O korupci panuje shoda. Byla, je a bude

V Městské knihovně v Praze proběhla neuspokojivá debata o znepokojivém jevu.

Ve čtvrtek 5. října 2006 měli Pražané příležitost zúčastnit se veřejné debaty o korupci na Magistrátu hl. m. Prahy. Setkání pořádalo občanské sdružení Oživení, které se sledováním korupce v hlavním městě dlouhodobě zabývá. Velký sál Městské knihovny byl přitom poloprázdný. Diskusi sledovala asi padesátka diváků. Zastoupení řečníků z řad politiků bylo přitom díky vrcholící předvolební kampani velmi reprezentativní a průběh poučný. Došlo i na mnohé konkrétní sliby a bude zajímavé sledovat, na kolik z nich si zastupitelé po volbách vzpomenou. Debaty se zúčastnili Petr Hulínský (ČSSD), Jana Ryšlinková (SNK-ED), Petra Kolínská (SZ), František Hoffman (KSČM), Marián Hošek (KDU-ČSL), Helena Rögnerová (VPM) a Rudolf Blažek (ODS), který v první půli zastupoval opozdivšího se primátora Pavla Béma.

Jakýmsi zahřívacím kolem večera byla rekapitulace současného stavu magistrátních protikorupčních opatření a etického kodexu. U něj hned na první pohled zarazí absence jakýchkoli sankcí za jeho nedodržení a rovněž se na jeho základě nedají zjistit skutečné majetkové poměry zastupitelů. Vše­obecné veselí v sále způsobila Petra Kolínská informací, že magistrátní protikorupční komise se sešla v roce 2004 sedmkrát, o rok později čtyřikrát a letos jen jednou. Z obecných úvah na téma korupce a jak jí zabránit nebo ji alespoň omezit, vyplynul první sporný bod debaty, kterým se stala otázka informovanosti občanů.

Na tom, že průhlednost rozhodování a dobrý přístup veřejnosti k informacím o něm je pro odstranění korupčního prostředí zásadní, se všichni shodli. S konkrétními kroky k naplnění tohoto cíle to už bylo horší. Ze strany menších opozičních stran padaly požadavky na zveřejňování záznamů jednání městské rady a dokonce i jednotlivých komisí. Tento požadavek sice nikdo přímo neodmítl, ale zástupci ODS a ČSSD upozorňovali na legislativní obtíže tohoto kroku tak vehementně, až to vzbuzovalo pochybnosti o upřímnosti jejich údajných snah o otevřenost.

Jednání rady je skutečně neveřejné ze zákona, to by však nemělo bránit například publikování stenografického záznamu. Jak však upozornil F. Hoffman, je otázkou, zda by zveřejnění těchto záznamů skutečně něčemu pomohlo. Hrozí totiž, že se dosud velmi otevřená jednání přesunou do zákulisí a rada bude redukována na hlasovací mašinérii. Z pléna se zapojil i Petr Uhl a další řečníci a debata se postupně rozšířila i na problém špatného přístupu k informacím o hospodaření nejrůznějších městských firem, dceřiných společností.

Primátor Pavel Bém, který dorazil na druhou půli večera, diskusi ještě více rozproudil. Hned na úvod obvinil Petru Kolínskou z „brutální lži“ o nedostupnosti výroční zprávy Dopravního podniku a přislíbil své osobní nejvyšší nasazení v zajišťování informací veřejnosti. Zmíněná výroční zpráva však skutečně není dostupná na internetu a problémy spojené s jejím získáním jsou dobrým příkladem komplikací, které čekají každého zájemce o veřejné informace. Trochu to připomíná situaci hlavního hrdiny knihy Stopařův průvodce po galaxii, který veřejné oznámení o demolici vlastního domu nakonec na příslušném úřadě objeví, ovšem na dně zamčené registračky ukryté na zrušených záchodcích v suterénu, za dveřmi s nápisem: Pozor, leopard!

U Dopravního podniku se přitom nejedná o malé peníze. Protéká jím 12 miliard, což představuje 40 % pražského rozpočtu. Nikdo přitom nedokáže říct ani tak banální věc, jakou jsou náklady firmy spojené s vybíráním jízdného. Těžko si jinak než obavami z odhalení korupce vysvětlit paradox, že je snazší získat informace o nákupu kancelářských pomůcek na magistrátu než se dopátrat osudu miliard plynoucích do veřejné dopravy nebo velkých dopravních staveb.

Samostatnou kapitolou je pak problém zadávání veřejných zakázek, na něž přišla řeč v závěru diskuse. O tom, že se jedná o velmi neprůhlednou a snadno zneužitelnou záležitost, opět nikdo nezapochyboval a padaly i konkrétní přísliby nápravy. Nezbývá než doufat, že sliby nezapadnou a časem je zastupitelům někdo připomene. Závažnost situace v této oblasti přitom dokládají i informace, které v letech 2000–2004 pro studii o zadávání veřejných stavebních zakázek získala od pražské radnice Transparency International ČR. Studie hovoří o miliardových zakázkách zadaných podle podivných kritérií – nebyla u nich dodržena cena ani smluvní podmínky, nebyly vymáhány smluvní pokuty – a také o několika velkých firmách, které spolu při získávání zakázek od města spíše spolupracují, namísto aby si konkurovaly. Ve světle takto děsivých praktik probíhala diskuse až podivuhodně klidně, i když mezi politiky na pódiu bylo znát předvolební napětí a mezi diváky se dali snadno rozpoznat příznivci jednotlivých stran. Nikdo však nepřišel s žádným konkrétním obviněním a nezazněla ani žádná jména s výjimkou Jana Bürgermeistera, uvedeného jako příklad možného střetu zájmů kvůli jeho angažmá ve stavebních společnostech a zároveň v několika atraktivních magistrátních komisích.

Ze strany zástupců ČSSD a ODS zase zaznívaly narážky na spojení pořádajícího o. s. Oživení se Stranou zelených a Evropskými demokraty, pražská ODS dokonce jako jediná strana odmítla Oživení odpovědět na anketní otázky týkající se plánovaných proti­korupčních opatření.

Poněkud zvláštním dojmem při diskusi působil způsob, jakým všichni zúčastnění včetně opozice problém korupce pojímali. Z jejich vyjádření se korupce jeví jako neodstranitelný problém, způsobený individuálním selháním několika nepoctivých jedinců, jednajících v zájmu osobního obohacení. Ani slovo přitom nepadlo o institucionalizované formě tohoto jevu, kdy se korupční a klientelistické mechanismy propojí a slouží k financování politických stran a udržování mocenské rovnováhy. Při takovém přístupu politiků zůstává prostor na podezření, že jim korupce vadí jen ve své „divoké“ formě a že cílem všech opatření je jen její náležité „manažerské ošetření“ a kultivace po západním vzoru.

Autor působí v občanském sdružení Hermes.