Z těch očí na mě jde smrt

Pětadvacátého listopadu jsem se probudil jako obvykle kolem šesté hodiny ráno, možná o nějakou minutu dříve nebo o nějakou minutu později, přesně už nevím, ale budím se každý den přibližně v tuhle dobu. Jsem na to zvyklý už od dětství a myslím, že mi v tom, abych mohl spát tak dlouho jako dnes děti šťastných obyvatel našeho města, bránily vždy nějaké starosti. Umyl jsem si obličej mýdlem na praní, vzpomínám si, protože Rudina, a to jí mám za zlé, zapomněla koupit toaletní mýdlo. Možná, že zapomněla schválně, protože je šetrná a chce ušetřit i na mýdle. Potom jsem se nasnídal: pokud si pamatuji, snědl jsem krajíček chleba, jedno vejce naměkko, trošku sýra a čaj. Snídám pravidelně, protože jsem někde slyšel, že člověk má před odchodem do práce vždy něco pojíst; ví totiž, kdy z domova odejde, ale neví, kdy se domů vrátí. Když jsem šel do školy, potkal jsem muezzina z Velké mešity, Lamiho Musu, který se vracel z ranní modlitby. Neřekl jsem mu dobré ráno a ani on mě nepozdravil. Nemám muslimské kněze a muezziny příliš rád, možná proto, že nosí turbany a fezy, ale možná i proto, že dělají pověrčivým ženám talismany. Doufám však, že se péčí naší komunistické strany, která již dávno pochopila pokrytectví duchovních a škody působené náboženstvím, ženy brzy zemancipují! Do školy jsem přišel jako obvykle asi o patnáct minut dříve. Přede mnou tam byl jen Šadan Meraku, který chodí vždy první, protože, jak sám říká, je rád první, a to nejen když se má dávat na Červený kříž, ale i když se berou odměny. Po mně přišlo několik kolegů a kolegyň v tomto pořadí: Demir Zeneli, profesor fyziky, Ramiz Boriša, profesor dějepisu, Hidajetja Děliová, profesorka výtvarné výchovy, Jozefina Andoniová, profesorka hudební výchovy, Kujtim Durmiši, učitel, a Nusret Salihu, zeměpisec. Ty, kteří přišli po nich, si na mou čest už nepamatuji. Ten den jsem měl vyučování jako obvykle a nezažil jsem nic mimořádného ani ve třídě, ani ve sborovně, ani na záchodě, kde jsem byl po třetí hodině. Když jsem skončil vyučování, šel jsem rovnou domů. Cestou jsem v soukromém obchodě Selajdina Grezdy koupil kilo hroznového vína a kousek dál, v prodejně Luxus, toaletní mýdlo. Naobědval jsem se: měl jsem chleba se zeleninou a nakonec hrozen vína, které jsem předtím koupil. Zbytek snědla žena s dětmi. Po obědě jsem četl noviny a asi kolem šesté jsem ženě řekl, že půjdu na chvíli ven, protože se mi nechtělo sedět doma. Ve městě jsem zřejmě náhodou potkal Tefika. Podal mi ruku a říkal, že je v pracovní neschopnosti, protože ho v těchto dnech začaly trápit hemoroidy. Zašli jsme do kavárny Gajret, já jsem si dal malý koňak a on čaj. Mluvili jsme o rodinných věcech, o mé povídce Má zpověď v jeho osobě, kterou mi v srpnu vydali, a hlavně o jeho hemoroidech, se kterými měl tak nečekané potíže. Domů jsme šli společně až k Domu kultury, kde on odbočil, a já jsem dál pokračoval sám. A jak jsem tak šel, úplně sám, nevím proč, s ničím to nesouviselo, možná proto, že nesvítila světla, a když je tma, člověk potřebuje slyšet sám sebe, začal jsem si prozpěvovat. Při vyšetřování mi řekli, že jsem zpíval Vyšel hodža na minaret, ale já si nevzpomínám, že bych byl zpíval zrovna tuhle písničku; ale i kdybych ji byl zpíval, myslím si a jsem přesvědčen, že jsem nedělal nic špatného. Člověk si často něco zpívá nebo píská a vůbec na to nemyslí. Když jsem došel k vratům našeho dvora, všiml jsem si za telefonním sloupem dvou postav, mužské a ženské. Pokud jsem je mohl ve světle měsíce rozeznat, byli to mladí lidé, určitě zamilovaní studenti, a já jsem si pomyslil, jak jsou asi šťastní, když se milují vestoje a na ulici. Zastavil jsem se, aby mě viděli a abych jim tak dal najevo, že tohle není vhodné místo pro lásku a že si nepřeji, aby se takhle chovali u mého domu, protože sousedé jsou konzervativní