Praha dokumentární

Poutavý exkurs do oblasti filmových pragensií

Útlá knížka s názvem Praha dokumentární, kterou loni vydal dokumentarista a pedagog Martin Štoll (1973) ve svém nakladatelství Malá Skála, na poměrně malé ploše informuje o filmech, jejichž znalost není pro čtenářský zážitek bezprostředně nutná. V pomyslném druhém plánu pak kniha představuje významné figury českého dokumentu, které s tématem Prahy ve svých dílech pracovaly.

Knihu tvoří dva autonomní texty, jež se věnují různým etapám dějin českého dokumentu. Diplomová práce Martina Matějů upozorňuje na filmy vzniklé do roku 1960, v druhé části na ni navazuje aktualizační studie Martina Štolla, rozprostírající se až do současnosti. Autoři téma nazírají různými pohledy dle svého osobního zaměření: Matějů využívá poznatků sociologie, Štoll aplikuje hledisko tvůrčí.

 

Účelná procházka metropolí

Kulturní antropolog Martin Matějů (1945) svou školní práci s původním názvem Praha v dokumentárním filmu napsal na FAMU v roce 1978, kdy měl již za sebou studia sociologie kultury. Všechny její exempláře se ztratily a jeden byl objeven až v roce 2000. Text je pevně vsazen do předepsané formy diplomové práce, takže rozsah a struktura studie jsou poněkud omezené, navíc jde o školní práci starou bezmála třicet let! Jsme tu vlastně svědkem pokusu, zda diplomová práce unese formát publikace.

V úvodní kapitole autor ohlašuje, jakou cestou se vydá – město je pro něj základní jednotkou, kterou zkoumá filmový dokument, svébytný nástroj poznání. Správně si uvědomuje, že kinematografii, tedy novodobý vynález, zajímalo vše moderní. Rozvoj města Prahy v průběhu dvacátého století dává do souvislosti s vývojem dokumentární kinematografie u nás. Právě skrze tuto provázanost demonstruje studie Martina Matějů vývojové tendence takto zaměřených dokumentů: „Praha postupně nabývala zcela programového symbolického významu – představovala nejen souhrn národních kulturních hodnot a tradic, ale stala se i symbolem československé státnosti, místem historické kontinuity i dějištěm bojů českého národa za zachování suverenity.“

Matějů nepřímo dokládá stav společnosti na soudobé dokumentární tvorbě. Ve třicátých letech se v kultuře výrazně profiluje pokroková avantgarda, která se zabývala fenoménem města. Vznikají tak zcela osobitá díla a jsou položeny základy české dokumentární školy. Oproti tomu v poválečné době, společensko-kulturním úpadku, se točí kašírované snímky bez uměleckých kvalit. A u jakých autorů se Matějů dle přísné chronologie a trochu kriticky zastavuje? Prvním, kdo Prahu ve filmu zachycoval, nebyl nikdo jiný než průkopník Jan Kříženecký a jeho milé žánrové obrázky z pražských ulic. Právě ona spjatost města a kinematografie nabídla prostředí, v němž se daly pořizovat i promítat dokumentární záběry. Vedle prvních pokusů o reportážní film byla Praha ve dvacátých a třicátých letech často stylizována do metropole s bohatým nočním životem.

Za zcela průlomový dokument lze označit snímek Alexandra Hackenschmieda Bezúčelná procházka (1930) s nekonvenční kamerou anonymizovaného pozorovatele, který navozuje emotivní nostalgii periferie. Tento výrazně autorský film Prahu ukazuje sice jen jako „obecné městské prostředí“, ale velmi přesně ji chápe jako komplex jevů a totalit, které imaginativně filmem odhaluje. Hackenschmied později natočil Pražský hrad (1932) a stříhal dokument Karla Plicky Jaro v Praze (1934), který je oproti stylu novátora Hackenschmieda více klasický a drží se typických motivů. Formou fejetonu a prostřednictvím lidí líčí Prahu Otakar Vávra ve filmu My žijeme v Praze (1934), jehož poetika se blíží k sociálnímu realismu.

