V Jemenu je spousta průkopnic

V roce 1984 Jemen podepsal Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW). Jak si stojí v plnění závazků, které z této dohody plynou?

Plnění této úmluvy v naší zemi je problematické. Před několika lety jsme dělali průzkum, jak CEDAW a s ním spojené povinnosti chápou členové našeho parlamentu, a došli jsme k příšernému zjištění – 65 členů parlamentu umělo sotva číst a psát, natož aby měli ponětí o nějakém CEDAW. Jiní o něm alespoň něco tušili, někteří měli nesprávné informace a někteří proti této úmluvě otevřeně vystupovali s tím, že je proti islámu. K tomu se naše vláda neustále ohání tím, že CEDAW nepodepsaly ani Spojené státy, tak proč bychom si my měli dělat starosti s plněním? Naše nadace ale mimo jiné dělá jakýsi monitoring plnění jednotlivých bodů, ke kterým se Jemen zavázal, a naším úkolem je přimět vládu k co nejlepšímu výkonu.

Jemen má jako jeden z mála arabských států republikánské zřízení s demokratickou ústavou. Jak to vypadá se zdejší demokracií v praxi?

Demokracie není proces, jejž lze zahájit na základě rozhodnutí lidí, kteří se ještě donedávna chovali jako diktátoři a totalitáři a jednoho dne si řekli, že z nich budou demokraté. Chce to čas. Nejprve musíte mít jednu generaci, která na demokratických principech vyroste, která je přijme za své, pro kterou bude například přirozené, že žena od 18 let může volit. V rámci naší nadace jsme v roce 1997 založili pobočku Arabský demokratický institut, jehož hlavní náplní bylo vzbudit u žen zájem o volby. V Jemenu se tradice žen-voliček teprve rodí, a tak bylo zapotřebí přimět ženy, aby si uvědomily, že jsou také právoplatnými voliči. V roce 1993 volilo 400 tisíc žen a v roce 1997 už jich bylo 1 200 000. K loňským volbám už přišly 4 miliony žen. S jejich kandidaturou je to ale daleko horší. V roce 1997 bojkotovali volby socialisté, kteří ze všech stran podporují ženy asi nejvíce. Nakonec jsme do voleb dostali 7 kandidátek za vládnoucí stranu Všelidový kongres (GPC). Měli jsme tehdy slogan „Pokud nebudete volit ženy, zmizí Jemen z mapy“. Mínili jsme tím pomyslnou mapu parlamentarismu, ale lidé to chápali doslova, protože tou dobou zrovna probíhal teritoriální spor Jemenu s Eritreou o skupinu ostrovů v Rudém moři, a tak nakonec zřejmě i díky tomu vyhrály dvě ženy, což byl vzhledem k dané situaci úspěch.

Dá se vůbec v Jemenu hovořit o existenci čehosi, co by se dalo nazvat ženským hnutím?

V roce 2004 uspořádala britská humanitární organizace Oxfam a Nadace pro kulturní rozvoj společně průzkum s cílem zmapovat ženské hnutí v Jemenu. Ukázalo se, že po celém Jemenu existuje nesmírné množství ženských organizací a nadací, ale že bohužel příliš nespolupracují. Důvody této nespolupráce jsou různé – žárlivost, boj o moc, boj o dárce a sponzory, ideologické škatulkování, snaha získat co největší část veřejnosti jen na svou stranu. Těch důvodů je bezpočet. My jsme se pokusili tyto spolky co nejvíce propojit a přimět je k tomu, aby společně usilovaly o jednu věc, na které by se všechny shodly. Po několikaměsíčním jednání jsme došli k závěru, že všichni chceme, aby ve volbách, které proběhly loni v září, uspělo co nejvíce žen. Každá organizace dostala úkol, který měla splnit, jenže ne všechny dostatečně kooperovaly, takže proto jsou výsledky voleb tak tristní.

