Přemítání o minulém

Galerie České pojišťovny v Praze v těchto dnech uvádí další komorní výstavu z volného cyklu Krajina a figura v současném českém umění. Představuje zde nejnovější obrazy Antonína Střížka (1959).

Hned na úvod je třeba poznamenat, že tento malíř naplňuje vytčené dlouhodobé téma této jinak kvalitní galerie jen přibližně. Krajinu zde Střížek jako obvykle předestírá spíše coby městskou scenerii a jen výjimečně se jedná o ryze přírodní motiv. Ani figura nebývá příznačným prvkem autorovy ikonografie. Člověk, pokud je vůbec zobrazen, zde bytuje stejně (rovnocenně) jako ostatní stavebné prvky pevně budovaného obrazu (domy, auta, tramvaje, vázy, boty apod.).

Střížek je jistě zajímavý fenomén české malby posledních dvaceti let. Již od svých prvních prezentací, které se uskutečnily nejnázorněji na polooficiálních generačních Konfrontacích, se vymykal okolní produkci. U většiny jeho kolegů byla zřejmá spíše tendence v nových souvislostech pracovat se znaky a symboly, s odkazy a citacemi. V druhé polovině osmdesátých let minulého století se s rozšířením postmoderních eskapád a hybridních novotvarů dostává ke slovu poněkud zastřený a spíše kontemplující projev. Celkový pohyb mladého malířství však nebyl tak jednosměrný. Vedle historizujících a duchovnějších volných průzkumů a hlubinných ponorů se formovala jistá odlehčující alternativa. Civilnější proud vyvstal coby nepřehlédnutelný doplňující pandán rozšířené symbolistní poetice. Jeho protagonisté nepokrytě adorovali věcnost, banalitu, všednost, odstup, nezaujatý nadhled a více méně přímé zobrazení nahlížené skutečnosti. Vedle Tomáše Císařovského a Michala Cihláře to byl právě Střížek, který propadl této někdy až provokativní a nikam neodkazující prostotě.

Od prvních výstav uběhla řada let a Střížkova poetika se ani dnes příliš nezměnila. Jako by tento mírný a nekonfliktní (nikoliv ale naivní) malíř existoval mimo navyklý čas a prostor. Také výstava v Galerii České pojišťovny dosvědčuje posledními Střížkovými díly jeho „hotovost“ – neměnný styl a jen pozvolna se obměňující výrazový rejstřík. Střížek zkrátka nepodléhá vnějším vlivům a tendencím a už vůbec ne nabízejícím se novým médiím. Chce být obyčejným malířem obyčejných věcí, pozorovatelem všedního dne a objevitelem jeho přirozených reflexí. Je to však tak prosté, jak se zdá? Těžko to lze s konečnou platností soudit, zvláště pak vnitřní malířovy pohnutky jsou nám utajeny. Možná je opravdu tak nepřekonatelně fixován na dobu svého dětství a dospívání, možná pro něj byla (a jsou) léta šedesátá nutně jediným přitažlivým koloritem a inspirativním časem, předurčujícím jeho idylické obrazy. Jeho umanutý retrostyl přináší většinou rozpoznatelné dobové reálie (příznačný bytový brusel-design, dětské stavebnice, stará osvětlení, trubicové neony, dojemné vláčky apod.). A tam, kde chybí takový záchytný motiv, zůstává ještě samotná malba, respektive její podání, pohybující se na hranici mezi pokorně ilustrativním realismem a klasicismem kubínovského (Otakar Coubine) ražení. Výstava nabízí pohledy na omšelé činžovní domy na periferii, noční ulici s anonymní stafáží, pohled z okna na projíždějící motoráček, rozhozené zátiší s jehlany, válci a hranoly, otevřené balení vajíček či ampliony připevněné na sloupu elektrického vedení. Stačí ale toto konstatování? Je tato jednoduchost jediným důvodem Střížkovy až masové obliby? Asi těžko; něco „tam“ je, něco, co po počátečním úsměvu či úšklebku nad trapně obyčejným obrazem zpravidla diváka přitahuje, dojímá a konejší.

Správný podíl jednotlivých ingrediencí je zárukou výsledné lahodící chuti. Zkusme si alespoň ty uchopitelné přísady vybavit: Střížek staví na realistickém zpodobení skutečnosti, nabízí její pozitivní a neproblematickou poetickou stránku, kompozice ztvárňuje kultivovaným a neexhibujícím (celkem mírně neosobním) způsobem… Zvláště posledně jmenovaná složka jeho díla je – domnívám se – pro jeho přijetí u diváků, vyhledávajících na výstavě potěchu, klíčová. Střížek nezamořuje své obrazy příliš niternými nářky či radostmi a své emoce „drží na uzdě“. Malby se tak pro diváka stávají milou společnou – obecnou vzpomínkou, jakýmsi projekčním plátnem, na něž může každý podle své nálady a zkušenosti promítnout osobní zážitky a odvanuté pocity. Střížek tak uvolňuje a znovu aktivuje naši zasutou paměť, svět uplynulý, ale kdesi v nás dřímající a nás utvářející. Snad také proto může namalovat ve svém něžném ohlížení vlastně cokoliv. „Fotografuje“ v pomyslné minulosti vše, co jej zaujme, bez rozdílu důležitosti – jablko, žárovku, potok, nábřeží, stromy, kytky… Snímky v jeho albu jsou však přesto jedinečné, totiž čímsi uklidňující, podmanivé, dojemné. Na nich plynutí času i pomíjivost života a intuitivně procítěná obyčejnost (vzpomeňme si například na křehké povídky Virginie Woolfové) tolik nezraňuje a nebolí.

Střížek tedy v poklidu maluje svůj celkový názor na svět či na jeho obraz (neřeší dílčí náhledy) a nedává znát nijaké tvůrčí výkyvy či pochybnosti. Ale otázky se stále vracejí… Nedosahuje však tento malíř umělecké jednoty prostředky vlastně dekorativními a vnějškovými? Nepředkládá nám místo „života“ spíše jeho nasládlý a rafinovaný destilát? Zřejmě ano. Ale on nám nic jiného ani neslibuje-neanoncuje (to jen občas někteří kurátoři). Činí tak navíc s radostí a noblesou. Pak už jen záleží na tom, spokojíme-li se s touto nabídkou.

Autor je šéfredaktor Revue Art.