Českým kulturním prostorem poslední dobou zavířily dvě zásadní události. Tvůrci večerníčkovského seriálu Madla a Ťap a s nimi potažmo i celá veřejnoprávní televize byli obviněni Českomoravskou mysliveckou jednotou ze znevážení svého obrazu a poslání a žádali omluvu, odstranění „vadného“ dílu či stažení celého seriálu. A o pár týdnů poté obvinil prezident republiky architekta Kaplického, jehož „artefakt“ (projekt nové Národní knihovny) se mu „zdá být nesmírně nepokorný, svévolný, až arogantní“. Co mají obě události společného? Představitelé zájmového spolku a vrcholný představitel státu vynášejí soudy o sférách či žánrech, jež jsou vrcholně vzdálené jejich vzdělání i profesi. Útok na zobrazení myslivce ve večerníčku vychází z diskursu, kde se jinak preferují spíše rady typu, jak „perfektně vábit na srnčí vábničky“, a informace, že „norci na 2 km délky toku snížili početnost raků o prokázaných 54 000 ks“, a proto je třeba najít způsob, „jak je lovit např. s pomocí pastí“, anebo se hledají opatření „k zamezení rozšíření psíka mývalovitého“ (vše z www.cmmj.cz). A útok na chobotnici pochází z diskursu, který je diskursem politickým od hlavy až k patě, a proto neváhá využívat insinuace („znalci naznačují, že toho pan Kaplický zas až tolik nepostavil“) a hloupé rétorické manipulace („Už jsem se setkal i s jedním živým člověkem – s jednou paní architektkou v Hradci Králové – kterému se návrh líbí“). Proč to ti „znalci“ jenom naznačují? Znalec je přece znalcem proto, že zná a umí své poznání formulovat. A proč už nejít až na doraz rétorické figury a místo jedné architektky z Hradce neuvést jednoho blázna z Bohnic?
Co z toho plyne? Nic originálního, ale závěr je to pořád truchlivý: zatímco jiné civilizační oblasti (věda, ekonomika) jsou vnímány jako prostory pro specialisty, kultura a umění jsou oblastí, kde pocit nevzdělaného laika stačí, protože on to tak prostě cítí. Zkuste jen ekonomům říci: Princip DPH je svévolný, až arogantní. Zkuste říci myslivcům, že člověk, není-li úchylný, nemá proč srnu vábit. Řešení se ale nabízí. Myslivečtí funkcionáři by měli být vpuštěni do veřejného prostoru debaty o re-prezentaci myslivce ve večerníčku pouze tehdy, prokážou-li obeznámenost s Barthesovou statí Efekt reálného a s Baudrillardovým pojmem simulacrum. Obojí jim bude užitečné jak pro pochopení zvrácenosti vábničky, tak i pro pochopení rozdílu mezi narativní a mimetickou funkcí prvku ve vyprávění, kterýžto funguje i v provedení tak neinvenčním, jako je seriál Madla a Ťap. A pan prezident by se před dalším představením v roli strážce národních hodnot měl prokázat elementární četbou Jana Mukařovského (např. v souboru Studie I a II), abychom dodrželi jeho volání po zakotvenosti v naší zemi; při ní by jistě došel k poznání, že to, co se mu zdá být arogantní, není a nemůže být artefakt, ale estetický objekt.
Avšak alespoň jedna pozitivní zpráva z toho vyplývá: zpráva o podivuhodné a dnes snad už ani nečekané síle umění. Desetitisíce reálných českých myslivců (výlet na webové stránky jejich sdružení doporučuji všem našim literátům, lingvistům, sémiotikům, entologům a dalším: obsese titulaturou, krkolomný zápas s mateřským jazykem i nádherné pojmosloví je třeba zkoumat), které vidíme na vlastní oči, jak v potu tváře otcovsky pečují v lesích o vše živé, se bojí jednoho pětivteřinového obrazu, odvysílaného jedenkrát jedním médiem, a to pro věkovou skupinu, jíž není mimetické čtení a chápání vůbec vlastní... A pan prezident se ke stavbě chobotnice přiváže „vlastním tělem“ (má tedy ještě tělo nevlastní, vypůjčené, projektivní?) jako protijaderní aktivisté u Temelína, již jsou mu jistě jinak zcela protivní... Jak dlouho tam přivázán setrvá? Bude zazděn do základů a jeho národovecké pojetí se tím ztělesní v duchu romantizující estetiky, pro niž je vlastní život největší básní? Přiváže se k chobotnici i ochranka, sbor poradců a Hradní stráž? A přiváže se řetězem z pravé české oceli, a nikoli nějakým ocelovým šmejdem z EU?
Bohužel ale tato pozitivní zpráva není zprávou o síle umění. Je zprávou o nepochopení. Nepochopení toho, že ani o kultuře a umění se nemá mluvit bez vzdělání a odbornosti.
Autor je literární teoretik.