Své obrazy neplánuji

Eberhard Havekost (1967) se narodil v Drážďanech, v bývalé Německé demokratické republice (DDR); zde absolvoval Hochschule für Bildende Künste (HfBK; prof. Ralf Kerbach). Působí v Berlíně a v Drážďanech, zastupuje ho drážďanská Galerie Gebr. Lehmann. Havekost obdržel významné Karl Schmidt-Rottluff Stipendium. Patří mezi výrazné představitele nové středoevropské malby, kde je řazen do tzv. drážďanské školy. Východiska a předlohy pro své obrazy nachází ve výstupech z masmédií (tiskoviny, internet, TV, satelit). Fascinuje ho krása a novost tohoto vzdáleného a zároveň blízkého světa. Odžívaná distance propůjčuje umělci specifickou malířskou formu. Všude nalézá syntetické kulisy, které se nabízejí jako materiál k vytvoření obrazu – třpytivý svět reklamy, uměle generované krajiny počítačových her (ty využil například i německý režisér Tom Tykwer ve filmu Nebe), výřezy campingových vozů, detaily z exteriérů německých velkoměst, reálie současné Ameriky (Los Angeles, San Francisco, národní parky USA)… Tady všude se zabydluje fenomén anonymity, který Havekost výrazově přebírá do svého díla. V katalogu umělcovy výstavy ve Wolfsburgu je uveden citát teoretika a obhájce médií Marshalla McLuhana: „Úlohou umění není ukládat zkušenostní momenty, nýbrž zkoumat prostředí, jež zůstává jinak nejasné a nepoznané.“ Totéž platí pro obrazy Eberharda Havekosta. Od poloviny devadesátých let využíval jako předlohy televizní filmy a časopisy. Postupně je ale nahradil vlastními fotografickými snímky. Pořízené momentky zpracovává v grafickém programu na počítači. Pak volí vhodné výřezy a přenáší je na plátno. Nejedná se tu o fotorealismus, nýbrž mnohem spíše o jakýsi „art-foto-realismus“ (realismus manipulovaný či retušovaný počítačem). Sám Havekost se brání tomu nazývat svá díla malbou a přiklání se raději k přesnějšímu termínu obrazy. Na rozdíl od generačně staršího Gerharda Richtera, kterému šlo především o skeptické malířské zhodnocení fotografovaných subjektů, dostává se u Havekosta do popředí kritické hodnocení mediálních hranic fotografie jako závazného dokumentu. Autor zpracovává motivy z privátních i veřejných oblastí. Maluje portréty, přejaté podobizny, fasády domů, automobily, obytné přívěsy, letadla, zvířata, rostliny i fádní krajinu. Metou je mu prosté lidské pozorování a vnímání všedního dne, které v sobě obsahuje úzkost z budoucnosti, nejistotu a pochybnosti z toho, co bude následovat. Před časem v jednom rozhovoru lapidárně komentoval vlastní práci: „Své obrazy neplánuji.“