Vavřínové snítky na šedém pozadí

Pavel Petr je bezesporu nejplodnější básník své generace. Od roku 1990 do současnosti vydal jedenáct básnických knih. V letech 1993–1996 a 1998–2001 publikoval každoročně jednu sbírku – jako by se chtěl doslova vepsat do současné české poezie. Básnění přitom zaměnil s umanutým chrlením veršů, „být básníkem“ si spletl s publikačním furorem. Navzdory množství potištěného papíru a mnoha kladným kritikám byl dlouho autorem jen několika dobrých básní. Až poslední dva soubory – elegie S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů a Řeckořím – představují výraznější tvůrčí gesto. V redakční poznámce je Řeckořím prezentován jako skladba. Je to ovšem skladba s velice volnou tektonikou; tok samostatných, volně řazených celků, které tvoří pouze vnitřní (stylovou a významovou) jednotu. Stránky zaplňují jak krátké, tak delší útvary, stroficky rozčleněné i nečleněné. Jako celek i ve svých dílčích částech je skladba fragmentární. Parcelovaná věta, pomlčkou vyznačené přeryvy, sloky sestávají z nerýmovaného dlouhého i krátkého verše, který je mnohdy bez slovesa. Fragmentárnost však vyvolává dojem jisté nezřetelnosti, nemizící ani po druhém přečtení. Jednotlivé části na sebe přímo nenavazují, Řeckořím tudíž působí jako množina – zlomkovitých – výseků. Jejich obrysy i obrysy skladby se (i kvůli nedostatku obrazivosti) ztrácejí.

„Ale nejdřív musíš zpracovat povrch.“ (s. 15) Tento verš lze číst také jako nezbytný imperativ básnické tvorby. Slovo, obraz fixují „viděné“, jež musí být zachyceno tak, aby ho mohl (jakkoliv proměněné) kromě tvůrce zakusit i někdo jiný. Dvěma z cest, jak toho nedosáhnout, je nemotorná přestylizovanost a falešná autenticita záznamu. Z prvního i z druhého důvodu (kniha Srdéčko skonči) se v předchozích sbírkách Petrovi toto kritérium nedařilo naplňovat. Ztvárnění „viděného“ drhne rovněž v jeho posledním souboru. Nerv obrazivosti skladbu neproniká; nenalezneme v ní mnoho obrazů, těch dobrých je pak ještě o něco méně („Louka hořela tvými jasnými tvary.“ – s. 50; nebo „Ale ty zůstáváš dosud neosvětlené slunce.“ – s. 36). Jejich nedostatek způsobuje suchost a bezkrevnost. Obraz vrhá čtenáře do prostoru, v němž se nelze pohybovat (sebe)jistě. Střetává se s víceznačností, často s iracionálním, a tedy nepředvídatelným, může se o něj rozbít jeho interpretační úsilí. Imaginativní báseň zůstává více či méně neosvětlenou plochou, neimaginativnímu textu naopak mnohdy chybí vrstevnatost a sémantická unikavost. Autorova výpověď mělká není, básnické ztvárnění za ní však pokulhává.

Řeckořím je až příliš oproštěný. Strohost ale může poezii tohoto autora také prospět. Když se nechá unést materií slova, přilepí k sobě taková, která pospolu nefungují: „Kdo běží, doběhne první k velikonočnímu hrobu./ Kterému jen křísne v klíně tajně tajemství jitřní.“ (s. 42)

Iluzorní dialog

Stěžejní téma skladby tvoří milostný vztah. „Dyas je řecky dvojice.“ (s. 7) Ve skutečnosti je ale vztahování se k druhému pseudodialogické. Adresát (již) není přítomný anebo nerozumí, lyrické já se obrací ke své nenaplněné představě. Existovat ve dvojici znamená existovat na šedém pozadí dočasnosti. Vzájemnost je iluzorní a blízkost jen pozicí v prostoru. Erotično je hmatatelné, avšak nedominuje. Tělo druhého představuje krásný vnějšek; lyrický subjekt se k němu vztahuje, zároveň chce však překročit jeho „hranici“. Hořkost, ale i absurditu údělu dobře vystihuje verš „Jsem nejkrásnější nahý pro nikoho./ Jedním z nich je šumění větví stromů.“ (s. 32) Homosexualita je u Petra drásavým žitím na periferii („Nestejně pulsující zvířata./ Která dejme tomu, že nemají na vybranou.“ – s. 28; „Chodíme kolem sebe, oba cítíme, jak máme/ stejně úzké boky, jak jsou v nás jemné pěšiny, jak se/ ztrácejí v samotě.“ – s. 51). Naštěstí nepracuje s prvoplánovou emocionalitou, ale tlumenějším existenciálním tónem.

Přetlak versus poezie

I když se v Řeckořímu objevuje vedle sytých ploch také dost hluchých míst, ve srovnání s dřívější autorovou básnickou produkcí překvapuje. Zejména její počátky byly krušné. První čtyři sbírky se vyznačovaly více méně povrchní, exaltovanou duchovností, která měla pramálo společného s hledáním transcendence. Duchovní poezii si tento básník spletl s neobratným moralistním gestem, s hnětením spirituálních kulis, utápěním textů ve šroubovaném patosu a obřadnosti. To ještě okořenil neohrabaným pokrucováním jazyka. Pozdější proměna poetiky jeho tvorbě sice prospěla, jemně lyrický, melancholický tón však přebila záplava infantilní, titěrné zdrobnělosti a emblematičnosti. Od sbírky Za svítání Morava začala Petrově poezii dominovat milostná a erotická tematika – emocionalita bez komplikovanějšího prožívání, často rozcitlivělý nářek a opěvání jinochů. Postavy chlapců míhající se Petrovými texty působily jako klišé, a ne jako riskantní výpověď o kontroverzním cítění.

V Řeckořímu se to jimi nehemží jako v jeho dřívějších sbírkách, panoš, tovaryš i pacholík se stáhli z jeviště. Inspirovanost antikou se omezuje na dílčí motivy a i antický nátěr, který dostal „moravský šohajíček“, je tenký. Nezletilý středoškolák zde nevypadá jako pouhá kulisa. Skladba Řeckořím navazuje na elegii S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů, jíž se podobá svou kompozicí. Ve srovnání s předchozími sbírkami ji charakterizuje složitější, vnitřně naléhavá výpověď, autor eliminoval folklorní inspiraci či dřívější typ stylizace. Milostná tematika se zbavuje plochosti, což platí i pro Řeckořím. Na rozdíl od něj je ale tato elegie imaginativní, v tom Řeckořím předstihuje. Obraz je neprůhledný, jeho zašifrovanost však už není násilná. Z Petrova „básnického“ přetlaku dlouho vznikaly texty dobré poezii vzdálené. Jakým směrem se jeho básnění bude ubírat, se snad nedozvíme hned příští rok. Pochybuji, že by sbírkou spíchnutou v tak krátkém čase dokázal navázat na stávající tendenci.

Autorka je bohemistka.