Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích připravila výstavu obrazů Josefa Žáčka (1951) s názvem Sen o apokalypse. Přehlídka zahrnuje autorova díla vzniklá v posledních letech (2002–2006), obrazy soustředěné do několika vybraných a vnitřně provázaných cyklů.
Josef Žáček působí na české výtvarné scéně od poloviny osmdesátých let. První samostatnou výstavu měl v roce 1985, na kolektivních přehlídkách se začal podílet o dva roky později na Konfrontacích IV – následoval K ROK ’88, Vinohradská tržnice v Praze, a další generační polooficiální výstavní akce. Již v těchto počátcích se tento spíše introvertní umělec vymezoval stylem a jasnou představou o svém směřování. Tak jako řada jeho kolegů, stavěl tehdy i on své obrazové kompozice na oproštěných znacích a symbolech odkazujících k hlubinným archetypům, dávným kulturám či legendárním civilizacím. V jeho případě však šlo stále výrazněji o konkrétní neměnný (tedy nikoliv postmoderně přelétavý, zaměnitelný) zdroj, totiž o ikonografii ryze křesťanského charakteru. Z tohoto období jsou známé jeho koloristické výjevy se základními geometrickými obrazci (kříže, kruhy, horizontály). Takové vize byly otevřené, prosvětlené, konstruktivní a plné naděje. Viděli jsme zde upomínku na evangelia, Nový zákon, vzhlížení k transcendentní pravdě, skutečné podstatě věcí, k Bohu, k nějaké zakoušené autoritě…
Současná výstava v Litoměřicích nabízí poněkud jiný pohled. Také novější Žáčkova díla se odehrávají v cyklech. Až na výjimky se ale vytratila subtilní, transparentní barevnost, přibyla figurální či spíše figurativní tematika. Nápadné je také mrazivě dekadentní celkové vyznění, odvíjející se v temných valérech černě. Žáček k tomu dodává: „Nepatřím mezi umělce, kteří by chtěli diváka pobavit hravým vnímáním skutečnosti či snové reality anebo kultivovaným naivismem, ani nemám potřebu sebeknokautování nějakým tím výtvarným šokem. Reflektuji ve své práci jen situace, jimiž jsem obklopen.“
Žáček pracuje s příměry – uchopuje současnost a vypráví ji prostřednictvím podobenství či alegorií. Na jeho plátnech nalézáme siluety ptáků vznášejících se s roztaženými křídly, dravce se zlověstně zahnutými zobany (ukázky z cyklu Sen o apokalypse), psi, hyeny i havrany (z cyklu Genius loci) a další symboly trýznivého zmaru a nekonečné chamtivosti. Žáček se kolem sebe rozhlíží a nalézá některé z ikon naší civilizace – současný (de)moralizující stav společnosti, bezohledný sebezničující pragmatismus a pod ním pak duchovní mělčinu, neschopnou umožnit existenci stálých hodnot a potřebného výchozího těžiště. Žáčkovy meditativní obrazy (nikoliv tedy povrchní recyklovatelné agitky) jsou působivým mementem, nedeformovaným zrcadlením, poutavou nadsázkou – příběhem o věrohodném snu zjevujícím nám neodvratnou zkázu. (Ústředním tématem jeho posledního cyklu Genius loci bylo: „Současné sny a iluze skončily. Ty, které neskončily, končí.“) Žáček se přesto necítí být jednoznačně pesimistou a zatvrzelým skeptikem – hledá a nachází smysl svého bytí, zahrnujícího v sobě smysluplnou cestu, trvalou naději a sílu pokračovat.
Na výstavě vyniká novější řada obrazů. Jedná se o galerii rozměrných „portrétů“ tajemných bytostí z dávných (možná i mimozemských) civilizací (Cestou zpátky, Asian, Osiris, Lemura, Atlant apod.). Hlavy s prázdnýma, mrtvýma očima (spíše černými bezednými průrvami) jsou němými výčitkami, jakousi pamětí věčných návratů, připomínkami lidské pýchy a následného pádu. Sledované vyhaslé pohledy podobizen se opakují na každém z obrazů, jemně odlišené fyziognomie se řadí a zneklidňují nás svou umanutou přítomností. Vystupují z temnot jen v náznacích, přízračné a zvláštně světlem odhmotnělé (jako v Žáčkových raných symbolistních pracích). Obličeje se zjevují jako nesmazatelní svědci minulých katastrof, jako výhružná mementa možných pádů, jako důsledky nenasytnosti, arogance i odlidšťujících technických vymožeností civilizace.
Žáčkova výstava v Litoměřicích není žádná líbivá, sentimentální „oddechovka“, není ani snahou o pitvoření se podle kánonu módních spekulativních (či spektakulárních) nálad. Je spíše dokladem vážně míněného usilování a poctivé, i když tíživé výpovědi. Zůstává koncentrovanou šifrou o složitostech lidské existence. Je nekompromisní morální výzvou, pádně podtrženou výsostným malířským gestem. Je tu před námi dílo závažné, emotivně působivé a přitom umělecky přesvědčivé. A takových je dnes velice málo.
Autor je šéfredaktor Revue Art.
Josef Žáček – Sen o apokalypse. Koncepce Josef Žáček, Eva Neumannová. Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 15. 2. – 8. 4. 2007.