a mohli by si kdovíco myslet. Když jsem přišel domů, řekl jsem Rudině: umírám hlady! Snědl jsem večeři a hned jsem si lehl, ale dlouho jsem nemohl spát. Později jsem usnul, ani nevím, kolik bylo hodin, protože jsem si bohužel sundal hodinky; když spím se ženou, nikdy je nesundávám. Spal jsem jen lehce, slyšel jsem ženu, jak se převrací z jedné strany na druhou, a slyšel jsem i chlapce mluvit ze spaní. Potom, už ani nevím, kdy to bylo, jsem měl sen, který jsem vypravoval vyšetřovatelům při výsleších aspoň devětsetdevadesátdevětkrát, a myslím, že jsem je tím pořádně potrápil. V tom snu, o kterém nemohu říci, že byl pěkný, protože mi způsobil spoustu nesnází, jsem byl slavnostně oblečen. Měl jsem na sobě oblek černý jako havran, ušitý podle evropského stylu, a bílou košili s tuhým límcem, na které se nádherně vyjímala červená kravata uvázaná na velký uzel. Nasedl jsem v tom krásném oděvu na bílého koně, který měl na čele červenou lysinu a dva černé kruhy kolem očí, a dal jsem se hlavní ulicí přes město směrem k Velkému kopci. Když jsem vyjel z města, uviděl jsem drátěnou ohradu, ze které vyskakovaly ohnivé jiskry. Létaly rovnou k obloze a čím byly výš, tím se zdály větší. Jejich světlo ozařovalo celé město i s okolím a vypadalo to hrůzostrašně. Jako by celé nebe bylo v plamenech. Napadlo mě, že dráty jsou asi pod napětím a že shořím na troud i s koněm, jestli se nezastavím aspoň několik metrů od nich. Přitáhl jsem koni uzdu, ale on cválal tak rychle, že jsem ho nemohl v dostatečné vzdálenosti zastavit. Na okamžik jsem si pomyslel, že s koně seskočím, ale uvědomil jsem si, že bych mohl spadnout buď rovnou na dráty nebo blízko nich a že bych v nich mohl uhořet nebo si pádem zlomit vaz. Nakonec jsem se odevzdal osudu a koni. A zatímco jsem se zabýval těmito úvahami, najednou jsem se viděl, jak rychlostí blesku letím nad těmi dráty. Kůň se přes ně přenesl, jako by tam vůbec nebyly, a v mžiku se zastavil, jako by předtím neběžel, co mu síly stačily. A představte si, soudruhu soudce, kde jsem byl: uprostřed velkého hřbitova ve Vajazanu. Když jsem se rozhlížel kolem sebe, zmatený a vylekaný, šťastný, ale zároveň sklíčený, viděl jsem, jak se najednou hroby začaly jeden po druhém otvírat a jak z nich vystupovaly mrtvoly mužů, žen, starých, mladých, dívek a dětí. Někteří byli zahaleni v rubáších, jiní byli oblečeni v šatech, někteří se modlili, jiní se křižovali. Seděl jsem na koni jako přikovaný, jako nějaký bronzový jezdec, a viděl jsem, že někteří zemřelí byli bez ruky, jiní bez nohy, někteří byli slepí, jiní hluší, někteří byli zraněni na hlavě, jiní na ramenou a byli zde i šílení. Najednou se dali kolem mne do tance a do hrozného křiku, který se rozléhal po celém městě až k Velkému kopci a roztřásl suché listí na lípách u hrobů tak, že začalo padat na zem. Byl jsem tím jejich sborovým křikem, který byl vlastně strašlivým úpěním, vyděšen a chvěl jsem se po celém těle. Chtělo se mi vyletět nahoru, až k vysokému nebi, a potom spadnout na zem, ale nemohl jsem se odlepit od sedla, kůň řičel jako pominutý a přední nohou hrabal hlínu na jednom hrobu, na kterém už bylo plno děr jako po ručních granátech. Mrtví neustále zužovali kruh kolem mne a já jsem najednou viděl, jak se přede mnou vztyčil muž, široký v ramenou, bělovlasý a oblečený v koženém kabátě. Nebyl jako ostatní mrtví kolem, ale ani jako živí lidé, se kterými jsem se kdy setkal. Připadal mi jako nějaká bytost na hranici mezi živými a mrtvými. Snad je to přízrak, napadlo mě. Kůň se najednou vzepjal na zadních nohách a vztyčil se kolmo vzhůru, jako by chtěl vzlétnout a pohltit celý vesmír. Rázem jsem se octl na zemi, vedle přízraku, a zatím co jsem sledoval pohledem koně, který přelétl ohradu, jako kdyby tam nebyla, sevřela mi něčí silná ruka paži jako kleště. Byla to ruka muže v koženém plášti.

