Vstoupit do Célinovy legendy

Jsou spisovatelé, pro které základním a často i jediným materiálem, z něhož dokážou vystavět umělý svět literární fikce, je vlastní, autentická biografie. Když sotva třicetiletý Isaak Babel v roce 1916 napsal své první povídky, Maxim Gorkij v něm rozpoznal talent, ale zároveň vytušil, že pokud jej Babel nepřiživí z životní zkušenosti, může v jeho případě snadno zplanět. A tak mu poradil: „Nic pořádně neznáte, milý pane, ale dohadujete se o mnohém… Pročež plavte mezi lidi…“ Babel si vzal jeho radu k srdci a na sedm let zmizel ve víru válečném a jiném. Když se z něj vynořil, nejenže měl o čem psát…, ale také věděl jak. Dobytá životní verva mu pomohla pohřbít to, co mu bránilo stát se spisovatelem a co po celý zbytek života považoval za kostižer spisovatelského umění: „květnatost, z níž vzniká plochá, vyumělkovaná literatura“.

Také francouzský spisovatel Louis Ferdinand Céline (vlastním jménem Louis Detouches) je z toho rodu literátů, jejichž tvorba do značné míry závisí na klimatu a teplotě, a také na intenzitě životních prožitků. Célinův, stejně jako Babelův talent vyklíčil z válečné zkušenosti a také později jej oba spisovatelé – ač Céline vlastně nedobrovolně – živili dobýváním zkušeností z těch nejdivočejších prostředí. Babel měl v nálevnách za kumpány čekisty, se kterými si hrál na kočku a myš jen proto, aby získal potřebný materiál na román. Nebezpečnou hru nakonec prohrál. Byl zatčen, popraven a jeho kniha o čekistech byla zřejmě spálena. I Célina zavedla potřeba „prožívat až na dno“ na stupínky popraviště, po kterých naštěstí nemusel vystoupat. Na rozdíl od Babela však riskoval nesprávným směrem. Jeho antisemitské (a také antikomunistické) pamflety mu sice ve třicátých letech zajistily kýženou pověst buřiče – jedněmi obdivovaného, jinými zavrhovaného –, na konci války však o vlásek unikl lynčování a své postoje musel vykoupit kriminálem.

Darebák, či naopak?

Mezi dobrodružnými zážitky a jejich literárním zpracováním ovšem nestojí rovnítko. Způsobů, jak přetavit život v literaturu, je nevyčerpatelné množství a jejich výčet a charakteristika v podstatě představují celou velkou část literární vědy. Nás však s ohledem na Célinův životopis budou zajímat ty případy, kdy autor záměrně vytváří dojem pravdivosti napsaného, kdy s plným vědomím klame čtenáře i literární vědce, když stírá nebo alespoň zamlžuje hranici mezi vlastním životopisem a eskapádami literárního, nebo chcete-li lyrického hrdiny. Kdy s gustem mystifikuje a nechává obecenstvo na pochybách, zdali je autor lotr a hrdina dobrák, nebo naopak. Říká se tomu také tvořit legendu a dílům, která tímto způsobem vznikají, tvořená legenda. Z hlediska výstavby se potom mluví o stavění románu (z autobiografických cihel), odtud vystavěný román neboli bildungsroman. Tolik nezbytná literárněvědná výbava pro čtenáře, který by se chtěl pustit do čtení Célinových knih, a také pro toho, kdo otevře nedávno vydaný první díl Célinovy biografie Céline. Čas nadějí, 1894–1932 od právníka a spisovatele Françoise Gibaulta.

