Pascal Quignard: Na cestě z bodu nula

Jak se zrodila tato trochu šílená a prudká kniha, která se nepodobá žádné jiné?

Před rokem, když jsem byl kvůli krvácení do mozku náhle hospitalizován, jsem zažil pocit, že umírám. Psal jsem tehdy krátké pojednání o myšlení a velmi dlouhý román. Když mě pustili, obojí jsem odložil. Měl jsem chuť na něco jiného, na knihu, která v sobě zahrnuje myšlení, fikci, život, vědění, jako by šlo o jedno tělo. Poprvé jsem projevil potřebu vydat ze sebe působivější prožitek myšlení než jen obyčejnou ukázku intelektu.

 

Toto opuštění klasických forem – mimo jiné také románu – je nezvratné?

V mé hlavě ano. Snad s výjimkou povídky, toho velice neosobního a orálního žánru, který s jasným spádem vypráví příběh spíše mytický než románový, aniž by se do něj vkradl ten nejmenší stín intelektuality, ten nejmenší zásah ze strany autora. Nesnesu představu, že existují hájená území. Proč nevyužít všeho? Myslím si, že respektovat jen některé literární žánry, fikci, esej s jednou tezí, to ochuzuje život, myšlení, pohled, kterým můžeme hledět na sebe a na společnost, ve které žijeme. Díla Čuang-c’, Bible nebo Tóra a příběhy, které vyprávějí, jsou, pokud jde o myšlení, prudké jako blesk. A přesně to také potřebuji, používat všechny zájmenné formy, které nám jazyk dává k dispozici: slova já, ty, on, ona... Beru všechna a vysmívám se otázce: „Jste romanopisec? básník? dramatik?“ Už nechci hrát žádnou roli.

 

Ta hospitalizace pro vás ale znamenala pořádnou změnu!

To, co se mi stalo, nestojí za řeč. Jsou to jen poslední dveře, které jsem za sebou musel zavřít, abych psal, co chci a jak chci, aniž bych si dělal hlavu s tím, co se má a co ne.

 

To má být konec marnivosti?

Před třemi lety jsem opustil své povolání editora u Gallimarda, pokusil se vést autentičtější život, více uzavřený, tajemnější. Myslím, že jsem potřeboval podat oběť v podobě ztráty místa i s nejistotou, kterou to přináší, abych cele pocítil vzrušení z nezávislosti. Bál jsem se, že se zblázním, nebudu-li svázaný pracovní dobou a místem. Ale nestalo se...

 

Nesnažíte se tu náhodou kázat „skvělou izolaci“?

Vůbec ne. Neříkám, že by měly existovat dva životy, jeden nalinkovaný jak podle pravítka a druhý ne. Nevěřím, že se člověk může zbavit jazyka, který se naučil jako dítě, že se můžeme vyhnout době a společnosti, ve které žijeme a bez které nejsme nic. Vůbec si nemyslím, že je třeba stavět proti sobě výlučnou existenci a obludnou společnost. Ale chtít být co nejvíce svůj, co nejméně odhadnutelný, to ano, toho chci v životě dosáhnout. Co nejblíže, co nejhlouběji k tomu, co pociťuji, mezi animalitou, z níž jsem vzešel, a společností, kde se nacházím. Moje cesta vede přes ústraní, ticho.

 

Byl jste vždy takový?

Ne, byl jsem hodně, hodně vysoko a hodně, hodně nízko. Byl jsem tak šťastný jako nikdy v životě. I když na štěstí si člověk musí dávat pozor. To, co hledám, je něco jako bytí mimo sebe; něco, co by bylo zároveň tragické i tónické. Rád všechno intenzivně zkouším, v životě, při čtení, to ano...

 

Je to to, čemu říkáte žít ve slepém úhlu společnosti a doby?

Existují formy života, tajné cestičky, které unikají společenskému zprostředkování. Tajný život, to je život, který se straní světa. O to jde v mé knize: jak četba osvobozuje duši od výchovy, jak literatura emancipuje od mluveného slova, jak láska vykořeňuje z rodiny a skupiny. Takové tajné životy vždy existovaly, budou existovat vždycky, i když se zdá, že velmi civilizované a hierarchizované společnosti s velkým potěšením zdůrazňují, jak jsou nepostradatelné, že není nic, co by existovalo mimo ně. Tyto tajné životy jsem si exhumoval sám pro sebe. Nechci nikoho nic učit.

