Na příkladu Polska bude možné v nejbližší době pozorovat, jak vypadá rodinná spolupráce mužů na dvou nejdůležitějších postech v zemi. Prezident Lech Kaczyński jmenoval 10. července 2006 svého bratra Jarosława předsedou polské vlády.
Změny premiérů, speciálně v Polsku, nejsou ničím zvláštním, vždyť Kaczyński je již dvanáctým šéfem vlády od roku 1989, přesto tato událost vzbudila velký zájem médií v Polsku a v Evropě. Důvodů je několik a jsou celkem pochopitelné. Soustředění moci „v čtyřech rukách dvou bratrů“, jak komentoval tento fakt Donald Tusk, předák hlavní opoziční strany Občanské platformy, je v demokratických poměrech výjimečným jevem. V polském případě je ale těžké proti tomu něco namítnout. Lech Kaczyński vyhrál loni v říjnu prezidentské volby a jeho bratr Jarosław je předsedou strany Právo a spravedlnost, která o několik týdnů dřív vyhrála, i když jen těsně, volby parlamentní. V obou případech bratři Kaczyńští zdolali Tuska a jeho liberální stranu.
Zajímavější jsou ale okolnosti změny na postu polského premiéra. Dosavadní předseda vlády Kazimierz Marcinkiewicz, který byl ještě na podzim minulého roku v podstatě anonymním politikem, se za osm měsíců vyšplhal na vrchol žebříčků politické popularity. Na první pohled by takový politik měl být pro stranu, která netrpí příliš velkou mediální popularitou, cenným tahounem. Kdo ale zná lépe polské politické poměry, ten ví, že bratří Kaczyńští, kteří svou politickou cestu začínali v osmdesátých letech v době Solidarity a v polské politice jsou již bezmála dvacet let, vystupují vždy spolu a téměř vždy proti hlavnímu politickému vývoji. A především netolerují ve svém okolí příliš nezávislé politiky. V jejich stranách – dnešním Právu a spravedlnosti a dřívějším Centru porozumění – kariéry dělali a dělají hlavně lidé, kteří opakují myšlenky svých vůdců a neprezentují příliš výrazně své vlastní názory. Marcinkiewicz, který se zdál být jedním z takových politiků, se zřejmě k překvapení všech odvážil pokusit o nezávislost. Když překročil pomyslnou hranici vyznačenou předsedou strany Jarosławem Kaczyńským, musel odejít z místa, které mu pomáhalo v získávání politického kapitálu. Stal se prvním polským premiérem, který podal demisi jen z vůle svého stranického nadřízeného, a odstoupil, i když neztratil popularitu veřejnosti a nebyl spojený, ať přímo nebo nepřímo, s žádnou politickou, ekonomickou nebo jakoukoli jinou kauzou. Veřejnosti přitom nebyla výměna premiéra řádně vysvětlena – pokud nevezmeme vážně zdůvodnění, že dosavadní premiér bude teď pro stranu potřebnější na samosprávném úseku primátora Varšavy... Nejvtipnější na tom zůstává, že Marcinkiewicz ve Varšavě ani nežije.
Co lze čekat od staronové polské vlády? Odpůrci současné vládní koalice – kterou tvoří ještě populistické zemědělské hnutí Sebeobrana, vedené Andrzejem Lepperem, politikem s několika rozsudky v životopise, a radikálně pravicová Liga polských rodin – řeknou přímo, že určitě nic dobrého. Zastánci změn, které mají přinést vznik takzvaného čtvrtého Polska, jsou přesvědčeni, že teď se věci pohnou rychleji. A v jednom případě mají určitě pravdu: nyní si lze jen těžko představit, že by změnám bránily odlišné názory či problémy v komunikaci mezi prezidentem, premiérem a předsedou největší strany, jak se občas stávalo v posledních měsících.
Jarosław Kaczyński má v Polsku pověst velmi ideového politika, stratéga, který uvažuje vždy několik kroků dopředu. Paradoxně ale dosud neobsadil žádné důležité státní funkce – pouze krátce působil jako šéf Kanceláře prezidenta Lecha Wałęsy na začátku devadesátých let. Hlavní myšlenka, kterou s bratrem hlásají už delší dobu, je zcela jasná. Polsku vládne od roku 1989 velmi široká a všemocná „skupina zájmů“, kterou ale Kaczyńští – kteří jsou si jako vzdělaní právníci zřejmě vědomi případných soudních následků – nikdy přesně nedefinovali. Tyto zájmy, politické, ale hlavně ekonomické, spojily bývalé komunisty a část bývalé demokratické opozice. Misí bratrů Kaczyńských je toto uskupení. Jakákoliv kritika jejich názorů ze strany novinářů, analytiků nebo politiků je odmítána stále stejným způsobem: Kaczyńští zahájí protiútok a kritiky přiřadí do této nenáviděné skupiny, respektive skupin zájmů, které jsou pramenem veškerých polských problémů.
Nový premiér je považován za politika nejen méně tolerantního, ale mnohem tvrdohlavějšího a konfliktnějšího, než je jeho bratr prezident. Podobně jako on má ale dobrou paměť a je citlivý na kritiku. Doposud se Jarosław Kaczyński téměř vůbec nezajímal o ekonomiku a zahraniční politiku. Jeho parketou byly hlavně vnitřní politické hry. Nemluví žádným cizím jazykem a těžko o něm říci, že rád komunikuje s lidmi. Pro předsedu vlády státu, který se sám považuje za středoevropskou velmoc, není taková charakteristika příliš kladná. Naděje, že se těchto handicapů premiér Kaczyński zbaví hned, jak začne pracovat na Úřadu vlády, je nejspíš neodůvodněná. Dříve asi dojde k pádu vládní koalice a k předčasným volbám. Potvrdil by se tak ostatně populární názor, že Jarosławu Kaczyńskému vždy šlo lépe věci ničit než vyvíjet nějaké pozitivní aktivity.
Autor je novinář a překladatel.