Zdá se, že tak obsáhlé podání o Célinově životě nemohl napsat nikdo jiný než právě Gibault. Je nejen pořadatelem a editorem Célinovy pozůstalosti, motorem obce literárních vědců-célinologů a autorem řady statí o svém „autorovi číslo jedna“, ale také právním poradcem Célinovy pozůstalé manželky Lucette Detouchesové, s níž ho navíc vážou blízké přátelské vztahy. Má zkrátka dveře otevřené i tam, kam by se standardní literární historik marně dobýval. Měl příležitost zkonzultovat všechny existující Célinovy písemnosti včetně té nejintimnější korespondence, navštívit místa, kde Céline pobýval, potěžkat těžítka, pod kterými nechával spisovatel zrát své texty, prolistovat knížky, v nichž si Céline zatrhával a na kterých ulpěly otisky jeho prstů. Bez přehánění se dá říci, že se Gibaultovi z vlastní vůle a vlastním přičiněním daří vstoupit do zmíněné Célinovy tvořené legendy (na konci jedné kapitoly vypráví, jak navštívil hrob Raoula Marquise alias Henryho de Garffigny – vynálezce a mimořádně barvité osobnosti, autora více než sto čtyřiceti naučných knih a člověka, který sehrál v Célinově životě důležitou roli: „O hrob se nikdo nestaral. Byl předplacený na třicet let a lhůta měla vypršet v roce 1974. Prodloužil jsem ji na dobu ne­omezenou.“). A právě součástí a zároveň i výsledkem takového úsilí je třísvazkový Célinův životopis.

Tajemství postranních uliček

V knize je nashromážděno ohromující množství těch nejtitěrnějších a nejzapomenutějších detailů ze života samotného Célina i lidí, kteří ho v životě obklopovali. Gibault není typem spisovatele, který by chtěl čtenáři vnucovat ideje, který by ho rád přesvědčil o tom, že Céline byl takový a makový pro to a pro to. Je v tom ostatně dobrým žákem samotného Célina, který ve fiktivních Hovorech s profesorem Y. vykřikuje: „…nehloubám nad planetou!… (…) vím, jak jsem nepatrný! ale všechno je lepší než ídeje!… ídeje přenechávám kamelotům! veškeré ídeje! pasákům! vyvolavačům zmatků…!“ Gibaultovi daleko více vyhovuje psát o věcech tak, jak jsou. A ukazuje se, že zdaleka nejsou nezajímavé. Dozvíme se například, že Célinova teta Amélie Destouchesová „byla pravá dobrodružka; byla krásná a ztepilá, opravdu hrála dobře na klavír a mužům pletla hlavy. Tahle dáma polosvěta zbrázdila na cestě za lepším postavením celou Evropu. Jako učitelka u jedné šlechtické rodiny v Rumunsku potkala Zenona Zawirského, o třicet let staršího rumunského diplomata, který jí udělal dítě a oženil se s ní. Vlastnil lesy v Sedmi­hradsku a disponoval značným jměním, a tak se z Amélie Destouchesové stala známá bukurešťská dáma, která si tu otevřela hudební školu.“ Jak doplňuje sám Céline, „stala se v Petrohradě lepší trajdou. Jeden čas měla všecko, kočár, troje sáně, celou dědinu jenom pro sebe, se svým jménem na všem. Přišla nás navštívit přes Paříž, dvakrát po sobě, vyparáděná, báječná, hotová princezna, šťastná, no všecko.“ Ale Gibault Célinova slova uvádí na pravou míru: „Ve skutečnosti Amélie moc šťastná nebyla, jakmile totiž Zawirski zemřel, její postavení se zhoršilo a také přišla o dceru Zenonu, zvanou Zizi. Tohle dítě, které měla se Zawirským, snilo jen o výstřednostech a flámování. Stala se společnicí perského šacha a zemřela za tragických okolností jako dvacetiletá. Onemocněla morem a chtěla se dostat do Bukurešti, ale když cestou ve vlaku očividně černala, zděšení cestující ji vyhodili z vozu uprostřed noci kdesi u Oděsy.“ Zápletka jak z Jamese Bonda Ale fakta jsou fakta, Gibault má všechno dokonale podložené a lze mu jen přičíst ke cti, že se v průběhu vyprávění nechává strhnout tajemstvím postranních uliček a pod rukama se mu rozvíjejí zcela samostatně fungující příběhy.