Nenesou svůj díl viny kromě rozhádaných ženských organizací také samotné politické strany či prezident, který zpočátku sliboval podporu žen a mluvil o jejich 15procentním zastoupení na kandidátkách vládní strany, k čemuž nakonec vůbec nedošlo?

Všichni jsou na vině a nikdo není vinen. Všichni chtěli pomoci, všichni slibovali, ale nakonec své sliby nesplnili. Politické strany slibovaly, že nominují 15 procent žen, všichni jim za to tleskali, ale nikdo se nezeptal: A jak to chcete udělat? Máte na to nastavené mechanismy? Ženské organizace zase na politické strany nevyvíjely dostatečný tlak, nelobbovaly za své zájmy a nebyly jim po ruce, aby jim pomohly těch 15 procent dosadit. Tyto organizace by si měly také uvědomit, že 42 procent žen-voliček, které přišly k volbám už v roce 2003 i loni, skýtá velký potenciál a že svým hlasem mohou ovlivnit spoustu věcí. Bohužel stále ještě dochází k manipulacím ženských hlasů ze strany mužů a politických stran ve svůj prospěch, k neplnění slibů, kterých padlo dost, a k umlčování těch nejhlasitějších aktivistek slibováním a kompromisy. Ženské organizace by se měly snažit nad těmito 42 procenty ženského elektorátu získat kontrolu a přimět ženy, aby vždy volily jen ve svůj vlastní prospěch. Doufám, že jsme se z tohoto selhání na všech frontách dostatečně poučili a že v parlamentních volbách, které nás čekají za tři roky, uspějeme daleko víc.

Pokud byste tedy měla vyjmenovat ty největší překážky, které brání ženám ve větším politickém zastoupení, které by to byly?

Rozhodně nedostatek politické vůle. Ještě pořád to politici se ženami nemyslí dostatečně vážně. Jmenování žen do důležitých postů je stále jen jakási dekorace, takové představení pro mezinárodní scénu. Lidé zatím ještě nechápou, že bez zlepšení postavení ženy ve společnosti se naše země nikam nepohne, nedojde k rozvoji a zvýšení životní úrovně. Je to dáno převážně tím, že máme vlastně dva Jemeny – Jemen městský a Jemen vesnický. Mezi nimi existuje propastný rozdíl, jsou to dva oddělené světy. Lidé ve městech mají k dispozici veškeré služby, vzdělání, zdravotní péči, kdežto lidé na venkově trpí nedostatkem těchto služeb, leckde nemají žádnou školu ani zdravotní péči, 70–80 procent žen je negramotných. Ze čtyř dětí se pouze jednomu dostane základního vzdělání – a nejspíše to bude chlapec. Situace, kdy 70 procent populace nemá k dispozici základní služby a jen ten zbytek je má, je velmi nebezpečná. Vesničané jsou pak lehce manipulovatelní, politici jim naslibují modré z nebe, když je budou volit, jenže na své sliby velmi brzy zapomenou.

Jak to tedy zlepšit?

Tím, že se zaměříme na zvyšování životní úrovně lidí na venkově. Také nemůžete mít dva typy občanství – občany muže a občanky ženy. Běžný jev, že se někdo narodí jako muž, a tudíž má větší šanci na vzdělání a na všechny výhody, které z toho plynou, a někdo jako žena, a tudíž větší šanci, že zůstane po celý život negramotná, musí přestat existovat. Všichni by měli mít zajištěny stejné šance bez ohledu na pohlaví. Bohužel mnoho žen u nás tuto nerovnost automaticky přijímá a nesnaží se ji změnit; své děti vychovávají s tím, že takhle to prostě je, i když se třeba cítí podřadně. Ale pokud se tak cítí, tak by s tím měly něco udělat! To, jestli chtějí být ženou v domácnosti, či ne, musí být přece jen a jen jejich volba. Tak chápu demokratickou společnost.

