Virtuální houbař Woody Vasulka

Experimentátoři (nejen) na poli filmového umění, manželé Vasulkovi, zůstávají v Česku dosud povážlivě neznámí, jakkoli Woody Vasulka v posledních letech svou vlast několikrát navštívil a jeho práce tu již byly prezentovány (například v roce 2004 v brněnské galerii FaVU; loňská expozice v Praze; proběhly rovněž filmové projekce aj.). Je to škoda, protože tento brněnský rodák a jeho islandská žena Steina stáli v šedesátých letech doslova u zrodu nového odvětví vizuálního umění – experimentů s technologií videa.

Počátky českého videoartu

Příčiny, proč „Vasulkas“ dosud nevstoupili do povědomí širší veřejnosti, lze vystopovat v obecnější skutečnosti, že elektronické umění u nás postrádá bohatší tradici a v oblasti výtvarného umění vždy stálo poněkud na okraji. Přitom tu jsou nezanedbatelné inspirační zdroje, jako meziválečná avantgarda, multimédia 50. a 70. let (Laterna magika, Kinoautomat) či filmový experiment 60. a 70. let. Totalitní Československo trpělo všeobecnou informační izolací a přístup k novým technologiím tu byl komplikovaný. A jakkoliv se vyprofilovala hrstka tvůrců, kteří se videoartu přes všechny nesnáze věnovali, vždy šlo o spíše ojedinělé pokusy a často o nerealizované projekty, které zůstaly na papíře jen jako koncept. České elektronické umění existovalo na pololegální bázi a elektronické prostředky se do kulturních institucí dařilo prosazovat jen stěží. Jakýmsi průkopníkem a hlavním iniciátorem těchto nových forem byl Radek Pilař, známý především jako tvůrce televizní znělky Večerníčku a autor ztvárnění postav populárních příběhů Václava Čtvrtka. Pilař navázal na pop art v oblasti animovaného filmu využíváním metody „hand made“, manuálních zásahů do filmu, a od osmdesátých let se nadšeně zabýval videotechnikou. Po roce 1989 tu sice bylo založeno několik uměleckých sdružení, která se na různých úrovních věnovala novým médiím, organizovány byly výstavy doma a také v zahraničí byl český videoart prezentován, ovšem Pilařova smrt v roce 1993 a rozptyl osobností v masmediální oblasti audiovize vznikající platformu spíše oslabily.

Genealogie tvorby

V takto nastíněném kontextu českého video­­artu působí osobnost Vasulky, objevitele média videa a ustanovitele jeho jazyka, pochopitelně jako zjevení. A zcela logicky mu právě odchod do zahraničí zajistil tvůrčí svobodu a přístup k dobovým technickým novinkám. Bohuslav Vašulka se narodil v roce 1937 v Brně; zde nejprve vystudoval hydraulickou mechaniku a metalurgii, na pražské FAMU pak dokumentární film. Natočil několik krátkých filmů a věnoval se také literární činnosti. V roce 1962 potkává svou budoucí ženu Steinu, která v Praze studuje hru na housle. S ní se v polovině šedesátých let usazuje v New Yorku, kde se zabývá vytvářením multiscreenových prostředí, pracuje jako designér a editor filmů. Začíná experimentovat s elektronickým zvukem, stroboskopickými projekcemi a také se „štěrbinovou uzávěrkou“ upravené 16mm Pathé kamery, která dovoluje filmovat prostor v 360°. Na konci šedesátých let začínají Vasulkovi dokumentovat nezávislou uměleckou scénu Downtownu: Woody natáčí například performance Jethro Tull nebo Jimiho Hendrixe a manželé patří mezi spoluzakladatele skupiny Percep­tion. V roce 1971, v němž probíhá první veřejné samostatné promítání jejich videí, už oba pracují s Portapakem (první ruční video­kamerou) a audiosyntezátorem. Zakládají elektronické divadlo The Kitchen, v němž rozvíjejí obraznost videa v prostoru a v reálném čase kombinují vizuální a zvukovou složku.

