Žižkovské Divadlo Ponec, které je pro nezasvěcené maximálně domovem pro talkshow Jana Krause, vstoupilo v září do své šesté sezony, v níž hodlá pokračovat v propagaci současného tance. Jediné divadlo v Praze, jež se zaměřuje výhradně na díla současných choreografů, stále rozšiřuje svou činnost a jen během tohoto podzimu chystá šest českých premiér. Zároveň také umožňuje místnímu divákovi poznat zahraniční tvorbu. Na úvod sezony se tu uskutečnil Izraelský víkend, během něhož vystoupili tanečníci a choreografové ze země, jež je tanci přímo zaslíbena. Skvělý tanec Izraelců byl správným startovním výstřelem i pro naše taneční tvůrce.
Jednou z velmi očekávaných premiér byla tanečně-divadelní inscenace Portrét, vzniklá spoluprací sdružení NANOHACH s choreografkou rumunského původu Ioanou Monou Popovici. Skupina spojuje výrazné osobnosti, jejichž dráha většinou začala při studiích na konzervatoři Duncan Centre, škole, která se snaží vychovat nejen taneční interprety, ale i samostatné tvůrce a choreografy. Takto vybavení absolventi jsou schopni kreativní spolupráce při tvorbě představení, což je i uměleckým záměrem sdružení, které si zve české i zahraniční choreografy a s nimi v sezoně vytvoří několik premiér. Nutno dodat, že s poměrně velkým ohlasem. Na červnovém festivalu Tanec Praha se členka NANOHACH Lea Čapková stala vítězkou Ceny za interpretaci.Jméno rumunské choreografky není v našich končinách neznámé; působí zde již delší dobu a patří mezi tvůrce s výrazným rukopisem a snahou o konkrétní výpověď.
Inscenace Portrét nás zavádí do světa křehkých dětských duší. Jeviště se stává hřištěm pro několik zpočátku nejistých lidí: objevují svět a zjišťují, že kolem nich jsou i druzí, s nimiž není vždy snadné sdílet stejný prostor. Nesnášenlivost a umíněnost stoupají rychle na povrch, strach i vzdor se střídají s dětskou zarputilostí. Pětice interpretů – Anna Caunerová, Lenka Bartůňková (za zraněnou Leu Čapkovou), Miroslav Kochánek, Honza Malík a Marta Trpišovská – má možnost rozehrát všechny výrazové až herecké polohy, jelikož Portrét zdaleka nestojí na čistém tanci. Důležitější jsou přesná gesta a hlavně pohybové vyjádření nálady a vztahů mezi jednotlivými členy, kteří tvoří jakousi pokřivenou dětskou skupinu. Přitom nejde ani v nejmenším o nějaké „hraní si na děti“, ale o precizně vymodelované situace, v nichž dospělí lidé divákovi autenticky evokují to, co jistě sám už kdysi zažil někde na písečku. Výrazná je linie obviňování, v níž se osamělý jedinec hroutí pod tíhou viny a ostatní mu nejsou schopni odpustit. Co na tom, že jde o zničený kyblíček s kytkou? Nikdo nechce být sám proti ostatním, ač to jinému klidně přeje.
Choreografka vycházela z improvizací tanečníků, které ale na jevišti přetváří do pečlivě vypointovaných okamžiků neporozumění, vzdoru, ale i souznění. Členové NANOHACH jsou natolik zralými osobnostmi, že zvládnou své poměrně náročné role, zejména co se týče herecké stránky (přesvědčivá Marta Trpišovská). Půvabná scénografie Petra Smetáčka zahrnuje koutek s desítkami zavěšených kuliček a u stropu upevněné velké akvárium s pěti rybkami, které funguje jako prostorová paralela s jevištěm divadla, kde pluje pět tanečníků. Stejně jako u předchozích premiér se NANOHACH může spolehnout na kvalitní práci light-designéra Jana Beneše-McGadieho a výtvarnice kostýmů Mariany Jamníkové. Ač sdružení propaguje vytváření původní hudby, v případě Portrétu sáhlo po průzračné klavírní skladbě Arvo Pärta, jež svými nemnoha tóny posiluje melancholický ráz představení.
I dalším opusem skupina NANOHACH potvrdila, že ve svém okruhu má progresivní taneční umělce, kteří již dávno stojí na vlastních nohou. Společnou tvůrčí prací s hostujícími choreografy vznikají originální díla na pomezí tanečního a pohybového divadla, žánru, který má stále více příznivců, stejně jako samotné sdružení.
Autorka studuje taneční vědu.
NANOHACH: Portrét.
Námět a choreografie Ivana Mona Popovici.
Premiéra 18. října 2006 v Divadle Ponec v Praze.