Je slunečné odpoledne a na stadionu klubu Přátelé sportu Katernberg v porúrském Essenu se prohání několik kluků s míčem. Úsečné hlášky trenéra, prorezavělý ochranný plot za bránou, pár laviček s vyčuhujícími nýty a chlad s nádechem zatuchlosti proudící ze šaten. Obrázek jako z české vesnice.
Fobalisté z Katernbergu neměli to štěstí, aby si ukousli svůj díl z koláče dotací a podpor na strukturální proměnu Porúří. A tak se nemohou pochlubit ani moderním stadionem pro padesát tisíc lidí, jaký má slavný klub Schalke v nedalekém Gelsenkirchenu, ani modernistickou architekturou, která vynesla zdejšímu dolu Celní spolek zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Kaltenberští pamětníci si ale nestěžují. Melancholická šedá krajina s kouřícími komíny, tepajícími slévárnami a poletujícím popílkem, jakou známe například z raných filmů Wima Wenderse, již dávno vzala za své a Porúří je dnes překvapivě zelené.
Tovární vlečky byly nahrazeny cyklostezkami, po strmých stěnách jímek šplhají alpinisté, na haldách vznikly unikátní biotopy, do řek se vrátily ryby a vzduch tu lze opět bez rizika dýchat. Kdysi nevábný kout západního Německa se změnil v místo, kam dnes jezdí autobusy Japonců, vyzbrojených digitálními fotoaparáty.
Porúří láká svou postindustriální krajinou, poetikou teprve nedávno vyhaslých vysokých pecí, obřích elektromotorů, vydávajících nasládlý zápach měděného vinutí, a majestátností ocelové hmoty plynojemů.
„Technické stavby jsou tu unikátní právě tím, že jsou rozesety uprostřed zalidněné megapole, kde žije pět milionů obyvatel,“ vysvětluje historik architektury Kurt Reinhardt, jenž se v polovině devadesátých let podílel na zpřístupnění essenské „katedrály práce“, přísné a strohé kompozice několika technických budov šachty XII dolu Celní spolek, které počátkem třicátých let minulého století vystavěli architekti Martin Kremmer a Fritz Schupp ve stylu nové věcnosti. Celní spolek se podařilo nejen zakonzervovat a zpřístupnit, ale především oživit. Z bývalé výtopny je designérské muzeum, ze správní budovy zase kino a kavárna, vybraná klientela pak může povečeřet při svíčkách v kulisách kompresorovny. Na střeše třídírny uhlí vzniká návštěvnické centrum s panoramatickým výhledem do široké krajiny podle projektu věhlasného architekta Rema Koolhaase.
Jenže nedaleko odsud stojí ruina téměř kilometr dlouhé koksovny, která svou opuštěností a monumentalitou připomíná spíše vysloužilý zrezavělý parník v suchém doku, s nímž si nikdo neví rady. „Dá se tu jezdit na inlinech, občas si někdo jednu z hal najme na rauty, ale dlouhodobě si s tím nikdo neví rady,“ krčí rameny Reinhardt.
Nesnáze konverze
Pochopitelně by v rozlehlých halách šlo vybudovat ještě další kavárny a další koncertní haly a výstavní sály, jenže by do nich asi neměl kdo chodit. Sociologicky totiž zůstává Porúří zemí s dělnickými kořeny, navíc silně formovanými migračními vlivy. Až do šedesátých let předminulého století byli horníci především polští gastarbetři z pruských území, o sto let později je nahradili Jugoslávci, Maročané a především Turci. Ti tu tvoří významnou diasporu a například v Duisburgu jich dnes žije víc než etnických Němců. Jejich komunita je ale dodnes silně ghettoizovaná a často uzavřená za mléčnými skly tureckých čajoven, kde Němci nejsou příliš vítanými hosty. „Nalákat zdejší tureckou komunitu do divadla na německy hraný kus je téměř nemožné. Zkoušeli jsme hrát i s tureckým ansámblem, ale, po pravdě řečeno, lidé od nás čekali spíš zábavu, přesněji písně a tance,“ říká Michael Gees, principál poloprofesionálního divadla Consol z Gelsenkirchenu, které mimochodem vyrostlo také v původní důlní budově.
Konverze někdejších průmyslových gigantů i jejich úplné zbourání s sebou nese různá rizika. Dobře je to znát v Oberhausenu, kde se chvályhodný pokus o výstavbu nového středu města, jakési nákupní a odpočinkové zóny, zvrtl v nevkusný konglomerát hypermarketů a restaurací. A tak na místě, kde dříve duněly buchary válcoven, teď vysedávají lidé u umělých jezírek a potůčků a ve stínu čínského pavilonku odpočívají u kávy po náročných nákupech. Na druhé straně je oberhausenské Centro oblíbeným cílem koupěchtivých Nizozemců, kteří sem pořádají autobusové zájezdy. Do městské pokladny tak putují z daní nemalé částky, protože návštěvnost oberhausenské nákupní zóny je srovnatelná s londýnským Times Square.
Uhlí je drahý koníček
Restrukturalizace Porúří ještě zdaleka neskončila, a tak se mnozí obávají, zda nakonec nebude všeho až příliš – nejen výstavních prostor, kaváren a nejrůznějších klubů skrytých v útrobách někdejších fabrik, ale také volných pozemků či na odiv vystavených průmyslových památek. V celém regionu dnes ještě funguje sedm hlubinných dolů, jsou tu ale spíš z důvodů udržení zaměstnanosti než rentability. Porúrské uhlí je totiž až čtyřikrát dražší než stejně kvalitní australské, a tak Berlín na drahý těžební koníček doplácí 1,6 miliard eur.
Nové zdroje financí na restrukturalizační projekty se přitom hledají obtížně. Evropská unie vyžaduje vysoké spolufinancování, ale ani ty nejpovedenější projekty konverze industriálních památek si na sebe nevydělají nebo mají návratnost investic v řádu desítek let.
Nedávné zvolení Essenu kulturní metropolí Evropy pro rok 2010 je pro celé Porúří velkou nadějí. Příslib zvýšeného zájmu turistů a další investice z Berlína působí v krajině u Rýna jako blahodárná mantra.
Očekávání vkládají místní i do letošního mistrovství světa ve fotbale. „Stále hledáme vhodné know-how, jak náš region správně prodat na marketingovém trhu a nalákat sem turisty a investice. Kdo ví, možná se to díky mistrovství konečně rozběhne naplno,“ doufá bochumský historik a velký znalec Porúří Andreas Rickenbrock. Možná přitom zbude i na nové šatny a lavičky pro kaltenberské přátele kulatého míče.
Autor je redaktor deníku Právo.