Pavel Šmíd (1964), absolvent pražské AVU (1990–97, prof. J. Sopko), pracuje s malířským médiem jako s určitým vjemovým katalyzátorem. Prostřednictvím realistické malby filtruje svou fascinaci předmětným světem a zároveň si ověřuje, fyzickým prováděním vlastního malířského postupu, možnosti obrazu a vlastnosti obecné vizuální informace v různých fasetách a kódech. Důsledná práce s iluzí a jejími proměnami vede autora k tomu, aby interpretoval nejprve různá tradiční historická ikonografická schémata a převáděl je do nových souvislostí, a aby později stejným způsobem vytvářel parafráze fotografických a časopiseckých retropředloh, nebo se chopil jednoho vytčeného motivu a prováděl s ním ironické ekvilibristiky „ad absurdum“.
Obrazová série Sebeobrana (2005–06) je inspirována schématy jednotlivých obranných akcí ze stejnojmenné brožury (Svazarm 1964). V různých střizích – větším či menším výseku – způsobem richterovsky (Gerhard Richter, německý malíř, nar. 1932) rozostřené figurace provádí autor na ploše obrazu vizuální dekonstrukci „mrazivé“ významové hry na útok a obranu, z které především čiší opuštěnost a samota lidského jedince, zde v podobě přejatého anonymního figuranta. Později Šmíd ruší konvenční obrazovou plochu (zpravidla obdélník nebo čtverec) a obrysovým výřezem zcela osamostatňuje jednající figury. Činí z nich „herní prvky“. Místy dokonce není figura celá, ale je zastoupena pouze tělesnou částí, gestem končetiny, výrazem tváře apod. Detaily zbavené kontextu původní scény nabízejí nyní pohled na blíže nečitelné absurdní pohyby, připomínající podivné tance. Někde je pouze noha přilepená k tělu, jinde ruka zabořená do břicha. Vznikají nové panoptikální souvislosti, jakási krutá komičnost, která už ani nenastoluje otázku, kdo je kdo, jako spíše „proč se to všechno děje?“.