Nedělní odpoledne na konci listopadu je potemnělé, nad Prahou leží pokrývka mlhy a smogu. Před Veletržním palácem postávají pánové v černých oblecích s mobily a cigaretami u rtů. Ve Velké dvoraně právě vrcholí sjezd ODS. U vchodu do výstavních prostor Národní galerie žádné hloučky nejsou, zcela pusto tu ale také není. Na automaticky otvíraných skleněných dveřích nás vítá nápis na čtvrtce kancelářského papíru. Upozorňuje nás, že v budově je v provozu kamerový systém. Personál u pokladen je ochotný a kustod u šaten bez ptaní vysvětluje, kde najít výtah do podlaží.
V budově má své stálé expozice Sbírka umění 19. století a Sbírka moderního a současného umění, které dohromady zabírají čtyři patra. Letáček s půdorysy jednotlivých expozic, který obdržíte ke vstupence, uvádí, že jejich celková plocha má 13 500 čtverečních metrů a je tu vystaveno 2300 exponátů. Vedle toho tu jsou ještě i výstavy krátkodobé. Za jedno patro zaplatíte sto korun základního vstupného, za každé další si připlatíte padesátikorunu. Pokud by se našel někdo, kdo by chtěl během jediné návštěvy nahlédnout do všech stálých expozic, přijde ho to na 250 korun. Vidět vše ale není fyzicky možné. Pokud bychom prohlížení věnovali nepřetržitě celou denní otevírací dobu, na jedno umělecké dílo bychom měli necelou vteřinu a půl. (Pro srovnání: vstup do newyorského MoMA je 20 USD, do pařížského Centre Pompidou 10 eur, do vídeňského MuMok 9 eur. Stálá expozice v londýnské Tate Modern je zdarma a platí se jen krátkodobé výstavy. Ve Státní Treťjakovské galerii v Moskvě zaplatí cizinci 240 rublů a domácí 80.)
Stálé expozice velkých muzeí slouží nejen k prezentaci sbírek těchto institucí, ale utvářejí i celkovou představu o historii umění, kánon základních uměleckých hodnot. To, kde a v jakých souvislostech je autor a jeho dílo vystaveno, popřípadě jaký ho doprovází text, představuje jakousi trojrozměrnou učebnici dějin umění. Od sedmdesátých a osmdesátých let se světová postmoderní teorie umění pokoušela analyzovat mocenský vliv stálých expozic. Oblíbeným terčem kritik byla především stálá expozice Muzea moderního umění v New Yorku. Místnosti s jednotlivými autory, početnost jejich zastoupení i posloupnost směrů dvacátého století sice ilustrovaly vývoj hlavní linie modernismu, ale s koncem dvacátého století se začaly objevovat hlasy upozorňující na skupiny umělců a děl, které byly z tohoto schématu z nejrůznějších důvodů vyloučeny. Současně se objevily pokusy stálé expozice transformovat z autoritativních nástrojů konzervativních dějin umění v otevřené, vnější podněty přijímající systémy. Jako vlivný příklad působilo pařížské Centre Pompidou s proměnlivým půdorysem. V posledních desetiletích lze zaznamenat i nejrůznější pokusy o nechronologické, tematicky uspořádané stálé expozice. Paradoxně se ukazuje, že široká veřejnost lépe přijímá tradiční příběh moderního umění jako sled stále se prohlubujících formálních inovací. Je to osvědčený způsob, jak do záplavy historického materiálu vnést alespoň nějaký řád.
Situace v Česku měla a má svá specifika. Velká stálá expozice umění dvacátého století v Praze celá desetiletí chyběla. Vznikla až v roce 1995 spolu s otevřením Veletržního paláce a její konečná podoba byla ovlivněna spěchem, který otevírání paláce provázel. Zcela nová a velkorysejší podoba stálé expozice byla po etapách otevírána v letech 2000–2002. Jejím hlavním autorem je ředitel Národní galerie Milan Knížák spolu s tvůrcem architektonického řešení Stanislavem Kolíbalem. V této expozici najdeme i díla užitého umění a architektury, Národní galerie spolupracovala s Uměleckoprůmyslovým muzeem, Národním technickým muzeem, Národním muzeem a Národním filmovým archivem.
Ve druhém patře Veletržního paláce je umístěna expozice českého umění od roku 1930 do současnosti. Její podoba v nedávných měsících prošla změnami, které česká média ke své škodě téměř nezaznamenala. Změny nezasáhly celou koncepci patra, ale za použití stávajících výstavních panelů a minimálních finančních prostředků nabízejí v průběhu několika let již druhou konfiguraci pohledu na umění posledních sedmdesáti let. Možná jde jen o optický klam, ale zvláště ve svém úvodu působí celé patro volněji a méně zahuštěně. A konkrétní novinky, budeme-li procházet patrem v chronologickém směru?
Oproti minulé verzi expozice se k sobě vrací umělecká dvojice Štyrský a Toyen. Je zde více děl Vojtěcha Preissiga a skvělý je sál konfrontující pět maleb Josefa Šímy s Makovského sochami. Zmizela ulička české krajinomalby z okruhu umělců sdružených v Umělecké besedě (Národní galerie ale otevřela stálou expozici české krajinomalby v prostorách Paláce Kinských na Staroměstském náměstí). V sekci věnované Skupině 42 chybí vedle malířů a básníků zastoupení fotografie, až na slavný snímek Miroslava Háka Ve dvoře, kterému v době mé návštěvy chyběla popiska. Architektura ani fotografie druhé poloviny 20. století není integrována do hlavní expozice, ale má, společně se scénografií a sklářským uměním, samostatné oddíly na ochozu Malé dvorany.