V tu chvíli jsem se probudil. Po prsou mi stékal potůček potu a doširoka se rozléval po zarostlém hrudníku, v ústech jsem měl sucho, srdce mi bušilo a nebyl jsem v té chvíli schopen jasného uvažování. Pak jsem si uvědomil, že se mi to zdálo nebo že to byl nějaký stav úzkosti, a měl jsem nepopsatelnou radost, že všechno, co jsem prožil, byl jenom sen nebo nějaká úzkost a nic víc. Přesto jsem se ale nemohl uklidnit. Zůstal jsem v posteli a s napůl otevřenýma očima jsem čekal, až bude ráno.

Následující den, soudruhu soudce, jsem strávil jako předešlý, ale s těmito rozdíly: cestou do školy jsem nepotkal nikoho známého, ani muezzina z Velké mešity, Lamiho Musu. To, že jsem ho nepotkal, mě trochu znepokojilo. Do školy jsem přišel jako vždy druhý a vypravoval jsem sen Šadanu Merakovi: chtěl jsem se tak toho snu zbavit, jako to dělají i jiní lidé, když se jim zdá něco zlého. Se žáky jsem opakoval lekci z 25. listopadu. Odpoledne jsem už nikam nešel, protože když jsem odcházel ze školy, asi kolem 14. hodiny, školník Nazif mi řekl, že někdo telefonoval a ptal se po mně, ale neřekl jméno. Nevím proč, ale noc z 26. listopadu jsem nestrávil dobře. Mohu říci, že jsem ji strávil hůř než noc z 25. listopadu. Dvakrát jsem vstal, abych vykonal malou potřebu, což se mi nikdy předtím nestalo, leda snad někdy v dětství, a bál jsem se, aby se mi nevrátil ten stav úzkosti nebo aby se neopakoval ten zlý sen. K ránu jsem měl najednou pocit, že mě někdo svírá pod krkem. Zavolal jsem na ženu a ta řekla, že to mám z těch káv, co jsem vypil po večeři. Vypil jsem opravdu tři kávy a v tu chvíli jsem toho litoval. Po tomto rozhovoru jsem usnul a žena zůstala u mne.

Během vyšetřování jsem byl požádán, abych podrobně popsal vše, co jsem dělal a na co jsem myslel třetí den, 27. listopadu. Budu to tedy na přání vyšetřovatelů opakovat ještě jednou.

Probudil jsem se jako obvykle. Umyl jsem si obličej jako obvykle, posnídal jsem jako obvykle, šel jsem cestou, kterou obvykle chodím, a přede mnou přišel do školy jako obvykle Šadan. Kolegové a kolegyně přicházeli jeden po druhém jako obvykle: Demir Zeneli, Ramiz Boriša, Hidajetja Děliová, Jozefina Andoniová, Nusret Salihu přišel o chvilku dřív než Kujtim Durmiši, Pajazit Škodra, Lumturia Paja a Kujtim Taraku. Kdo přišel po nich, kdo dřív a kdo později, už dobře nevím. Vzpomínám si, že ředitel školy, Enver Bušati, přišel poslední, ale dříve než obvykle a, což se stává málokdy, než šel do své kanceláře, zastavil se ve sborovně. Myslel jsem, že nám chce sdělit něco důležitého, ale on nám nic zvláštního neřekl a jen se ptal, jestli jsme se dobře připravili na vyučování. Po vyučování jsem šel jako obvykle domů.