Kromě Otakara Vávry se v předválečné době výrazně profiloval i Jiří Lehovec. Monumentální a symbolickou Prahu ukazuje ve snímku Kamenná sláva (1938), k němuž použil Seifertův komentář. Jeho přístup k zobrazování Prahy je „důsledně sociologický, ale především ekologický, podaný uměleckou formou“, zdůrazňuje Matějů. Lehovec totiž i ve svých dalších filmech o Praze město invenčně chápe jako problém. Tento publicisticko-dokumentární přístup je sice zčásti oživen i po válce, ovšem plně ve službách režimu.

 

Úžas i sentiment

Štoll svou studii začíná netriviální úvahou o jedinečnosti klasického pražského panoramatu s Pražským hradem v dálce na obzoru a Karlovým mostem v popředí. Tuto městskou ikonu povyšuje na národní emblém. Tradiční obraz fascinuje historiky i urbanisty svým souladem odlišných slohů, které tu jsou v mnoha liniích vedle sebe v těsném sousedství. Ačkoliv se dílčí prvky vzájemně popírají, ukotveny v celku „koláže“ vykazují neuvěřitelnou souhru. Prahu Štoll pojímá jako kulisy; rozlišuje přitom iluzorní kulisy hraného filmu a dekorace dokumentární, kterým se věnuje podrobně. Jestliže Matějů byl převážně poutavě popisný, Štoll se již pouští do hlubších analýz.

„Písmáci“ a kronikáři zachycovali město ve své přirozenosti od počátku kinematografu, často metodou střihového filmu. O vznik mnoha filmů se zasloužily instituce, jež projevily zájem o svou dokumentaci coby zadavatelé. Reportážní kamera autorů, mezi nimiž vynikal Jan Špáta, odkrývá již specifický druh života, často ukazuje nějakou konkrétní událost. Do originálního experimentu se v rámci této kategorie pustil Jaromil Jireš, když natočil snímek Cesta do Prahy Vincence Moštka a Šimona Pešla z Vlčkova L. P. 1969. Filmoval, jak Prahu poznává starý muž z Moravy, který v hlavním městě nikdy nebyl. Jirešovi se současně podařilo zachytit Prahu těsně po sovětské okupaci.

Štoll dále vyděluje osobní výpovědi autorů, kteří si často všímají okrajových částí Prahy. Do periferie především zabrousil třináctidílný cyklus Praha mizerná (1999). Za filmového básníka Štoll považuje tradičně Františka Vláčila, který se k Praze vyjádřil v melancholických filmech Město v bílém (1972) a Praha secesní (1975). A konečně formu eseje dokonale ovládla Věra Chytilová, jejíž dílo Praha, neklidné srdce Evropy (1984) zůstává pro pražské téma naprosto určující. Režisérka svým prudkým stylem vyprávění při putování městem boří nedotknutelnost pražské architektury, kterou snímá až fyzicky působivou kamerou Jana Malíře. To nenechalo klidnou ani cenzuru a film byl uveden až v lednu 1989. Elegantním obloukem se Štoll ve svém vyprávění dostává zpět k pražskému panoramatu a v závěru vzpomíná nedávnou pohnutou dobu, kdy v roce 2002 Prahu postihla povodeň. Samotná velká voda a odstraňování jejích škod posloužily rovněž jako náměty několika dokumentů.

Praha dokumentární je již pátou publikací, kterou Martin Štoll vydal v edici Dokumentární film. V knize se nad celou problematikou klene zanícení pro tuto metropoli, Štoll se z něj ostatně vyznává hned v prologu. Město, které žije svým specifickým životem a jež bylo svědkem mnoha proměn či převratných historických událostí, tu vystupuje jako nekončící inspirace filmařů. V textech obou autorů nelze při všem badatelském odstupu přehlédnout obdiv k tomu nevšedně majestátnímu, ale i každodenně obyčejnému, co Praha vyzařuje; je v nich pokorný úžas i trocha patřičného sentimentu...

Autorka je přispěvatelka Filmového přehledu.

 

Martin Matějů, Martin Štoll: Praha dokumentární.

Malá Skála, Praha 2006, 160 stran.