Titulek parafrázující název jedné z prvních late-night show Tonight: America After Dark vystihuje určitou nadnesenost pro tento žánr tak typickou: „announcer“ pateticky vyvolávající jména účinkujících, moderátor v roli nejbystřejšího člověka na světě, živá kapela hudebně podtrhující každý vtip… V tuzemsku se formát late-night show zmiňuje hlavně v souvislosti s pátečním pořadem České televize Uvolněte se, prosím, nicméně vedle proslulých zahraničních sestřiček působí show Jana Krause o poznání komorněji.
Televizní late-night show se zrodila ve Spojených státech před více než padesáti lety, ale její kořeny najdeme už v rozhlase a music hallech. Je totiž kombinací talk show, stand-up comedy, vaudevillových scének a hudebních a tanečních vystoupení. Od počátku je late-night show spjata především s americkou stanicí NBC a pořadem Tonight!, jehož moderátor Steve Allen je považován za otce formátu. Ve svém programu mimo jiné vedl rozhovory se zábavnými hosty z oblasti showbusinessu; jeho následovník Jack Paar pak dokázal, že konverzace nemusí být nudná ani s politiky, když si do show pozval třeba Richarda Nixona nebo Johna Kennedyho. Ovšem teprve legendární Johnny Carson přišel v roce 1962 s přístupem nikomu nic v dialogu nedarovat. Během třiceti let, kdy The Tonight Show Starring Johnny Carson na NBC běžela, vybrousil late-night show do ideálního tvaru, jaký se na obrazovkách objevuje dodnes. Na loni zesnulého Carsona v současnosti navazuje Jay Leno, uhlazenější David Letterman, který late-night show přenesl na konkurenční CBS, i Conan O‘Brien s image drzého fracka. Žánr se samozřejmě rozšířil do světa: v Británii dělá podobný pořad Graham Norton, v sousedním Německu je nejslavnější Die Harald Schmidt Show a především mezi mladšími diváky tam má velkou základnu fanoušků Stefan Raab s TV Total.
Jaká je tedy podoba současných amerických late-night show? Po obvykle šestiminutovém stand-upu, v němž moderátor glosuje vybrané události, přichází na řadu komediální část, v níž je místo pro vtipné postřehy, headlines (komentované výstřižky z novin využívá i Jan Kraus), soutěž publika nebo předtočenou scénku z terénu. Hlavním pilířem amerických show jsou i nadále interview, obvykle se dvěma hosty.
Třičtvrtěhodinovou (s reklamou hodinovou) stopáž uzavírá hudební vystoupení, v němž producenti často dávají šanci začínajícím či méně známým interpretům (o rozšíření Uvolněte se, prosím tímto směrem by ČT jako veřejnoprávní médium mohla uvažovat).
Zmíněné rozhovory se ovšem zásadně liší od klasických talk show. Late-night show se snaží hosta ukázat v trochu jiném světle než ostatní pořady a média. Moderátor může v uvolněné večerní atmosféře pokládat otázky, které by si žurnalista nedovolil. Pokud během dialogu najdou zábavné téma, připravené otázky klidně zamíří do koše, protože kouzlo formátu tkví právě v improvizaci. Zatímco cílem talk show je dozvědět se informace od hosta, v případě late-night show to jsou spíše informace o hostovi. O jeho pohotovosti, hravosti, smyslu pro humor. Proto do dialogu vstupují další prvky. Když si třeba Kraus pozve zarytého vegetariána Petra Vachlera, láduje se před ním vepřovým kolenem (kromě Uvolněte se, prosím využívá tyto prvky v tuzemsku ještě Vodopád Tomáše Hanáka a místy také Karel Šíp ve Všechnopárty). Američtí moderátoři dokonce mívají s příchozími z řad komiků i domluvené narážky a scénky. Typickým postupem této show je uvést hosta do rozpaků ukázkou nějakého jeho „mladického hříchu“, jehož záznam tvůrci nalezli v mediálních archivech. To u nás už několik let využívá sobotní Noc s Andělem.
Jevištní prostor amerických late-night show je tvořen třemi, do značné míry oddělenými prostory. Hlavním dějištěm je pódium s masivním dřevěným stolem, za něž každý večer (americké show se natáčejí každý všední den) usedá moderátor, po jeho pravici bývají křesla či pohovka pro hosty. Neformální atmosféru dotváří pozadí v podobě kulisy nočního velkoměsta. To vše najdeme i v Krausově pořadu. Jevištní ostrůvek umístěný po straně scény je určen stálé kapele, mající na starosti především zvukové předěly. Kapelník také nahrává moderátorovi na vtipy, takže bývá na rozdíl od Davida Krause v Uvolněte se, prosím opravdu funkční. Třetí pódium je pak určeno pro vystoupení hostujících hudebních skupin.
Každá late-night show je založena na osobnosti moderátora, k jehož roli patří určitá drzost a sebestřednost. Je otázkou, do jaké míry to bývá pouhá role, v každém případě tato poloha Janu Krausovi opravdu vyhovuje. Přestože se i americká show předtáčí (ovšem jen o několik hodin), působí dojmem přímého přenosu. Ve střižně už tvůrci do záznamu totiž takřka nezasahují a „živost“ pořadu je umocněna spontánně reagujícím publikem a moderátorem, který se před reklamním předělem rozloučí a poté televizní diváky opět přivítá. Právě viditelnost záznamu tuzemskému Uvolněte se, prosím velmi ubližuje, ovšem střih ještě extrémněji zasahuje do plynulosti konverzace v případě Vodopádu.
Uvolněte se, prosím využívá mnoho typických atributů zahraničních late-night show, ale představuje jen jakousi komorní obdobu, stojící hlavně na rozhovorech s hosty. Příležitost pokusit se o výpravnější verzi alespoň jednorázově, když se Krausův pořad stal veřejnoprávním pilířem silvestrovského večera, zůstala bohužel nevyužita. Místo toho se pod zavedenou značkou předvedla estráda středoevropského typu. Snad se dočkáme někdy příště.
Autor studuje filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci.