Půvab onikání v pralesích

Už Ferenc Futurista kdysi s orchestrem Osvobozeného divadla zpíval píseň Nic nejni. Ačkoliv šlo o bláznivou satiru, v podtextu zněla i groteskní dadaistická metafyzika, o to děsnější, oč se drala na povrch skrz banální, nehorázný obsah. Také Prokop Voskovec (jehož strýc ostatně Futuristovi svého času v Osvobozeném šéfoval) má ve své sbírce Hřbet knihy text s titulem Nic není. Jistě, zdaleka nejde o kabaretní číslo. Ale i tady se verše sypou za sebou s jakousi ztřeštěnou rozhodností a pádností, s nevybíravým neklidem, jenž brzy vyústí v tušené totální znejistění: „Střelnice není/ nic není/ broky se volně potulují/ svatí nejsou/ všichni pochodují/ pochybnost není na místě/ na svém místě totiž není už nic.“ Je pozoruhodné a pro Voskovce snad příznačné, že přesně ve chvíli, kdy suverénně (a gramaticky dvojznačně) vyřkne, že „pochybnost není na místě“, padne na nás naše odvěká, univerzální „pochybnost“ ve vší své definitivě a skryté hrůze. Voskovcovy verše v sobě důležitě nesou tuto dvojakost: dovedou se tvářit hravě, ba rozverně, v pozadí však cítíme setrvalý existenciální neklid, tušení prázdna, které se nedá ničím, žádným slovním spojením, obrazem, poetickým objevem či básnickou obsesí zaplnit. Tušení prázdna, v němž lze provést jediné, prazákladní lidské gesto, jehož podobu a význam nám však nezbývá než ustavičně uhadovat.

Věčný „začátečník“

Ve věku čtyřiašedesáti let jde o Voskovcovu první knihu, sotva ji však označíme za prvotinu. Sbírka přináší průřez texty z období 1959–1969 a dále verše z několika stále ještě otevřených cyklů, psaných později v letech 1981–2005 v pařížském exilu. Opilé sešity zůstávají neuzavřeny programově. Jiný cyklus, nazvaný Motáky z motorek, Voskovec pořizoval při svých jízdách dlouholetého motorizovaného kurýra po Paříži. V šedesátých letech Voskovec patřil k okruhu kolem Vratislava Effenbergera, sám se však cítil být raději divadelníkem, byť divadlo spíš jen obsnívajícím. Své básnictví vnímal víc jako způsob existence či soužití s podobně naladěnými přáteli a sám sebe, jistěže ironicky, ale také asi se zrnkem niterného konceptualismu, označoval za „nepíšícího básníka“.

Snad Voskovce při čtení jeho veršů začneme časem vnímat i jako básníka neustále začínajícího, věčného „začátečníka“. Texty se mnohdy rozjíždějí jako lehce neučesaná, neklidně hravá, nečekaná a neplánovaná impromptu, často povstávající ze slovní hry, z přeskočení hravě asociativní jiskry. „Zase dlouho neprší/ ani hezky není/ zase zasu/ v zásuvce hledá obrazy…“ Z počáteční improvizace se však zpravidla odvíjí proud čím dál soustředěnější a naléhavější – až k docela lapidárnímu, ještě stále vyimprovizovanému, zároveň už ale jaksi nenáhodnému, ostrohrannému závěru. Zkraje rozjařené dada Voskovcových vizí (občas s groteskním, okatě psychoanalytickým podtextem) se nakonec láme v přesný, enigmatický či zas naopak mrazivě prostý obraz-výdech. „V pravé poledne/ baterka zhasla/ mé divadelní kukátko udávalo půlnoc// jsem vyčerpaný životem.“

Hra v údivu

Voskovec ve svých verších vede neklidnou hru se zvláštně pošramocenými významy slov či vět, s náznaky a pokusy říci to či ono anebo dotáhnout do konce ten či onen obraz, jenž se zdál na dosah, ale nakonec jaksi uhýbá úplně jinam než jsme čekali. Voskovec hraje hru s vlastním údivem nad divnými, podezřelými slovy či pojmy, nad věcností, která dokáže zneklidnit už jen svou fantaskně banální přítomností. Přitahují ho právě věci a předměty jakoby vržené do samého středu enigmatického obyčejna: jíška, náhon, klíh, záděra, šumák… Do monstrózní archaické almary se mu nakonec vtělí celý mýtus pozemského břemene, rozvrzaného, neobyvatelného břicha tohoto světa. Voskovce fascinují vzdáleně poetistické kulisy, plovárny, plavčíci, strážníci, dámy uprostřed jezírka. Je to však poetismus „dekonstruovaný“ na své prvočinitele, které básník spíš chaoticky rozhazuje mrazivým okolním prostorem, v němž se už nelze ničeho zachytit.

Někdy se Voskovec vyloženě nedrží na uzdě, odskakuje k libovůli, jeho texty znějí až moc přelétavě či rozverně, jako by skutečně patřily jednomu velkému inspirovanému večírku. Někdy jako by si sám ke svým veršům psal razantní návod: „Očichat promnout olíznout zahodit.“ Ale vzápětí se vedle surreálných perlivostí či až ztřeštěností vynoří přesná, shrnující, na kost jdoucí sentence, často až dojemná svou robustní niternou upřímností a nezáludností. „Stárnu v náruči ostrých zatáček.“ Absurdní rozdováděnost veršů – a kupící se prázdnota v tichu za nimi. Přízračný, přízračně námi prostupující „hluk bez zvuku“, totiž mlčení ubíhajícího času, jež se verše snaží přehlušit, anebo spíš odhalit a usvědčit, či ještě lépe jen zkonejšit, přikývnout mu.

Srovnávání nesrovnatelného

Voskovec není v nejmenším básnický systematik jako třeba jeho generační druh Petr Král a určitým způsobem snad – svým „systematickým“ ohledáváním obludné věcnosti – i Stanislav Dvorský. Přesto se hned vedle básně Nic není neochvějně objeví i text Všechno je. A tentokrát jde o text, který by (kupodivu?) mohli vysypat z rukávu dávní V + W: „Všeho je mnoho/ a všeho je ještě navíc/ i toho co není je mnoho/ i toho co je/ i toho co chybí prý je o něco víc/ i to prý je právě navíc/ z těch mnoha prý nebylo nikdy tolik prý navíc…“ Sveřepý nonsens se řítí bez zábran vpřed, zkusmo ochutnává myšlenku, letmo ji zas zahazuje, těší se sám sebou, ale také nezapře skrytou bázeň z váhy slov, jež jedním dechem s radostnou zbrklostí znevažuje. Všechno! Jak snadno a nepozorovaně, jakým nepatrným posunem, s jakou slávou a jak hovorně se právě všechno mění v nic!

Radost ze hry je snad u básníka ještě srovnatelná s V + W (když už jsme tedy zabředli do srovnávání nesrovnatelného). K jejich kouzelnému poetickému optimismu už ale chybí ne snad chuť, ta tu ještě dojemně dřímá, ale síla, vnější i vnitřní prostředky a okolnosti. Voskovcův dekonstruovaný poetismus či jeho roztěkané existenciální dada jsou poučeny dějinnou skepsí, exilem, pozvolným nástupem „pozdní“ doby, a z druhé strany i jistým rozevlátým soukromým beatnictvím a asi též nelehkými, ryze privátními zatáčkami. Přesto na mě Voskovcova poezie zároveň působí jako zdravě nepoučitelná, vždy znovu šlachovitě vzdorující světu, v impulsivních, ale energických výpadech odhalující jeho skryté rýhy a záludnosti. „Už ho vidím/ básníka/ …/ oniká svým mučitelům…“ Onikání tu nezbytně připomene nostalgicky obsnívanou první republiku, současně ale prozradí i jakousi fatální dějinnou či vůbec lidskou nemohoucnost, nemotornost, obludně komickou nedomykavost, zároveň snově familiérní i přízračně odcizenou. Onikání hrůzně autistické, jako samy dějiny. Onikání – mystická veteš světa. Onikání jako věčný lidský „pohled mimo“, jakési tvrdošíjné trvání na absurditě lidství. Absurditě, která se v šťastné chvíli může přesmyknout do dandyovsky zdivočelé krásy: „Půvab onikání v pralesích…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.