Často je zde v Adenu, bývalém hlavním městě Jemenské lidové demokratické republiky, slyšet názor, že se tady ženám dýchá svobodněji než kdekoli jinde v zemi. Není to tím, že socialistický Jižní Jemen na rozdíl od svého severního souseda, s nímž se později sjednotil, alespoň nominálně dbal na rovnost mezi třídami a pohlavími?

Aden hraje ve vývoji ženského hnutí opravdu speciální roli, která však sahá daleko hlouběji, než je období existence jemenské socialistické republiky. Už od poloviny 19. století, kdy se jih země dostal pod nadvládu Velké Británie, se tu začal formovat nový typ ženy. Aden byl tehdy kosmopolitním městem, kde jste na ulicích mohli potkat lidi všech možných národností – Indy, Somálce, Íránce. Všechny tyto kultury, které se mísily v jediném městě, ovlivnily myšlení samotných Adeňanů. Ti jsou proto dodnes známí svým liberálním přístupem k životu. Adeňanky byly tehdy jako nikde jinde v naší zemi také aktivně zapojeny do veřejného života.

Jemen zažil střídání několika režimů a ideologií, které rozhodně neprobíhalo hladce. Jak se tyto změny dotýkaly ženských aktivistek v Adenu?

V dobách, kdy byl Jemen kolonizován, existoval na jihu země bezpočet ženských spolků s nejrůznějším ideologickým zaměřením – od islamistek po jemenské nacionalistky, dokonce i arabské nacionalistky měly svůj spolek. Byly to ale všechno Jemenky a spojovala je jedna věc: boj za národní emancipaci. V době svého působení – to bylo někdy v padesátých a šedesátých letech – byly všechny tyto aktivistky známými osobnostmi. V roce 1967 se ale k moci dostali socialisté a ti měli o ženském hnutí úplně jinou představu. Ze zmiňovaných aktivistek se rázem staly zrádkyně, imperialistky, kolaborantky přisluhující Britům. Socialistický režim je zkrátka všechny zavrhl. Některé kvůli tomu emigrovaly, některé se s tím smířily a jen seděly doma a raději mlčely.

Období mezi léty 1967 a 1990 přineslo nástup nového typu žen, které razily feminismus sovětského střihu. Feminismus prosazovaný v liberálních zemích pro ně nebyl přijatelný. Tyto ženy tvořily křídlo socialistické strany a podporovaly totalitní řád v zemi.

V roce 1990 se Jemen sjednotil a celé ženské hnutí na jihu a na severu se spojilo. Ženy z konzervativního severu ale nebyly na jihu brány příliš vážně, protože nebyly tak pokrokové. V následujících čtyřech letech se začalo formovat nové hnutí, v jehož popředí stály ženy z jihu, které se přestěhovaly na sever, to znamená i do hlavního města Saná, kde často zaujímaly vyšší pozice ve vládě. Seveřanky ale neměly takové šance proniknout do státních struktur, protože měly co dělat se svými konzervativními manžely. Byly to tedy bojovnice v pravém slova smyslu. V roce 1994 přišla občanská válka. Po znovusjednocení přestali být socialisté a jižané jaksi v módě, k moci se dostali opět konzervativci ze severu, kteří byli předtím zavrženi, a s nimi i jiný typ ženy, konzervativní. Proto někdy říkám, že historie je jako vlny.

Ženské hnutí v Jemenu se tedy rozhodně nedá ztotožňovat pouze s tím socialistickým…

To rozhodně ne. Navíc ženské hnutí v Jemenu nepředstavují pouze ženy-aktivistky. Za bojovnice považuji i dívky na venkově, které se vzepřou tradicím a chodí do školy, a kdykoli taková dívka odmaturuje, je svým způsobem průkopnicí. Vychodit střední školu znamená, že se odmítla vdát v raném věku, jak už to na jemenském venkově bývá. Také to znamená, že má zřejmě určitou podporu v rodině, ale nejspíše musí čelit nátlaku ze strany lidí, kteří vzdělání dívek nepodporují. Po celé zemi je tedy spousta průkopnic a všechny jsou svým způsobem hrdinky.

