Krávy sem, krávy tam

Do slovníku Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR) pronikl nový výraz a dorazil až k nám na jih Súdánu. Age Gender and Diversity Mainstreaming (AGDM) zatím nemá český překlad, a kdyby byl, zněl by zřejmě ze tří čtvrtin stejně. Kolegyně Elizabeth z Ugandy si tento výdobytek 21. století nemůže vynachválit. A mně se začal také líbit, protože sliboval výlet do buše.

AGDM totiž znamená, že se agentura OSN pro uprchlíky při plánování svých aktivit snaží co nejvíce zohledňovat potřeby těch, komu pomáhá. Zní to samozřejmě, ale dost dlouho se o potřebách uprchlíků rozhodovalo z tepla ženevských kanceláří a všichni se pak divili, že obyvatelé uprchlických táborů prodávají nepotřebné složky humanitární pomoci, aby si mohli koupit to, co opravdu potřebují. Kanystry za lopaty. Nebo lopaty za kanystry, jak kde. V duchu doby se při tom zkoumání potřeb v terénu nyní klade důraz na to, aby se nezapomnělo na ženy, děti a menšiny, protože o potřebnosti kanystrů si může každý myslet své.

Návrat do buše

Takže se v rámci AGDM s etiopským kolegou Makonenem a Súdáncem Peterem vydáváme do Terekeky. Leží jen 80 kilometrů proti proudu Nilu od Juby, správního střediska jižního Súdánu, kde máme svou základnu. Cesta bušem ale trvá tři hodiny. Terekeka je typické jihosúdánské okresní městečko. Pár přízemních zděných baráčků, které přežily občanskou válku, stovky hliněných chýší, které vyrostly v posledních dvou mírových letech. Počet zaparkovaných aut s příjezdem našich dvou landcruiserů vzrostl tak asi o polovinu, zato motorek tu je aspoň dvacet. Podle našich dosavadních informací patří lidé z Terekeky mezi skupiny Súdanců, kteří se vracejí domů po dvaceti letech občanské války. Někteří z uprchlických táborů v Keni nebo Ugandě, další z nejrůznějších částí Súdánu.

Už v Jubě jsme si zjistili, že obyvatelé Terekeky patří ke kmeni Mundari. Tato informace není nepodstatným plodem nějaké folklorní záliby. Kmenová příslušnost je v jižním Súdánu, tak jako jinde v Africe, určujícím znakem jedince. Mundari se živí pastevectvím, takže už před odjezdem víme, že se v Terekece bude všechno točit kolem dobytka. Krávy tu sice nejsou na první pohled vidět – je zrovna období sucha, takže většina jich spásá bažinaté břehy a ostrůvky Nilu. Ale přesto fungování Terekeky ovlivňují zásadním způsobem.

Vojáci, sanitky a učitelé

Byli jsme oficiálně uvítáni na okresním úřadě. Pak jsme se ale rozhodli pozvat tamní šéfy na večeři, aby se prolomily ledy. Jenže to není jednoduchá záležitost. Zaúkolovali jsme poslíčky, aby nakoupili ryby, jsme přece u řeky. Poté, co marně oběhli půl města, jsme naši objednávku změnili na kozu. Těch je okolo vidět spousty. Objevuje se další zádrhel. Jak najít člověka ochotného kozu upéct. Nakonec se ale dílo podaří a u večeře konečně probíráme problémy Terekeky. Ještě před jednáním se dozvídáme, že místní požadují příliš od státu a sami nedělají nic pro to, aby se měli lépe. Ptám se proto, co chtějí tak nesplnitelného, a dozvím se, že třeba víc učitelů do školy. Nebo možnost dopravit nemocné do Juby autem. Chápu, že mladá jihosúdánská autonomní vláda může těžko financovat obecní sanitky, ale požadovaní učitelé mi nepřijdou jako tak nehorázný nápad, zvlášť při vědomí toho, kolik prostředků dosud vláda vynakládá na vydržování dvou set tisíc vojáků. Nic ale není tak jednoduché, týmový kolega Peter mě upozorňuje na to, že ty, kteří dvacet let nedělali nic jiného, než bojovali, nejde jen tak někam odklidit a čekat, že se z nich ze dne na den stanou zemědělci, ševci, učitelé či programátoři. Navíc je tu stálá vojenská hrozba ze severního Súdánu. K tomu problémy v Darfúru a komplikovaná situace v Ugandě. Na jednoduché řešení problémů Terekeky, Súdánu a světa jsme během večeře nepřišli, čekáme na druhý den, kdy se odehraje hlavní část programu – skupinové diskuse s obyvateli.

