, proč byla komunistická strana po roce 1989 tolerována, nebo dokonce přímo podporována značnou částí veřejnosti. Velká pozornost je také věnována tomu, do jaké míry se podařilo české společnosti vyrovnat s dědictvím předlistopadového režimu. Autoři nacházejí odpovědi v deseti tematicky vymezených kapitolách – postupně komentují počáteční pokusy o vnitřní reformu mezi členy KSČM, zřetelně dvojakou (oficiální a interní) frazeologii této strany, postupné protrhávání její izolace, českou verzi německé „ostalgie“ či nedostatečnou výuku dějin komunistického režimu na školách. Kořeny volebních úspěchů komunistů hledají také v rozhovorech s politiky, kteří působí na různých úrovních, od mosteckého regionu až po lavice Evropského parlamentu. Kniha je uzavřena stručnými biografickými hesly nejznámějších představitelů KSČM (Vojtěch Filip, Miroslav Grebeníček, Miloslav Ransdorf a Jiří Dolejš).

Struktura knihy a zvolený odlehčený styl odpovídá povolání autorů – oba jsou novináři a působili v nedávno zrušené české redakci BBC. Je potěšující, že často odkazují na studie českých (Stanislav Balík, Petr Fiala, Miroslav Mareš, Pavel Pšeja a Jan Holzer) i zahraničních (zejména Anna Maria Grzymała-Busse) politologů, zejména v kapitole o neúspěšných pokusech o reformu KSČM po polském, maďarském či slovenském vzoru.

Na druhé straně však rezignovali na podrobnější teoretický výklad, netrápí se vyložením termínu antisystémová strana či postavením KSČM ve stranickém systému. Dali přednost spíše srovnávání se zahraničím, komentování dobových událostí, rozboru stranických programů a výpovědí politiků.

Připomněli například dnes již polozapomenutou politickou kariéru filmového režiséra Jiřího Svobody, který byl předsedou KSČM zvolen v listopadu 1990. Jeho pokus reformovat stranu byl podle autorů publikace předem odsouzen k nezdaru – Svoboda byl sice jejím řadovým členem strany již od roku 1975, o jejím fungování a aparátu toho však příliš nevěděl. Mezi hlavní představitele KSČM se dostal teprve po volbách v červnu 1990. Na rozdíl od polských či slovenských reformátorů si ovšem nevytvořil početnou síť stranických přívrženců, neodstřihl se také jednoznačně od radikální levicové frazeologie a uvnitř strany se spíše snažil o kompromisní postup. Není divu, že jeho snaha o změnu názvu strany, která měla podle jeho mínění také zamezit návratu vyloučených „starých funkcionářů“, byla ve vnitrostranickém referendu odmítnuta. V červnu 1993 byl definitivně vystřídán představitelem ortodoxního proudu Miroslavem Grebeníčkem, který stál v čele KSČM až do minulého roku.

V knize jsou také připomenuty pokusy jiných reformátorů, kteří odešli ze strany a bez úspěchu se pokoušeli zakládat nové politické subjekty.

Velmi přesvědčivé jsou pasáže, v nichž autoři komentují postoje různých politických představitelů ke KSČM. Na poměrně pomalém, nicméně postupném legitimizování KSČM jako důležitého hráče na politické scéně, zejména na regionální úrovni, se podílely takřka všechny ostatní politické strany. Kniha začíná citátem Petra Pitharta: „Bylo nás moc, co jsme v tom jeli – někdo dříve a někdo později.“ Současný místopředseda horní komory měl sice na mysli své někdejší devítileté členství v KSČ, ale s jistou mírou nadsázky je možné jeho výrok použít i pro často velmi účelový vztah značné části polistopadové elity ke KSČM.

Původní představy řady politiků, podle nichž měla KSČM postupně zmizet ze scény přirozenou cestou, se nenaplnila. Ačkoliv se počet členů strany za sedmnáct let zmenšil na méně než desetinu, KSČM dostala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny nejvíce hlasů za celé období samostatné České republiky a dokázala získat i hlasy nových voličů. Autoři knihy také připomínají poslední volbu prezidenta republiky, při níž takřka všichni kandidáti navštívili poslanecký klub KSČM. V knize nechybí proslulá fotografie představitelů politických stran zastoupených v dolní komoře parlamentu, tedy včetně tehdejšího předsedy KSČM Grebeníčka, zachycených společně na balkonku zámku v Lánech, kam je na přípitek pozval 8. května 2003 prezident Klaus. Autoři jako další přelomový mezník, který dostal KSČM z izolace, hodnotí nástup Jiřího Paroubka, který začal od podzimu 2005 veřejně uvažovat o případné podpoře menšinové vlády ČSSD ze strany komunistů.

Slabší částí knihy je sedmá kapitola, která je věnována reflexi období komunistického režimu v české historiografii a ve školní výuce. Chybí zde například podrobnější hodnocení stavu zpřístupňování archivních dokumentů, které s tímto tématem úzce souvisí. Autoři se také řádně nezabývají výsledky konkrétních institucí, které zkoumají dějiny komunistického období, a stranou pozornosti ponechali diskusi o případném vzniku českého Ústavu paměti národa.

Více prostoru by si rozhodně zasloužilo jinak zajímavě uchopené téma „banalizace totality“. Autoři se zaměřili především na nostalgický pohled některých filmových režisérů na komunistické období a sentimentální návrat „normalizačních“ seriálů na televizní obrazovky. Větší pozornost by určitě měla být věnována celkovému ohlasu komunistického hnutí v kultuře, který ve skutečnosti sahá hluboko do meziválečného období. KSČ se záhy po svém vzniku v roce 1921 stala jako jediná ve středoevropském prostoru masovou politickou stranou, kterou podporovala významná část kulturní elity. Dokládá to ostatně neúplná členská kartotéka KSČ, kterou spravuje Národní archiv (obsahuje údajně okolo šesti milionů přihlášek za člena strany z období let 1921–1989).

Ačkoliv se autoři zabývají pouze některými tématy spojenými s existencí KSČM a jejich kniha je spíše výpovědí o vztahu české společnosti k nedávné minulosti, je nutné jejich počin velmi přivítat. Už jenom z toho důvodu, že je to vůbec první vážně míněná kniha, kterou novináři na toto téma napsali. Doufejme, že je brzy budou následovat další kolegové. Za nimi snad i čeští historici, vždyť na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR již několik let existuje samostatné oddělení pro studium období po roce 1989.

Autor je historik.