V celkovém pohledu expozice pomíjí umělecké směry a programy a zaměřuje se především na hmotné výsledky snah jednotlivých uměleckých individualit. Díky tomuto přístupu se umění od roku 1930 až po současnost jeví převážně jako tvorba obrazů a soch a vyplývá z něj i absence osobnosti, jakou byl Karel Teige. U diváka se předpokládá základní znalost historického a kulturního kontextu. (Texty vysvětlující dějinné události či směry najdeme jen u socialistického realismu, tzv. bruselského stylu, hnutí Aktual nebo české grotesky.) Významnější umělci mají v expozici stručné biografické medailony, některá díla mají rozšířené vysvětlující popisky. Textový komentář by si zasloužili i méně známí umělci, kteří se v expozici vyskytují a návštěvníci o nich budou zřejmě slyšet poprvé. Mezi méně frekventovaná či přímo nově objevená jména patří Zdeněk Macek či pozoruhodný Jan Špála. Obohacením expozice je zápůjčka tří krásných maleb z poloviny šedesátých let od Ladislava Sutnara. Chronologicky poněkud nelogicky, ale s ohledem na architektonické možnosti zřejmě jedině možně je až za Sutnarem umístěn „kabinet hanby“ socialistického realismu.
Nově je koncipován oddíl věnovaný akčnímu umění a performanci. Otevírá ho doposud neznámé dílo Tomáše Vlčka, ředitele Sbírky moderního a současného umění NG. Jiří Kolář a jeho koláže z přelomu šedesátých a sedmdesátých let se objevují až v bezprostřední blízkosti o dvacet let starších obrazů Zdeňka Sýkory. Kolářův textový medailon spolu s medailonem Ladislava Nováka je navíc bohužel umístěn tak, že ho najde jen ten, kdo ho opravdu hledá. Dojem z šesti děl Stanislava Kolíbala kazí stěny výstavních panelů. K celkovému „změkčení“ funkcionalistické architektury Veletržního paláce jsou totiž potažené textilem a vlivem působení světla se na nich objevují obrysy děl, která na nich doposud visela.
V oddílu české grotesky mimo tradiční uměleckohistorický kánon najdeme i dvě oživující malby Káji Saudka a snad až příliš polopatistické objekty Bohumila Štěpána. V sekci současného českého umění jsou ve velké míře zastoupeni umělci, kteří se sice u nás narodili, ale – nejčastěji od roku 1968 – žijí v zahraničí (Georg Jiří Dokoupil, Václav Požárek, Magdalena Jetelová, Joseph Drapell, Petr Hrbek). Přístup k tomu, co můžeme považovat za kontext českého umění, tu je o poznání liberálnější než v oddílech věnovaných umění přelomu devatenáctého a dvacátého století. V prvním patře Veletržního paláce, určeném pro zahraniční umění, totiž mimo jiné najdeme i tvorbu německy mluvících umělců žijících v českých zemích. Ocitl se tam například dlouholetý pedagog pražské Akademie výtvarných umění August Brömse, který až na období svých berlínských studií prožil v Čechách celý život (ve skládačce s půdorysy expozic je navíc chybně uveden jako A. Bröhmse). Čím víc se blížíme k současnosti, tím je expozice volnější a méně zaplněná. Výběr se drží ověřených jmen, snad až na absenci Františka Skály. V zásadě zde nenajdeme díla umělců pod padesát let. Mimo prostorové instalace Michaela Bielického tu chybějí díla videoartu, nových médií nebo komplikovanější práce na pomezí různých žánrů.
V druhém patře není právě nadbytek možností si sednout. Vzhledem k obrovské ploše, které jedno patro Veletržního paláce představuje, se ke konci začíná hlásit fyzická únava a hlava odmítá vstřebat další porce uměleckých zážitků. Je čas na občerstvení, ale kavárna v přízemí je uzavřená, i když by podle vyvěšených provozních hodin měla mít otevřeno. Zato knihkupectví naproti funguje i v neděli bez problémů. V Praze je zde snad nejlepší výběr publikací o výtvarném umění, dá se zde zaplatit kreditní kartou a personálu nečiní problém komunikovat se zákazníky v angličtině.
Největším úskalím návštěvy stálých expozic Veletržního paláce tak paradoxně zůstává jejich rozsáhlost, vyplývající z obrovitosti budovy. Jde ve své podstatě o čtyři samostatná muzea, jejichž návštěvu si musíme předem rozvrhnout. Pro zahraniční turisty či jednorázové návštěvníky je zřejmě nejatraktivnější patro s Františkem Kupkou, českým modernismem a tzv. Francouzskou sbírkou. Celkový dojem z nové varianty stálé expozice českého umění 1930–2000 je – až na zmiňované výjimky – encyklopedicky vyčerpávající a nehierarchický.
Díky ploše a počtu exponátů nepůsobí stálá expozice jako místo předem vnucovaných souvislostí nebo předem budovaných teoretických koncepcí, ale jako množství mistrovských děl z různých oborů, která nabízejí různá čtení svého celku.
Autor je historik umění; v letech 1997–2002 pracoval v Národní galerii v Praze.