Politici milují standardy. Jsou-li odpovědní, a to jsou vždy, postupují standardním způsobem, minimálně takové postupy rétoricky vzývají; nebo naopak kritizují postupy nestandardní, které se nenosí, protože nepatří do standardní demokracie. Ne-standard není zavržen, ale hodí se výhradně do výjimečné krizové situace, pak se dá omluvit. Ovšem pouze proto, že jeho užití opět povede ke „zcela standardnímu“ stavu.
Standardy se nastavují ve školách, aby děti měly podle čeho přeskočit na gymnázium a standardně pak zakotvit na vysoké, jejíž znalostní standardy jsou zase odrazovým můstkem k vědecké, profesní či politické kariéře. Standardy splňují výrobky všeho druhu: standardní musí být mléko, jogurty, pivo, cement, ale i automobily a traktory, příjem telefonního signálu. I erotické služby mají své technické a prožitkové standardy, i když ne vždy bývají kvůli nestandardnímu chování obou stran obchodní smlouvy naplňovány. Žijeme ve standardních manželstvích, se standardním počtem dvou dětí, ve standardně velkých bytech, standardního vybavení, staráme se o zdravotní standardy těla i duše.
Standard vyjadřuje touhu po řádu a přehlednosti, je to cesta, jak uchopit neznámou krajinu, usadit se v ní, udělat si pohodlí, zkrátka být tu doma. A nejen to. Standardy jsou regulátory: rýsují jasné hranice, do nichž se má vměstnat veškeré dění. Standard – tedy příslušná míra či norma události, věci, výrobku, výpovědi – umožňuje ovládnout divokost nezměrného a uvěznit je do přehledné sestavy. Standard vyjadřuje jakousi geometrickou touhu po spoutání prostoru života.
Sériová výroba standardů, která charakterizuje moderní společnost možná víc než cokoliv jiného, prozrazuje trpělivou práci neviditelného, ale dobře fungujícího stroje, který umí vše převést na společného jmenovatele. „Tento stroj není stát, je to abstraktní stroj k organizování vládnoucích výpovědí, etablovaného pořádku společnosti, vládnoucího jazyka a forem vědění, konformních způsobů jednání a pocitů, a všech dalších převládajících segmentů,“ píše francouzský filosof Gilles Deleuze v Dialozích s Claire Paretovou. Abstraktní stroj, o němž je tu řeč, funguje podle univerzálního programu, a tím je plán standardizace. Deleuze používá slovo „překódování“, které přímo odkazuje na jazykové souvislosti, ale princip je u obou výrazů týž. V rámci různých oblastí společnosti se díky standardizaci či převodu na jeden srozumitelný kód vytváří homogenní prostředí, které umožňuje hladké přechody mezi částmi a bezproblémové fungování života. A je také důvod, proč politici standardizaci milují.
Pro každého politika má výroba standardního prostředí nesporné výhody. Nemusí přemýšlet o programu, má ho v ruce: je jím vytvoření standardní demokratické společnosti standardizovaných občanů střední třídy (rodina, auto, dům, škola, dovolená). A potom: politik disponuje přehledným rozdělením hodnot na dobré a špatné, což ulehčuje všechny politické diskuse. Už definice standardů tiše předpokládá, že se staví na pozitivních hodnotách. Proto také o nich není třeba mluvit, stačí říct, že v zájmu každého standardního politika a občana je „hladké fungování“ společenského stroje. A každá hodnota, která pozitivně zohledňuje tento pragmatický cíl v účinném standardu, může být spolu s ním považována za dobrou. Naopak důraz na zádrhely a překážky, kazící hladkost běhu, se ukazují jako negativně zabarvené schválnosti, které, domyšleno do důsledku, útočí na základ jakékoliv fungující společnosti a tím je právě standardizovaná homogenita prostředí (jazykového, politického, sociálního).
Odtud – z této jasné a neproblematické hodnotové dichotomie – vychází i oživená vylučovací logika, která pronikla do politického jazyka s novou silou po 11. září 2001. „Buď jste s námi, dodržujete naše standardy (jiné nejsou) a na nich stavíte, nebo jste proti nám, zpochybňujete dobrý základ procesu standardizace a tím ohrožujete celou společnost.“
Abstraktní stroj moci i tady pracuje neomylně. Vytváří dojem přirozenosti, přestože jde o konstrukci. Všechny rušivé proudy dění buď ihned svazuje podle vlastních pravidel, nebo jejich výjimečnost podřadí pod rychle vytvořený nový standard, který znovu zapadne do plánu hladce fungující organizace. Přesto se podle Deleuze pořád objevují únikové linie, jimiž se k nám dostává spodní molekulární kvas, plán imanence, na němž se lidský svět opět spojuje s vesmírným děním. V tomto nestandardním prostoru života přestávají fungovat standardní opozitní operátory (vládce/ovládaný, muž/žena atd.), protože ztrácíme transcendentní perspektivu pohledu ze správného břehu. Úniková linie otvírá pohled z hranice, která protiklady nejen odděluje, ale i spojuje a vzájemně prostupuje. Můžeme se tak dostat tam, kde doopravdy „něco vzniká“… (třída, rasa, pohlaví…).
Tento neideologický pohled z hranice ohrožuje snadnost manipulace, proto také okamžitě nastupuje aktivní obrana v podobě sériové výroby standardů. Zvýšené tempo této produkce, projevující se obzvlášť silnou inflací slova „standardní“ v politickém jazyce, je nejčitelnějším symptomem tohoto střetu. Skutečný boj o politiku probíhá právě v těchto vrstvách. Co na tom, že to vypadá trochu nestandardně.
Autor vede kulturní rubriku v Hospodářských novinách.