Debata s domorodci

Smysl celé akce jsme vysvětlovali dopředu úředníkům. A zdá se, že to zabralo, protože na nás ráno čekají pod stromy zárodky diskusních skupin, složené zejména z kolegů a příbuzných hostů ze včerejšího večera. Terekečané se odevzdaně nechávají zorganizovat do skupinek podle pohlaví a stáří. Snažím se ptát lidí na věk, ale oba afričtí kolegové mě přátelsky odrazují od podobných pokusů: „V Africe svůj přesný věk zná málokdo. A koneckonců by nám to komplikovalo práci, takhle si je můžeme rozdělit, jak potřebujeme.“ Škoda, zajímala mě věková struktura místních obyvatel a také to, odkdy jsou zde lidé zahrnování do kategorie „staří“. Nakonec zjišťuji, že jsou to lidé zhruba od čtyřiceti let výše. Peter odchází sehnat mládež z jediné místní střední školy a na nás s Makonenem zbyly děti a dospělí a staří, které novátorsky zahrnujeme do jedné kategorie. Přestože pár dospělých mluví obstojně anglicky, vedeme diskusi v arabštině. Tlumočí nám střídavě, kdo se namane.

Postupně rozjíždíme palbu návodných otázek, které mají pomoci odkrýt problémy této komunity a možnosti jejich řešení. Děti jsou zdvořilé, mám na starosti holčičky a ty odpovídají většinou sborovým „Ai, ai – ano, ano.“ Nejdříve se ptáme na učitele. Je jich málo? Ai, ai. Nemaji dostatečné vzdělání? Ai, ai. Jsou na hodiny špatně připravení? Ai, ai. Chodí pozdě? Ai, ai. Platí se školné? Ai, ai. Když se ptám, co by se s tím problémem dalo dělat, tak po chvíli přemýšlení dostávám odpověď – stát má prý poslat víc učitelů a víc peněz. Otázka, jestli by se jejich rodiny nechtěly složit na plat učitele, přinesla rozpaky: „Lá, lá – ne ne, nemáme peníze.“

Makonen si popovídal s kluky, a teď spojujeme síly na ženy. Ty už tak zdvořilé nejsou, stěžují si s chutí. Ve všech směrech prý chybějí peníze. Ptáme se ale, jestli nemají nějaké možnosti, jak je vydělat. Navrhujeme různé způsoby obživy – jsou v Terekece nějací lidé, kteří se živí třeba hrnčířstvím, zemědělstvím nebo rybařením? Z toho všeho jsou přece peníze. Setkáváme se s nepochopením. Tady se přece nedá nic pěstovat, když se všude okolo pasou krávy, které by záhony rozdupaly.

Už jsem stačila pochopit, že v Africe se pastevci dobytka ze zásady dívají na zemědělce svrchu. Idea soukromého majetku, která by políčka pomohla ochránit před stády krav, je tu slabá, takže mě neochota žen pouštět se do pěstování čehokoliv nepřekvapuje. Nepomohly by v této situaci aspoň nějaké drobné živnosti? Co třeba hrnčířství? Návrh se setkává s nechápavými pohledy. Vždyť k tomu je zapotřebí nějaké náčiní, a kdo by to všechno vozil, když se rodina v období deštů stěhuje na jiné pastviny? O možnosti vzdát se pasteveckého způsobu života tady vůbec není řeč, v kmeni Mundari je skot základem veškerých majetkových transakcí. Kdo nemá dostatečný počet krav, nemůže pomýšlet ani na ženění, věno je kolem třiceti kusů. Navrhují ženy nějaké řešení? Ano, ať stát pomůže.

S muži kolegové pochodili stejně. Krávy sem, krávy tam. Ještě se dozvídáme, že ani s bezpečností to tu není nejlepší, protože do okolí Terekeky pořádají sousední Dinkové loupeživé výpravy za... kravami. Na naši otázku, jestli Mundari taky kradou krávy Dinkům, chlapi odpovídají upřímně: „Samozřejmě, stejně jsou to určitě ty naše.“

Setkání a diskuse končí a loučíme se s místními. Skepticky se ptají, cože z těch diskusí bude jejich Terekeka mít. Makonen odpovídá květnatě: plánování... strukturální změny... zvýšení absorpční kapacity... účast vlády, OSN a nevládních organizací... Já si zase v duchu představuji ty formuláře, co budu ještě vyplňovat, a říkám si, jestli bych do kolonky Riziko a jeho popis nemohla napsat prostě KRÁVY. V autě cestou zpátky do Juby mám už smířlivější náladu a při sledování nekonečného ubíhajícího buše si říkám, že pro OSN i súdánskou vládu musí být Mundari, jejich krávy a starosti s obživou po dvaceti letech občanské války vlastně docela příjemným problémem.

Autorka působí jako dobrovolnice při misi UNHCR v súdánské Jubě.