Malá retrospektiva

V klatovské galerii jsou soustředěna díla Martina Mainera z několika státních i soukromých sbírek, zbývající artefakty pocházejí z autorova ateliéru. Kvůli omezeným prostorovým možnostem jde o ohlédnutí spíše v náznacích (více diváci uvidí na následných výstavách v Českém Krumlově v Centru Egona Schieleho a v pražském Mánesu, kde už by také měla být k dispozici avizovaná monografie). Přesto se jedná o atraktivní a záslužný výstavní počin. Uchopit a náležitě prezentovat intenzivní živelné počínání – Mainerovu tvorbu – není jednoduché. Jeho cesta je neobyčejně (a záměrně) klikatá, čas od času se větvící a rozbíhající do různých stran. Jeho malby a kresby či jejich kombinace jsou strhujícími reflexemi, odhalujícími svéráznou existenci, věčně se dotazující a pochybující.

Impulzivní tvorba

Mainer rád nahlíží svět z nejrůznějších stran, obíhá, mění stále odstup i úhel pohledu, nesnaží se vytvořit si ustálený výrazový rejstřík. Nic není stálé, vše se proměňuje, prolíná či střetává. Na základě intuitivního vnuknutí a otevřené mysli (někdy rozšířené navíc zážitky z konzumace halucinogenních rostlin) malíř chvatně zaznamenává své vize – jakési soukromé události – naléhavé pocity. Jako by, řečeno s filosofem Lockem, „omezil lidské vědění na to, co je imanentní ve vědomí, a tím odsunul vlastní skutečnost vnějšího světa do nepoznatelnosti“. Mainer nevěří ve vyšší instance, spíše doufá v nevšední komunikaci a své přání okamžitě zpředmětňuje.

Současná klatovská přehlídka připomíná jednotlivé významné etapy – její způsob instalace však není veden čistě chronologicky. Tato „schválnost“ příliš neoslabuje celkovou představu o dosavadní umělecké cestě. Jakési mozaikovité Mainerovo nazírání, (ne)řízený chaos či spíše postmoderní stylové mixování, živené navíc neklidnou, těkavou autorovou povahou, je takto prezentováno vlastně adekvátně přirozeně. Výstava sleduje v náznacích dosavadní tvůrčí období – úsek vymezený léty 1982–2006. Divák tak má možnost vzpomenout si na zběsilý expresivní „rozjezd“ na vlně Neue Wilde (rehabilitující závěsný obraz na počátku osmdesátých let) a následné nejrůznější stylové či materiálové opovážlivosti, atakující dosavadní tabu. Jsme svědky mistrných malířských iluzí, vznášejících se fragmentů – ornamentů, nečekaných barokních ozvuků (důmyslná světelnost, hluboké krajinné prospekty, dramatická vzedmutí), pomalovaných reprodukcí, romantických scenerií atd. Gejzíry nápadů, citací, prostých gagů, ale i duchovnějších kompozic, otvírajících fantaskní horizonty… vše se mísí a vše, zdá se, je pro Mainera stejně důležité. Příklady odvíjejících se tvůrčích epizod dávají tušit, kolik toho autor již vykonal, ale také kolika směry se ještě může dále vydat.

Celek odhalí podstatné

Máme co činit s bravurním, převážně sarkastickým, ale i mystikou vábeným malířem. Paradoxně je však široké veřejnosti nejvíce znám svými dočasnými, pomíjivými experimenty – pomalovanými kalendářními reprodukcemi zámeckých interiérů či pastelovými automatickými kresbami, vystavenými před časem v Rudolfinu. Význam a velkorysost Mainerova přístupu se jeví v nejlepším světle, známe-li jeho tvorbu vcelku. Jednotlivá díla mají díky chvatnosti někdy kolísající úroveň (závažnost) – od naprosto fascinujících kompozic (barokní kompozice, studie mraků) až po spíše jen zábavné hříčky, jejichž váha trvá především díky zvládnutému efektnímu přednesu. Mainer, nadšený malíř, kreslíř, sugestivní charismatický vypravěč i lačný čtenář vědeckých teorií, také však vyznavač alternativních způsobů poznávání, výtvarný experimentátor a svérázný vysokoškolský profesor (FaVU VUT v Brně), je v každém ohledu nekonformní člověk, žijící v malé vesničce za Prahou. Klatovská výstava je jakousi generálkou před řádnou retrospektivou, kterou autor slibuje na příští rok.

Autor je šéfredaktor Revue art.