Pomocí dalších strojů například modifikují videoobrazy vychylováním elektromagnetického řádkování a uchovávají či přehrávají sekvence operací. Roku 1975 Woody provádí první digitální experimenty a představuje vlastní digitální počítačově ovládané stroje, o tři roky později je otevřena první souborná výstava manželů Vasulkových v galerii Albright-knix v Buffalu. Woody Vasulka krátce poté získává grant od Guggenheimovy nadace, který mu umožní práci na dalším projektu: recyklování průmyslových nástrojů z bývalých vojenských základen, z nichž později vytváří soubor instalací The Brotherhood (stejně jako v pozdějším The Comission jde o video coby pokus o nový způsob elektronického vyprávění). V instalaci Divadlo hybridních automatů Woody vystavuje „epistemologický prostor“ jako místo interakce mezi účastníky a technologií. V roce 2004 se Woody Vasulka podílel jako konzultant elektronické scény na originálním nastudování mediální opery Jana Jiráska R. U. R. podle námětu hry Karla Čapka v Národním divadle v Brně a v současné době v německém Karls­ruhe vyvíjí způsoby archivace děl z oblasti videa a experimentálního filmu.

Umění paměti

Lenka Dolanová, která byla hostující editorkou speciálního čísla Iluminace, nahlíží Vasulkovu tvorbu v průvodním textu bukletu již zmíněného DVD z perspektivy jeho záliby v houbaření: ve vášni pro sbírání hub nachází podobnost se základním instinktem přežití v přírodě, které převádí do dnešní doby jako „sběratelství základových kódů technologie“ – přímo jejího podhoubí. Po­dle ní jde o činnost „nutnou k orientaci v současné mediální kultuře, neboť rozhoduje o získání přístupu k informaci“.

Unikátní čtyřhodinové DVD Virtuální houbaření přináší výběr z Vasulkovy videotvorby; celkem čtrnáct filmů je doplněno o jedinečný dokument evokující svobodnou atmosféru – sestřih přednášky manželů, která se konala v Chicagu v roce 1977. Zvláštností nosiče zůstává fakt, že jako zdrojové materiály byly použity záznamy na kazetách MiniDV, které vykazují drobné technické vady v podobě výpadků videosignálu v obraze i zvuku či kolísavou kvalitu zvukové stopy. Text na obalu DVD volbu těchto záznamů vysvětluje s tím, že byly vybrány jako nejvhodnější pro přepis, protože mají charakter „autorských verzí“. V několikaminutových dílech jsou pomocí nejrůznějších metod jednak upravovány realistické záběry, ale také vytvářeny zcela nové abstraktní obrazové kvality. Často jde o kombinaci obou procesů či o postupnou transformaci reality do absolutní abstrakce. Snímek Noisefields (1974) zpracovává abstraktní obrazy dokonce bez použití kamery. Ve zvukové stopě filmů se klenou pásma umělých zvuků nad obrazem, které ho ve svých rezonancích více či méně kopírují. Soundgated Images (1974) představuje pulsující kompozice, na nichž jsou ukazovány různé případy simultánního generování zvuku a obrazu. Golden Voyage (1973) je inspirována obrazem La Légende dorée Reného Magritta, kterého Vasulkovi vzhledem k technikám, jež používal (koláže a jiné obrazové manipulace), považují za předchůdce videografie. V duchu avantgardistů si Vasulka vynalézavě pohrává s běžnými předměty denní potřeby – ve filmu 1-2-3-4 (1974) třeba s číslicemi na dorty. Dva delší filmy, čtyřicetiminutová „elektronická opera“ The Commission (1983) a nejslavnější Art of Memory (1987), přinášejí příběh Niccola Paganiniho a Hectora Berlioze, respektive konfrontaci videa se světem filmu.

Význam Vasulkova díla spočívá především v jeho průkopnictví v oblasti elektronického umění a v hledání specifického jazyka tohoto média. Jeho tvorba je spojena se zkoumáním transformačního potenciálu videa a pátráním po nových narativních postupech: „…jsem tu, abych shromažďoval a sbíral sdělení, jako se sbírají houby“, říká sám Vasulka.

Autorka studuje katedru Filmové vědy na FF UK.