V České republice se sice vydává rok od roku více publikací, čtenáři však většinou nemají šanci se s oblíbeným autorem setkat osobně. Kromě zavedených akcí, jakými jsou například knižní veletrhy, sporadické přednášky určené širší veřejnosti, popřípadě křty děl většinou české provenience, nemá čtenářská obec velké zkušenosti s veřejným čtením či setkáním s významnými autory současné literatury. Jednou z mála výjimek je Festival spisovatelů Praha, který již šestnáctkrát ukázal, že i do tak malé země, jakou je Česká republika, je možné nalákat literární hvězdy typu Salmana Rushdieho, Wole Soyinky, Williama Styrona či právě Michaela Cunninghama, který strávil v Praze pět prosincových dní. Během nich se zúčastnil autogramiády v knihkupectví Big Ben, tiskové konference v nakladatelství Odeon, vystoupení v prostorách nově otevřeného Amerického kulturního centra a především autorského čtení ve velkém sále pražské Městské knihovny. To, že Cunningham přijel v prosinci, a ne v červnu, kdy se Festival spisovatelů Praha koná, má prozaický důvod: spisovatel musel tehdy účast odříci z vážných rodinných důvodů, přislíbil však, že do Prahy určitě přijede jindy.
Autorská čtení jsou zvláštní fenomén; jde o jakousi one man show, která stojí a padá s osobou autora a mnohdy se může zvrhnout v nezáživné deklamování literárního textu. Kdo se zúčastnil čtení Michaela Cunninghama, mohl dosvědčit, že nic takového v případě autora světoznámých Hodin neplatí. Cunningham patří do kategorie vtipných a mimořádně charismatických spisovatelů, kteří dokážou publikum strhnout nejen dílem, jež předčítají, ale též hereckým uměním. V diskusi, která čtení předcházela, hovořil s autorem ředitel festivalu Michael March. Cunningham vyprávěl o své fascinaci texty Virginie Woolfové, o promarněném mládí, o evergreenu své tvorby – lásce. Mimořádně zajímavě komentoval vztah k vlastní tvorbě ve spojitosti s filmem: nebere prý své knihy jako něco cenného a nedotknutelného, ale jako něco, co vzniklo v určité době, v určitém kontextu. Proto vítá filmové verze, jež jej mohou svou interpretací a novými souvislostmi překvapit. Stejně benevolentně se Cunningham vyjadřoval i k překladům. Každý román je podle něj jen špatným překladem sebe sama, nikdy zcela nesplňuje sny a ambice, jež do něj autor na počátku vkládal. Není tedy důležité, zda je pouze překladem autorových představ, či přeložením románu do jiného kulturního kontextu.
Třebaže byl letošní rok na podobné události nezvykle štědrý (již zmiňovaná účast laureáta Nobelovy ceny Wole Soyinky, nedávná návštěva literární hvězdy Haruki Murakamiho), je vystoupení Michaela Cunninghama opravdu výjimečnou událostí. Na rozdíl od západního světa, kde autoři se svými díly objíždějí města, navštěvují kulturní centra a vystupují v knihkupectvích, není podobný způsob reklamy v Česku obvyklý. Škoda. Přispělo by to k rozšiřování našich literárních obzorů, a také by to významně napomohlo prodeji knih. Tento způsob prezentace literatury stojí přinejmenším za úvahu.