Rudina, moje žena, si všimla, že mě něco trápí, a jak má ve zvyku, když mě z toho chce dostat, umyla se mýdlem, které jsem před dvěma dny koupil, oblékla si novou noční košili a připravila mi postel dříve než obyčejně. Jakmile děti usnuly, přišla ke mně a já jsem jí to udělal, soudruhu soudce. Pokud je to nutné, tak říkám, že jsem s ní minulé dva týdny nic neměl, protože se jí protáhla menstruace, a když má žena menstruaci, tak na ní nic nechci. Nevím, jestli to tak dělají i jiní muži, ale já svou žádost dokážu udržet na uzdě. Obvinili mě, že když jsem se ženou spal, pustil jsem rádio a poslouchal cizí hudbu, ale já znovu tvrdím, stejně jako jsem tvrdil celé tři měsíce vyšetřování, že jsem rádio nepustil, a že jsem ho nepustil proto, že když spím se ženou, mám rád co největší klid, aby bylo ticho málem jak v hrobě. Nejsem z těch, kteří se milují se ženou a musí k tomu mít hudbu. Nejsem ani z těch, kteří se nemohou milovat, pokud nevypijí sklenku rakije, koňaku nebo něčeho jiného. Pokládám také za nutné zdůraznit, že neposlouchám cizí stanice ani při jiných příležitostech. Naše rozhlasové stanice mi stačí, mají dobrou hudbu, moderní i klasickou, a přesné zprávy z celého světa. Na své rádio ostatně ani žádnou cizí stanici nechytím: je to starý Kosmaj, vyrobený snad někdy před Kristem, a na něm se dají poslouchat jen naše stanice. To, co říkám o svém rádiu Kosmaj, se dá snadno dokázat: dejte příkaz a pošlete někoho, ať to ověří. Když žena odešla do postele k dětem, nevím proč, ale chtělo se mi močit tak jako nikdy: šel jsem třikrát za půl hodiny. Nakonec, když jsem se vracel, přistoupil jsem bezděky k posteli dětí, každého jsem se dotkl, poslechl si, jak oddychují, a potom jsem přišel k posteli, kde spala žena, a lehl jsem si k ní. Postel byla teplá jako pec a vydávala zvláštní vůni. Dotkl jsem se ženiny kůže, která se mi zdála hebká jako hedvábí, pocítil jsem uspokojení, a to nejen sexuální, a znovu jsem jí to udělal. Nemohl jsem pak usnout, možná proto, že jsem byl rozrušený, ale nikdy jsem si nepřipadal tak šťastný, že jsem ženat a že jsem ženat právě s Rudinou, která má tak hebkou a horkou kůži. Za chvilku mě napadlo škrtnout sirkou, abych se podíval, kolik je hodin: bylo asi půl čtvrté a v domě i venku vládl klid. Žena zřejmě brzo zas usnula, ale já jsem přemýšlel o různých věcech a byl jsem šťasten. Na co jsem myslel? Doposud jsem vydal sedm titulů poezie, prózy a esejů. Letos mi vyšlo tiskem i mé nejvýznamnější dílo, Džinové a andělé, kterému jsem věnoval tři roky nepřetržité práce, i o svátcích a o nedělích. Zhoršilo se mi přitom zdraví, ale teď už se zase začalo lepšit. Děti se ve škole dobře učí. A myslel jsem ještě na mnoho dalších věcí, ale už si je, mé čestné slovo, nepamatuji.

Nevím, jak dlouho jsem ležel u ženy v posteli, když se k mému nesmírnému úžasu ozvalo ne právě slabé zabušení na venkovní dveře domu. Soudě podle dojmu, jakým působilo, byl bych v první chvíli řekl, že za dveřmi je nějaký nervózní člověk: byly to rychle za sebou jdoucí rány. Zneklidnilo mě to, ale pomyslel jsem si, že to je možná soused s nějakou drobnou potíží, kterou pokládá za velmi vážnou, jak to už v noci bývá. Napnul jsem uši. Tlučení pokračovalo. Chvíli bylo ticho a pak se rány opakovaly. A zase ticho! A zase rány! Zase ticho! Zase rány! Ticho! Rány! Ticho! Rány…! A potom jsem uslyšel: otevři dveře, nebo je vyrazím! V tu chvíli se žena probudila, celá se roztřásla a chtěla jít ke dveřím. Vzal jsem ji za ruku, posadil na postel a šel jsem sám. Když jsem otevřel dveře, koho jsem nespatřil: muže v koženém kabátě, jako byl ten ve snu, a milicionáře, který měl v ruce revolver. Mé oči se střetly s očima muže v koženém kabátě a už jsem se chystal, že se ho zeptám, jakým právem mě v tuhle dobu budí a ruší celou mou rodinu, ale on mě nenechal promluvit a stroze mi oznámil: Jménem lidové moci jsi zatčen. Ruce vzhůru a vyjdi ven! Nedovolili mi ani, abych se vrátil dovnitř a oblékl se, jen řekli ženě, aby jim dala moje šaty, že mě oblečou sami, kde bude třeba!

Od rána toho dne začalo vyšetřování, které trvalo až do včerejšího večera, kdy mi přikázali, abych napsal toto prohlášení. Nepokládám za nutné zdůrazňovat, že mě dali do cely, která není ani tak široká a dlouhá, abych se mohl natáhnout na betonové podlaze, a ve které není ani tolik světla, abych si pořádně viděl na dlaně u rukou. Nepokládám také za nutné zdůrazňovat, že toto prohlášení píši v teplé kanceláři, bez přítomnosti milicionáře, takže jsem víc než spokojen! Pokládám však za nutné zdůraznit, že vyšetřování, kterému jsem byl podroben, se v žádném případě nepodobalo obvyklému vyšetřování politických vězňů, kteří jsou sice považováni za nebezpečné, ale je jim zachována lidská důstojnost.