 

Co tedy hledáte?

Chci takové životy, ty tajné cestičky, kterými se ubírají, nechat pocítit, vydat se na cestu z bodu nula, brát z první ruky, začít od kořenů – těch etymologických, těch ukrytých v nejstarších příbězích. Potřebuji pochopit, co znamenají láska, ticho, spoluvina, touha. Potřebuji si opakovat svůj život, pochopit to, co nechápu, mít určitý způsob mluvy, který by byl zavlažovaný, který pochybuje, který klopýtá, který je živý.

 

Psát pro vás znamená především intenzívně prožívat vlastní zkušenost. Co jste objevil při psaní této knihy?

Do té doby jsem nikdy nepocítil, jak falešné je říkat, že jsme si jako jedinci navzájem uzavření, že se stahujeme do sebe. Podívejte se na novorozence a jeho matku, na děti mezi sebou, na malé dítě hrající si se zvířetem... Po narození není člověk kdovíco, a proto mu to také „snadno jde“. Až později dochází k uzavírání, ztrácíme schopnost navzájem komunikovat.

 

Proč?

Protože je praktické mít jedno jméno, jeden zdroj příjmů, jedny daně, jednu občanku... Ve skutečnosti nás rozděluje řeč.

 

Je dost překvapivé slyšet něco takového od spisovatele...

To je pravda, ale překvapivá je především samotná řeč. Je a priori nepravděpodobné, že by se děti mohly z čisté lásky naučit odečítat matce ze rtů něco tak složitého, jako je jazyk. Jak jím jednou nasáknou, jakmile se v nich usídlí všechno zájmenné, společenské, rodové, je krajně složité se toho všeho třeba jen trochu zbavit. Protože řeč je v základě spojená s touhou po společenské převaze. Hledá způsob, jak stoupat. Její funkcí je dialog a dialog je válka, ať už se o něm dnes říká cokoliv.

 

Jste s řečí ve válce?

Řeč nesmí být vším, naším středobodem. Nezapomínejme, že jsme tu byli před ní. Pokaždé, když hledáme slovo, znamená to: „Naučil ses řeči, můžeš zapomenout, nejsi řeč.“ Je to hezká zkušenost.

 

A slova máte rád?

Držím si je od těla, je to materiál, doufám, že mě nedostanou.

 

Děláte z nich dokonce tabu. Ticho, temnota a nespavost pro vás vyznačují území lásky...

Tabu, které mě svádí ze všech nejvíc, je spánek. Výrazy „probdělá noc“, „medový měsíc“, scéna, v níž Aziza vykleští Azize, protože usnul při Tisíci a jedné noci, skutečnost, že se říká, že když se lidé milují, nespí, že se žárlí na obrazy, které k druhému přicházejí v noci. Ale já mluvím především o tabu řeči. Je to nesnesitelné, když má někdo plnou pusu keců o lásce, kterou k vám cítí, začínám o tom mít vážné pochybnosti. Tabu řeči se mě dotýká ze všech nejvíc, z důvodů osobních, psychiatrických...

 

To narážíte na období autismu, která jste prožil – v osmnácti měsících a později v šestnácti letech?

Ano.

 

Jak člověk může v osmnácti měsících mlčet? To pláče?

Odmítá se naučit mluvit, odmítá jíst. O tom všem ještě budu hovořit, ale ne teď... Právě to ticho mě bezpochyby přimělo k tomu, abych psal, abych provedl onu transakci: být v řeči a přitom mlčet. To, co mluvená řeč nemůže vyjádřit – to je předmětem literatury. Také číst znamená být v jazyce a mlčet. Nedokážete si představit, jakou radost mi čtení poskytuje, trvalé štěstí, které nemůže nic zmenšit. Vyletět mimo čas, mimo svět, mimo možnosti, zažívat vzájemnou blízkost a špitat si s někým, od koho vás dělí třeba tři tisíce let, dokonce v jiném jazyce. Jsem klaustrofobní, a tak pro mě neexistuje prostor, který by nebylo možné prozkoumat. Číst a být zvědavý, to je jedno a totéž. Člověk při čtení pochopí fantasticky hluboké věci, ocitá se v sepětí s velice vzdálenými civilizacemi. Neříkám, že nachází pravdu, ale rozumí věcem. Pro mě je to extáze, jako hudba.

Úryvek z rozhovoru otištěného v časopise Lire v únoru 1998.

Přeložil Jan Machonin.