odjinud

Na výstavu o Třech legendách o krucifixu Julia Zeyera pozvala do Malé síně Památníku národního písemnictví v Praze Milena Nyklová v Knižních novinkách č. 20/2006.

Báseň Fráni Šrámka Splav analyzoval a porovnal s básněmi Karla Tomana Píseň (ze sbírky Torzo života) a Otokara Březiny Příroda (ze sbírky Větry od pólů) Zdeněk Mathauser v studii Tropus v ohnisku významu tvaru a hodnoty. Vyšla v 22. svazku sborníku O interpretácii umeleckého textu (Nitra 2001).

Karla Čapka oslovil u příležitosti státního svátku 28. října 2006 a senátních voleb Pavel Šrut ve fejetonu v příloze Práva Salon č. 490.

Památku básníka a kritika Ervína Taussiga (1887–1914), příslušníka čapkovské generace a jednu z prvních obětí první světové války, připomněl medailonem v Psím vínu č. 37/38 František Všetička.

Medailon Emila Utitze (1883–1956) od Marie Bahenské v Akademickém bulletinu č. 10/2006 napověděl, že od smrti tohoto významného estetika a básníka, rodáka z Roztok u Prahy, uplynulo 2. 11. t. r. šedesát let.

Na to, že dosud nemáme monografii ani o Pavlu Tigridovi, ani o Svědectví, upozornil v článku k 50. výročí vzniku časopisu – první číslo vyšlo, akcelerováno „maďarskými událostmi“, v listopadu 1956, poslední, 93., na konci roku 1992 – Petr Zídek v Lidových novinách 21. 10. 2006.

Jak proběhlo odhalení pamětní desky Janu Zábranovi na rodném domě v Herálci u Humpolce 5. 8. t. r. za účasti Marie Zábranové, editora Jana Šulce a básníka Norberta Holuba, podrobně popsala Soňa Pokorná v Rozrazilu č. 7/2006.

Rozbor hry Josefa Topola Jejich den, všímající si i Srpnové neděleFrantiška Hrubína a Majitelů klíčů Milana Kundery, je jedním ze tří dosud nepublikovaných textů literárního historika a textologa Mojmíra Otruby (1923–2003), otištěných Janem Šulcem v Souvislostech č. 3/2006 jako příslib chystaného obsáhlého výboru z Otrubova díla.

Autora čtyř v exilu vydaných básnických sbírekOtakara Štorcha, žijícího od roku 1967 ve Švédsku, představil v Českých listech č. 10/2006 Stanislav Brouček.

Uspokojení z toho, že zrcadlová antologie originálních a do češtiny přeložených písňových textů Boba Dylana Lyrics / Texty 1962–2001 vyšla v evangelickém nakladatelství Kalich (2005), vyjádřil v recenzi v Aluzi č. 1/2006 Martin Humpál. (V Dylanově díle se totiž vyskytuje obrovské množství biblických citátů a aluzí, kterých si nemusí každý překladatel být vědom, a redaktor [Michal Plzák], zdá se, dobře pohlídal i tyto prvky...)

František Knopp

 

Francie

Bez přehánění se dá říci, že ve francouzské filosofii se po celé dvacáté století pravidelně objevovali autoři, kteří dokázali podstatným způsobem osvětlit problémy a zodpovědět otázky, jež ve své době hýbaly světovým intelektuálním míněním. Kolem roku 1900 to byl Henri Bergson, těsně po válce J. P. Sartre, jehož práce zahájily zlatý věk existencialismu, a v šedesátých letech potom Roland Barthes, Jacques Lacan a Michel Foucault, plejáda strukturalistů, kteří navázali na meziválečné dílo Clauda Lévi-Strausse. K poslední francouzské filosofické škole, která dobyla nejprve USA (kde také získala přízvisko French Theory) a později se stala známou a módní po celém světě, patří myslitelé Gilles Deleuze, Félix Guattari, Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Jean Baudrillard, Jacques Lacan a Julia Kristevová. Dnes se zdá, že Francie své filosofy spíše horko těžko hledá. Svědčí o tom i poslední vydání Le Magazine littérai­re (č. 457), v němž je uvedena práce třiceti prakticky neznámých myslitelů, kteří „se věnují filosofii v tom nejširším slova smyslu, tedy v rámci nejrůznějších oborů, od etnologie po estetiku, a kteří svou prací přispívají k pochopení našeho XXI. století“. Při četbě do značné míry odtažitých teorií, které vznikají v laboratorním prostředí francouzských univerzit, se člověk neubrání myšlence, že to nejzajímavější ve francouzském myšlení se rodí již tradičně spíše na okraji samotných odborných disciplín, na pomezí literatury, esejistiky a práce novinářské. Stačí připomenout váhu a dopad, jaký mělo na francouzské i světové myšlení dílo Alberta Camuse či Raymonda Arona. Je proto trochu s podivem, že mimo kánon dnešní francouzské filosofie se ocitli tak významní autoři jako Alain Finkielkraut, Alain Besançon či Yves Bonnefoy, jejichž dílo sice nelze označit jako v pravém slova smyslu filosofické, nicméně k problémům dnešní doby toho říká více než dost.

Jan Machonin

  

Velká Británie

Bylo by asi překvapivé, kdyby britský tisk nevěnoval tento týden zvýšenou pozornost jedné z nejvýznamnějších kulturních akcí pořádaných na území Spojeného království, konkrétně BFI Londýnskému filmovému festivalu. Podrobné zpravodajství přinášejí, jak je již zvykem, The Times, které se také na jeho pořádání podílejí. Festival založila v roce 1957 hrstka nadšenců. Z původních 15 projekcí se za 50 let svého konání festival rozrostl do dnešní podoby, kdy bylo během sedmi dnů divákům představeno 182 celovečerních a 131 krátkých filmů ze 48 zemí světa. Festival je koncipován jako nesoutěžní, je jakýmsi „festivalem festivalů“, který seznamuje britskou veřejnost s tím nejlepším, co se během roku objevilo na jiných světových akcích. Letošní jubilejní ročník byl zakončen slavnostní premiérou posledního snímku Alejandra Gonzálese Ińarritua Babel, jenž má uzavřít režisérovu trilogii, započatou filmy Amores Perros a 21 Gramů. Ińarritu se v něm vrací k osvědčeným tématům: vztahu mezi rodiči a dětmi, samotě a narušeným mezilidským vztahům obecně. Hlavní úlohy tentokráte svěřil nehispánským hercům, holly­woodským hvězdám Bradu Pittovi a Cate Blanchettové.

 

USA

Těžko by se našlo na světě významnější perio­dikum, jež by přešlo bez povšimnutí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století, Williama Styrona. Tento držitel Pulitzerovy ceny a především světoznámý autor zemřel ve středu 1. listopadu 2006 v nemocnici v Martha‘s Vineyard ve věku 81 let na zápal plic. Literární kritička Michiko Kakutani se na stránkách The New York Times zamýšlí nad Styronovou kariérou a jeho literárním odkazem. Ve svém nekrologu vyzdvihuje především Styronovu odlišnost: na rozdíl od vrstevníků, kteří se ve svých dílech zabývali analýzami maloměstského amerického života či se „nimrali“ v psychice svých hrdinů, se Styron vydal cestou silných historických témat: otroctví, jako například v románu Doznání Nata Turnera (1967), či nacismu – román Sofiina volba (1979) –, jejichž prostřednictvím se zabýval otázkami viny, trestu, spásy či zločinu.

Markéta Musilová