Ptali se mě na věci, které vím a na které jsem si pamatoval, na věci, které se týkají mne a mé rodiny, ale i na věci, které neznám, na které jsem nikdy ani nepomyslel a které se mne netýkají. Ptali se mě na lidi, které znám, i na lidi, které neznám! Jak mohu vědět například, s kým se stýká, s kým sedává a s kým se baví Ismajl Hasima? Jak mohu vědět a copak se mě týká, proč Nedžat Kelmendi chodí tak často na návštěvu k Velimu Kasakollovi? Nevím, proč se mě ptali, když vědí, že to nevím, jaké mají některé evropské a hlavně balkánské země státní svátky. Ptali se mne, kdo jsou nejvýznamnější lingvisté na Balkáně a v Evropě, i když já se nezabývám lingvistikou, ale literaturou. Ptali se mne, jak se jmenují evropští vedoucí političtí činitelé, i když mě státníci příliš nezajímají. Ptali se mne, v kolika letech zemřel Stalin, jako kdybych byl kdy asistoval jeho tlusté matce při milostných pletkách. Pak se mne ptali, kde pramení Drin, třebaže jsem zeměpis dobře neznal ani ve škole. Ptali se mne, jaké jsou druhy socialismu, i když jsem nestudoval ani filosofii, ani sociologii. A na co se mne neptali? Nevzpomněli si na to, aby se mě zeptali, kde má moucha ledviny, jak se oplodňuje slepice nebo jak rodí hadi své mladé, ale ptali se mne nejméně stokrát, co píši, proč píši a proč něco nepíši. Ptali se mne, proč píši verše, povídky, dramata, romány a eseje a proč nepíši úvodníky, což je totéž, jako kdyby se mne zeptali, proč nejsem žena, ale muž. Je docela možné, že mě všechny tyto otázky rozčilovaly neprávem. Uvědomuji si teď, že vyšetřující se musí na něco ptát, někdy na cokoli, co ho napadne, protože se nehodí, aby mlčel. A zapomněl jsem tu zdůraznit, že se mne 999krát ptali na sen, který jsem měl 25. listopadu a který jsem vypravoval jen Šadanu Merakovi a nikomu jinému na světě. Jak se dověděli, že jsem měl nějaký sen, je jasné, sny jdou koneckonců od úst k ústům, ale mrzí mě, že si dávali takovou práci s jeho obsahem a významem. Myslím, že všem lidem se zdají sny, že se jim zdají sny nejrůznějšího druhu a že je buď vypravují jiným lidem, nebo je navždy zapomenou. Sny jsou sny a myslím si, že ne vždy, jak jsem slýchal, odrážejí skryté myšlenky, přání a cíle člověka. Nejsem psychiatr, jak dobře víte, neumím vykládat sny, ale i vězeňský psychiatr, který prý dokáže vysvětlit, co se za mým snem skrývá, se tentokrát mýlí, o tom jsem přesvědčen. Pokud jde o jiné případy, nemohu ho soudit. Jsem ateista a opakuji, nevěřím v Boha, jsem vychován v duchu Marxova ateismu, a tak jako nevěřím v Boha, nevěřím ani ve freudovský výklad snů. Proč by jim pak měl věřit psychiatr, který je určitě komunista? Chtěli, abych přijal psychiatrův výklad, ale já ho nemohu přijmout, nikdy. Jsou to vážná obvinění, věci, na které jsem nikdy nemyslel, které jsou v rozporu s mými materialistickými ideály a přesvědčením! Psychiatr trval na tom, abych sen vysvětlil v prohlášení, protože jemu jsem ho vysvětlit nechtěl. Nemám, co bych vysvětloval, protože kdybych se pokusil vysvětlit tento sen, musel bych vysvětlit všechny sny, které se mi zdály za poslední tři roky a jejichž počet je vysoký, a tím bych způsobil ctěnému psychiatrovi i vyšetřovatelům práci, která by neměla konce. A protože se nechci pouštět do mystických hypotéz, prohlašuji, že pokud jde o ten sen, jsem vinen ne jeho obsahem, ale pouze tím, že se mi zdál. K čertu s ním!

Z knihy Rexhepa Qosji Vdekja më vjen prej syve të tillë (Toena, Tirana 1998) přeložila Hana Tomková.