Colours letos opět (popáté) udělaly z Ostravy centrum hudebního světa. A nemusíte být zrovna lokálpatriot, abyste zjistili, že to je ten nejlepší festival v republice. Jak atmosférou, tak publikem, které umí naslouchat.
Nečekejte žádné „dorůžkovsko-moravčíkovské“ teze o tom, jak dopadl souboj dvou kohoutů africké hudby a že právě v Ostravě se rozhodovalo o králi hudby černého kontinentu. I když Salif Keita a Cheikh Lo patřili k hlavním hvězdám festivalu a předvedli hudbu v její nejsyrovější podobě, jen s doprovodem několika málo nástrojů a rytmiky, zaměřil jsem se na jiné kapely. Letos poprvé se Colours roztáhly do čtyř večerů, což si mnoho návštěvníků pochvalovalo, i když v neděli odpoledne byl už každý z mohutného přísunu hudby unavený. Z toho se ale bez problému vyspíte, a zážitky zůstanou napořád.
Ve čtvrtek festival začal na dvou scénách. Zamířil jsem do Boomerangu, klubu na vyhlášené Stodolní, kde koncertovali bosenští Dubioza Kolektiv. Tři vokalisté, doprovázení DJem, kytaristou a bubeníkem, začali pomalejším reggae, postupně se ale dostali až k nezřízenému dubu. Ten okořenili pravou punkovou energií osmdesátých let a zlámanými tanečními motivy à la Asian Dub Foundation. Takoví balkánští Apollo 440 s politickými texty kritizujícími poválečnou situaci jejich země. V pátek jsem výkony kapel nebyl příliš nadšen, výjimkou byli irští The Frames. Glen Hansard zná Českou republiku moc dobře a ví, jak zapůsobit na publikum. I když kytarové muzice neholduju, u Frames jsem pochopil, proč jsou v Irsku jednou z nejoblíbenějších kapel. Melodie si prozpěvovalo celé publikum, skupina si s davem úplně hrála. Takové souznění fanoušků s hvězdou se na Colours opakovalo ještě několikrát.
Z hlavní atrakce pátečního večera, britsko-tureckých Oojami, se bohužel vyklubal měkký „holčičí“ hip-hop bez energie a pořádného flow, jak říkají kovaní rappeři. Kapele chyběl hutnější elektronický podklad, který by roztančil dav.
Opičí bubeník
Zklamaný z pátečních mělčích zážitků jsem další den vyrazil na americké 27. Tříčlenná formace z Bostonu s krásnou zpěvačkou a kytaristkou v čele dala zapomenout na všechno zlé. I když 27 vycházejí z tradic americké hudby, tedy country a rock’n’rollu, prokládají ji elektronickými spodky a kytarovým noisem. Žádná divočina, ale pomalé skladby, načichlé odérem psychedelie. Ta nechyběla ani japonským Papaya Paranoia. Sice přijela jen zpěvačka Ishimo Yumiko s kytaristou, přibrali ale bubeníka Pavla Fajta a Ondřeje Smeykala s didgeridoo. Zatímco Yumiko vřískala do zběsile odtepávajícího techna a nezvykle rychle zlomených beatů, Fajt bez problémů držel stejné tempo živě. Takhle zručného bubeníka (Monkey Drummer v názvosloví podle AFX) byste těžko hledali.
Za hodinu se úlohy vyměnily. Ve Fajtově a Smeykalově projektu Autopilote hostovala Yumiko. Papaya staví na elektronických podkladech, Autopilote si dělá všechno sám. Šestiminutová taneční skladba odehraná jen na bubny je opravdu zázrak. Fajt v tomhle tempu vydržel celý koncert a ještě se stihl usmívat na tančící dav. Jen škoda, že Yumiko opět zastínila Smeykala. Jeho didgeridoo nebylo skoro slyšet.
K elektronice jsem se vrátil s maďarskými Zagar. Tento boyband zahrál na Colours už loni, ale až letos jsem si na ně vyhradil víc času. A udělal jsem dobře. Z downtempového začátku s decentním scratchingem se přesunuli k rychlejším elektronickým sekvencím. To všechno za účasti kytary a kláves. Takže žádná jednoduchá „tucka“, ale sofistikovaná hudba pro lidi unavené stokrát opakovanými postupy v taneční muzice.
Polští Psia Crew si z taneční hudby dělají velikou legraci. Na pódium přišli v beskydských krojích s obrovskou basou a houslemi. Jen za nimi se vedle bubeníka schovával klávesista. Hned první skladba, postavená na elektronickém samplu a doprovázená rappem hlavní zpěvačky, rozesmála celé publikum. A když pak začal DJ beatboxovat a housle mu k tomu vyhrávaly unisono, nešlo netančit. Původně jsem bral Psia Crew trochu rezervovaně, ale vidím, že moc dobře vědí, co dělají.
Ecstasy of Saint Theresa letos v létě nekoncertuje a jako Ostravák jsem byl o to víc rád, že na Colours přijela. Jenomže. Muchow, Winterová & spol. hráli jen nové unylé věci a hodně rychle začali nudit. Jako by si na ostravském publiku zkoušeli, jak nové skladby fungují na lidech a které mají vyhodit. Pochvalu jim dávám jen za to, že jako první domácí kapela pochopili úlohu bubeníka a posadili jej na úroveň ostatním muzikantům. Takže celá EOST stála na pódiu v jedné řadě. Vypadalo to moc hezky, ale hudba s pomalými údery sampleru protkanými dětským vokálem Winterové už tady byla. Rozladili mě i australští Resin Dogs. Svým „light“ hip-popem bez silnějších motivů a atmosféry mi připomínali české Bow Wave. Ostré beaty přišly až nakonec v drum’n’bassovém intermezzu.
Mimo hvězdy
V neděli jsem vydržel ve stanu brněnského vydavatelství Indies. Swordfishtrombones, poslední objev českého pop-rocku, se ukázali jako klasický a nejlepší produkt současné doby. Pokřížili všechny žánry, vzali si z nich to nejlepší a dělají kytarovou muziku oslazenou trombónem a všudypřítomnými bicími.
Největší zážitek mi ale připravilo kvarteto Yellow Sisters a Koa. Čtyři slečny pracují pouze s hlasem a na něm poletují od zaříkávání afrických šamanů až po swing; Koa v čele se slepým akordeonistou Mariem Bihárim přinesla cikánský temperament. Několikaminutový freejazzový jam ozdobený klasickými záseky na base a bubnováním do dřevěné bedýnky je sice jednoduchý, ale zatraceně dobrý. Koa je pořád kapelou, která se pohybuje uvnitř svého světa jazzu, utopeného v tradiční cikánské rytmice a tangu, ale nevědomky určuje směr celé domácí etno hudby.
A co hlavní hvězda? Ale jo, Robert Plant se mi líbil, hlavně jeho staré skladby z doby Led Zeppelin. Jeho nová produkce (prvoplánově?) naroubovaná na worldmusic není můj šálek čaje. Ovšem v Ostravě se předvedl jako správný rocker. A dostál tak heslu festivalu. Za čtyři festivalové dny se v metropoli Moravskoslezského kraje předvedly všechny možné hudební žánry. Colours of Ostrava znovu potvrdily, že světový festival lze postavit i na méně známých jménech.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.