Na počátku letošního roku připravila Národní galerie v Praze jednu z nejpůsobivějších retrospektiv poslední doby. Ve Veletržním práci jsou soustředěny práce žijící legendy českého výtvarného umění a profesora akademie Zdeňka Berana, který letos slaví své jubileum.
Velkoryse pojatá přehlídka systematicky sleduje všechny etapy tvorby Zdeňka Berana (1937), opírající se především o malbu, kresbu a objekty a jejich svérázné propojení. Autor vstoupil hned svými ranými projevy do dějin českého výtvarného umění 20. století. Stál u zrodu nezávislých aktivit ignorujících totalitární cenzuru a přihlouplé direktivy stranící socialistickému „realismu“. Se svými spolužáky z Akademie výtvarných umění (školy, kde působí v novém společenském klimatu již několik let coby profesor malířského ateliéru) inicioval ve svých 23 letech (!) soukromou (neveřejnou) přehlídku pod názvem Konfrontace, uskutečněnou na tehdejší vysočanské periferii. Tehdy, v roce 1960, šlo o mimořádnou, zlomovou událost, odvážnou akci a také příležitost ukázat radikální umělecké křídlo, z něhož následně vzešly výrazné individuality (Koblasa, Veselý, Málek, Tomalík, Valenta, Boudník). Společným jmenovatelem vystavených prací bylo zásadní popření (destrukce) tradičně pojímané malby a iluzivního zobrazování. Informel neboli strukturální projev byl odrazem tíživé existenciální filosofie i odhodlané touhy bez běžných nudných klišé vyjádřit po svém současný svět. „Nevidím zásadní rozpor mezi inspirací probuzenou složitým procesem filosofických berliček či vizuálně vnímanými lazurami žlutavé moče na oprýskaných zdech pánských toalet,“ komentuje své inspirační zdroje Zdeněk Beran. Jeho obrazy z oněch „zlatých šedesátých” jsou v Národní galerii zapůjčeny nejen ze státních, ale především ze soukromých sbírek (např. Zánik obrazu z roku 1960).
Po nadějných pokusech svobodného projevu se s přicházejícími sedmdesátými léty vytratily jakékoliv možnosti svobodně vystavovat. Beran jako zarputilý a zásadový člověk i umělec se stahuje z veřejného života a uzavírá se ve svém karlínském ateliéru. Více než malování (z informelu se mezitím stal nový, třebaže opoziční akademismus) se věnuje prostorovým instalacím z nalezených a přetvořených předmětů (postel, kufry, matrace, hadice, hadry, dráty apod.). V letech 1970–71 tak vzniká snad nejproslulejší Beranovo dílo – Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (psychiatra doktora Drvoty). Zde naplno propuká tvůrcova záliba v ošklivosti, odpudivosti, hnilobě a ponurém rozkladu (doslovně i obrazně). Toto dílo-prostor-environment, jakýsi pomník undergroundu, bylo později z ateliéru přeneseno a zakopáno – pohřbeno v jedné z odlehlých zámeckých zahrad, a z iniciativy Milana Knížáka (kurátora současné výstavy) po letech opět exhumováno. Zbytky tohoto dlouhodobého procesu jsou na nyní v Národní galerii vystaveny na muzejní způsob ve skleněné vitríně. Máme zde tak co do činění s jakousi novodobou relikvií, s ostatky jako svědectvím boje umanutého umělce s přízemním státním marasmem komunistické éry.
V následujících sedmdesátých a osmdesátých letech se Beranova tvorba, jak lze z výstavy vypozorovat, rozlévá do několika, mnohdy až protichůdných proudů. Vnitřní tvůrčí pnutí či paralelní cesty se v zásadě přimykají vždy k jednomu z výrazových extrémů. Na jedné straně vidíme brilantní jemné kresby (motivy jsou však i zde drsně sarkastické a existenciální) či až staromistrovsky pojaté hladké splývavé malby, na straně druhé je dále rozehráván průzkum odpadu a zvrhlosti. Střídá se, a místy doplňuje, krásná pevná klasická stavebnost se špinavým nenávratným rozkladem, kultivující působivá iluze s experimentem toho nejodpudivějšího kalibru. Mistr Jekyll a mistr Hyde, chtělo by se uprostřed expozice zvolat...
Současná etapa je na výstavě reprezentována především obrazy jemně a „hyperrealisticky“ namalovanými, postavenými na kontrastu citlivě pozorovaného anatomického detailu (prso, zadnice, trup) a plošného výseku, symbolizujícího nerozpoznatelný celek. „Tak jako tonoucí se stébla chytá, tak i já jsem schopen zachytit jen útržek nějakého celku. Jenom já mu tím dávám zvláštní význam,“ vysvětluje svou novější tvorbu Zdeněk Beran. Poznáváme zde jednotky známé reality, v mnoha případech v předimenzovaném pojetí, z něhož při pozorném pohledu vnímáme doslova prýštící radost ze samotného malování a zřejmé přitakání životu i s jeho neodkladnou (obnovovací) pomíjivostí. Beran je výtečný malíř, své fascinující záběry zvládá s bravurou a zručností (ne však s lacinou povrchností) a na výstavě se tato devíza projevila v plné síle a přesvědčivosti. Doposud prošel tento umělec a pedagog řadou tvůrčích etap rozdílně akcentovaných, vždy však pozoruhodných a hodnověrných. Tuto cestu také dokládá knižní monografie, která výstavu doprovází.
Autor je šéfredaktor Revue Art.
Zdeněk Beran – Retrospektiva. Kurátoři Milan Knížák a Blaguna Paskaleva. Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 2. 2. – 8. 4. 2007.