Na jiném místě autor cituje z dopisu, který napsal 27. května 1742 jistý rytíř Des Touches a v němž je osvětlen původ rodu Destouchesů až kamsi do hloubi středověku. Tak se dozvídáme, že „jistý Pierre Destouches, podkoní, měl v roce 1347 syna Pierrota Destouchese, podkoního. Pierrotu Destouchesovi se v roce 1386 narodil syn Olivier Destouches, podkoní. Olivierovi Destouchesovi, podkonímu, se od roku 1406 narodili synové Bertrand, Thomas, Jean a Massé Destouchesovi, všichni podkoní. (…) Bertrandovi, nejstaršímu bratru výše zmíněných, se od roku 1445 narodili Massé, Olivier, Guillaume a Pierre Destouchesovi, podkoní. (…) Podle našeho zjištění se Guillaumovi Destouchesovi, podkonímu, třetímu synu Bertrandovu, narodili v roce 1482 Nicolas a Jean Destouchesovi, podkoní. (…) Guillaumu Destouchesovi, podkonímu, prvorozenému synu Georgese, se počínaje rokem 1583 narodili Gilles a Anthoine Destouchesovi, podkoní. Gillesu Destouchesovi, podkonímu, se počínaje rokem 1613 narodili Henri, Louis, Jean a Jacques. (…) Třetímu Gillesovu synu Jeanovi se narodil Jean François Louis a Jacques Destouchesovi, podkoní.“ (Z úsporných důvodů kráceno – pozn. J. M.) Zdá se až ne­uvěřitelné, že se Louis Destouches alias Louis Ferdinand Céline mohl po tom všem stát spisovatelem. A také si člověk říká, kam jsme to vlastně dopracovali s naší slavnou flexibilitou trhu práce, zvanou rekvalifikace.

Hygiena a antisemitismus

Přibližně na tom je založen celý vynález (jak říkal Céline) Gibaulta spisovatele a konstruktéra součástek Célinova života. Sám čtenáři nic nevnucuje, ale nakumulované a umně poskládané podrobnosti vybízejí čtenáře k zamyšlení. Tak lze sledovat například linku Célinova vztahu k otázkám hygieny a k Židům, dva zdánlivě vzdálené motivy, které k sobě mají v průběhu knihy stále blíž a blíž. Tak na samém začátku „byl Louis vychován v utkvělém strachu z mikrobů a zkaženého vzduchu; mikroby jeho matka zvlášť nenáviděla, alespoň tolik jako její muž Židy, viděla je všude, potírala je, jak byl rok dlouhý, a syna nutila, aby si neustále myl ruce“; a později sledujeme dráhu Célina lékaře-hygienika, z jehož praxe ve špinavých chudinských čtvrtích začne časem vyvěrat sklon k sociálnímu radikalismu, který se postupně smísí s nenávistí k těm, kdo v jeho očích způsobují utrpení chudých – k mocným Židům. A není to jen obrázek samotného Célina – Gibaultovi se podařilo pod drobnohledem zachytit ovzduší narůstající agresivity prudce se rozvíjející moderní společnosti, spějící k druhé světové válce a genocidě Židů.

Jestliže míru souvztažnosti mezi zažitým a napsaným poodkrývá v případě Isaaka Babela jeho posmrtně vydaná korespondence (Isaak Emmanuilovič Babel: Zapomenuté povídky. Korespondence, Aurora, Praha 1996), v Célinově případě se tohoto úkolu s plným nasazením zhostil právě François Gibault. A je třeba říci, že k potěše čtenáře, který se poprvé může dozvědět, že Céline nebyl za první světové války raněn do hlavy a neměl v ní platinovou destičku, jak to rozhlašoval na všechny strany a jak to po něm do vydání recenzované knihy opakovaly generace literárních vědců.