Na adenské univerzitě se rozbíhá Výzkumné a školicí centrum žen (Woman Research and Training Centre), kde budou moci genderovou problematiku studovat i muži. První takové centrum v Jemenu jste ale před lety otevírala vy sama na univerzitě v Saná. Jeho existenci provázely jisté kontroverze a nakonec muselo být na pár let uzavřeno. Co se tehdy vlastně stalo?

V roce 1993 vzniklo toto centrum z iniciativy nizozemské a jemenské vlády jako oddělení, které spadalo pod katedru sociologie. Univerzita podepsala s holandskou vládou dohodu o tom, že otevřou Centrum pro studium ženské problematiky, ale později došlo k neshodám ohledně metodologie, obsahu výuky a vůbec toho, jak to celé bude fungovat. Původně jsme vlastně žádali, aby centrum existovalo samostatně, ale to neprošlo, protože katedra sociologie argumentovala tím, že genderová problematika není vědní obor a že vlastně spadá pod sociologii. Také chtěli, aby se centrum jmenovalo Sociologický výzkum. Nakonec jsme se dohodli na názvu Oddělení pro ženská studia a sociologický výzkum. Fungovalo od roku 1993 do roku 1996. Byly to bouřlivé tři roky existence, vyplněné spory o tom, zda budou moci studenti získat diplom, zda budeme moci v rámci výuky kritizovat obor sociologie jako takový, což nakonec bylo zavrhnuto. Po všech těchto hádkách a neshodách rozhodlo vedení univerzity, že centrum bude existovat nezávisle na katedře sociologie. Tak jsme se přejmenovali na Centrum pro empirický výzkum a ženská studia. Chtěli jsme mít v názvu gender, ale to nebylo přijato, i když my jsme toto slovo v rámci výuky používali. V roce 1999 jsme měli 150 studentů, kteří si právě dokončovali magisterský titul, a pět z nich už bylo přijato do postgraduálního programu (PhD.) na nizozemskou univerzitu v Tilburgu. Toho roku jsme v září uspořádali první mezinárodní konferenci na téma „Výzvy a problémy spojené se studiem genderové problematiky“. Naneštěstí v té době probíhaly v Jemenu prezidentské volby a příznivci konzervativní strany Islah (Reforma), frustrovaní z průběhu voleb, využili situace a nařkli nás z podrývání islámské víry a z toho, že prosazujeme rovnost mezi pohlavími a že gender rovná se homosexualita. Tato nařčení vyvolala velmi vášnivou debatu, a nakonec tedy došlo k dočasnému uzavření centra, všech těch 150 studentů si kvůli tomu nemohlo dodělat magisterský titul a já musela na rok odjet ze země.

Hrozilo vám přímé nebezpečí?

Jisté radikální skupiny sestavily jakýsi seznam 35 „nebezpečných osob“ a já byla mezi nimi. V době, kde jsem byla v zahraničí, stačili zabít čtyři z nich. Naštěstí brzy chytili člověka, který ty vraždy provedl, a později usvědčili i ty, co s ním byli spolčeni. Měla jsem tehdy docela strach. Od té doby se ale spousta věcí změnila, přišlo 11. září 2001 a lidé si začali uvědomovat přítomnost radikálů, kteří pro tuto zemi představují nebezpečí. Najednou tedy zaujali k ženským studiím a k tomu, co se stalo kolem naší konference, zcela odlišné stanovisko. Bez většího rozruchu se centrum znovu otevřelo, zpočátku velice zvolna a s veškerou snahou nevyvolávat žádné problémy, a tak to probíhalo až do předloňského roku, kdy se v jeho názvu náhle objevilo slovo gender. Mohou si teď dovolit víc věcí, i když jde pořád jen o výzkum, nikoli o klasickou výuku. Sestavují ale studijní plán a chtějí zřídit regulérní magisterský program. Jsem s nimi ve spojení, dělám pro ně nějaký výzkum, a až se, jak doufám, naplno rozjede výuka, chci se vrátit k učení.

