Občas někdo sofistikovaně, s pokusem o analýzu, vykládá o cenné nové hudbě, a pak se ukáže, že její autorkou je třiadvacetiletá dívka s dlouhými vlasy a pohledem srny. Tím nechci navádět k nedůvěře v publicisty, jen je třeba vědět, že do vizí o silném díle se jim občas vpletou i jiné představy. Jinými slovy: nové album Joanny Newsomové namouduši stojí za pozornost, ale máte plné právo myslet si, že jen podléhám kouzlu kalifornské harfistky, autorky a zpěvačky.
Album nazvané Ys podle bájného utopického města je součástí propojeného hudebního dění, o němž toho z českých médií moc nevíme. Noví písničkáři, kteří nepotřebují technologie a naopak ztělesňují nezprostředkovanost, zaujali svět už v roce 2004: charismatický kluk s kytarou Devendra Banhart, lo-fi kvartet Animal Collective, transsexuál s přídechem mnišství Antony, sestry CocoRosie (ani foto na obálce A2 č. 6/2005 je nepřilákalo do Čech). Do centra téhle společnosti patří i dívka, která opustila studium kompozice, aby přišla na to, jak použít svou harfu k osobnímu vyjádření. Album The Milk-Eyed Mender (Zmetek s mléčnýma očima) ji představilo jako paradoxní bytost: zpěvné melodie kontra nesnadno proniknutelná poezie. Joanna má vysoký, nedokonalý hlas, je v tom přitažlivý zápas kohosi, kdo se snaží skrze hudbu trochu dospět, kvákavě se prozpívat k jistotám. K tomu suverénně ovládaná harfa, víc nábytek než mobilní nástroj.
Joannu vynesla debutantská sláva do první ligy nezmršeného popu (hledejte odkazy na webu: Roskilde, BBC, televizní rozhovory). Získala tak volnost vykročit napodruhé směrem, který si vybere. Udělala zvláštní věc, kterou cosi potvrdila a něco jiného znejistila. Téměř hodinové album tvoří jen pět dlouhých skladeb, jakýchsi básnických poem. Ve čtyřech z nich ji doprovází velký orchestr. Jeho party napsal legendární Van Dyke Parks, který na neotřelém symfonickém popu spolupracoval už v šedesátých letech s Beach Boys. Pro vyvážení přístupů zvuk smíchal Jim O’Rourke, experimentátor, který dnes vytváří avantgardní písně se Sonic Youth a Wilco. Natáčelo se ve slavných (a drahých) studiích na Abbey Road, ovšem bez použití digitálního záznamu. Příklon ke „starému stylu“ hlásí koneckonců už obal: Joanna se nechala vymalovat technikou ze šestnáctého století (pigment smíchaný s vaječným žloutkem a glazura), portrét je plný ikonografie. Žena drží v ruce srp a krabičku s motýlem, za oknem vede cesta na horu... Dokážeme se rozpomenout na sepětí se symboly, které v nás snad pořád ještě geneticky dřímá? Nebo je to výzva, že máme nejistému kódu najít smysl teď a tady?
Klid, díky kterému Newsomová působí tak přitažlivě, vyvěrá z toho, že nedělá narážky, necituje. Nemám nic proti postupům postmoderny, ale tady se jí nabízí silná konkurence – silný návrat k vypravěčství, pročišťování do hloubi vlastní poetiky. Zpívá se žalostný příběh o putování medvěda a opice, kterým do bezpečí domova naběhli přežraní nadmutí koně. Ze skladeb se přirozeně vylupují melodická jádra, viz závěrečný refrén se sloganem „miláčku, neumím zabránit nadcházející noci“ (je to, jak postupně vysvítá, píseň pochodně, která se modlí ohněm a ve stesku volá svou lásku můru). S albem Ys se ukazuje, že „chudoba“ prvních lo-fi nahrávek není nic, na čem by si generace Joanny Newsomové do krve trvala: naopak, umí udělat i velký orchestr – tu podivnou živou věc s pošramocenou pověstí, hračku pro bohaté, umělecky stagnující instituci pronajímaných lidí.
Václav Klaus říkává, že za prací musíme být připraveni se stěhovat: není samozřejmé, že ji pro nás budou mít v místě bydliště. S kulturou a živými lidmi je to ale právě tak nezaručené! Vydavatelství Drag City u nás nemá zastoupení. Pokud si však s koncem roku budete chtít pořídit alba, která jaksi vystihují a korunují to, čím hudba letos byla, najděte si – nejlíp přes web – cestu k Joanně Newsomové. Beztak o ní budou psát ve všech výročních anketách.
Autor je hudební publicista.
Joanna Newsom: The Milk-Eyed Mender. Drag City; 2004.
Joanna Newsom: Ys. Drag City; 2006.