Mnoho lidí v Jemenu vás pro to, co děláte, považuje za ideální kandidátku do volené veřejné funkce. Přemýšlela jste někdy o politické kariéře?

V roce 1993, kdy ve sjednoceném Jemenu poprvé směly kandidovat i ženy, jsem jako úplně první kandidátka ohlásila svou kandidaturu. V tehdejších volbách kandidovalo 42 žen, uspěly však pouze dvě. Já jsem sice nevyhrála, ale kandidovat pro mě byla radost – skutečnost, že mohu jako žena kandidovat, mě fascinovala. Mohla jsem s lidmi rozmlouvat o své kandidatuře, o jejich potřebách. Vést kampaň v jejich prospěch byl pro mě neuvěřitelný zážitek.

V současné době působíte jako ředitelka Nadace pro kulturní rozvoj. Je to jedna z nejstarších nevládních organizací v Jemenu vůbec. Jak byla založena?

Začala bych tím slovem nevládní organizace, má u nás totiž podobně neblahou historii jako slovo gender. V roce 1993 slovo nevládní či zkratka NGO (non-governmental organization – pozn. překl.) v podstatě znamenalo nepřítel státu. Používat výraz NGO se brzy stalo tabu. Jestliže jste někde prohlásil, že pracujete pro NGO, hned si mysleli, že jste protirežimně zaměřen. Cokoli jsme tehdy udělali, na cokoli jsme upozornili, mělo za následek, že vláda vždy učinila opak. Moc tehdy nechápala roli nevládních organizací a myslela si, že když kritizujeme některé její kroky, jsme automaticky proti ní. Stálo nás velké úsilí prosadit správné chápání výrazu NGO – a teď už ho sami pyšně používají a naopak na nás dokonce přehazují úkoly, které sami nezvládají, například vzdělávání chudých a podobně.

Naše organizace se soustavně zaměřuje na genderovou problematiku, přičemž naším kré­dem je „za ženy, ale s muži“. Věříme totiž, že bez mužů nemůžeme rovnosti dosáhnout. Genderová rovnocennost se týká celé společnosti, žen i mužů stejně, a pokud jsou ženám upírána nějaká práva, znamená to, že žijí ve společnosti, kde jsou upírána některá práva i mužům. Pokud si lidé myslí, že muži mají v naší společnosti veškerá práva a žena nemá žádná, není to pravda, jde o iluzi. Jedná se pouze o vyvolené jedince, kteří mají moc, i když i ta je často omezená, a mezi nimi jsou i ženy. Slovem gender myslím tedy rovnoprávnost pro obě pohlaví bez ohledu na věk, barvu kůže nebo na to, zda jste zdravý či nemocný, chudý či bohatý, zda jste z města či venkova.

Na závěr dovolte malou odbočku. V Evropě už několik let probíhá žhavá debata na téma integrace muslimů. Co o tom soudíte?

Podobná debata se vedla na začátku 20. století i na Blízkém východě, který byl tehdy ještě pod nadvládou britských a francouzských kolonizátorů. V té době zde existovaly jisté skupiny, které prosazovaly západní kulturu. Většinová společnost je ale zkrátka odmítla přijmout. Podobné je to dnes s už druhou a třetí generací muslimů v Evropě. Vím, že evropské vlády se snaží, aby se příslušníci muslimských komunit cítili jako plnohodnotní občané, a zaručují jim stejná práva. Oni se přesto pořád vnímají jako někdo jiný, cizí, a to je myslím dáno hlavně tím, že většina z nich žije v jakýchsi ghettech, odděleně od většinové společnosti, s čímž by se asi mělo něco dělat. Nemám pro to žádný konkrétní recept. Asi to nejvíce záleží na lidech samotných, aby se naučili žít s tím, že mohou vedle sebe existovat i přes odlišné názory či pohled na život.

Autoři v současnosti připravují k tématu dokumentární film.