Výtvarně kritickou činnost Josefa Čapka přibližuje Petr Mareš v článku v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 85 (červen 2007).
Studii Poezie ve sbornících britského válečného exilu (Soudobé dějiny č. 1/2007) doprovodil Michal Jareš ukázkami z básnické tvorby Ivana Jelínka (1909–2002), Jiřího Muchy (1915–1991), Karla Brušáka (1913–2004), Jiřího Klana (vl. jm. Josefa Lederera, 1917–1985) a Oty Ornesta (1913–2002) a stručnými biogramy básníků.
Básnickou skladbu Vladimíra Holana Rudoarmějci (1947) analyzoval v České literatuře č. 3/2007 Peter Steiner.
Surrealistické a existencialistické kořeny poezie Vratislava Effenbergera ze 40. let minulého století zkoumá Miloslav Caňko v studii, jejíž první část vyšla v revui Analogon č. 50–51 (2007).
V stati o jazzově-rockové inspiraci poezie Josefa Kainara se Zuzana Zemanová v posledním předprázdninovém Tvaru (č. 13/2007) zaměřila na Kainarem otextovaný spirituál Shadrack, známý z podání Louise Armstronga nebo Golden Gate Quartetu. Kainarův text o osmi slokách, zakončený čtyřverším „Když cítíš v sobě píseň Zpívej hrej/ Zpívej a hrej/ Král bude při ní takhle mrňavej/ Shadrak Missah Abendigo“, byl otištěn v sbírce Miss Otis lituje... (Mladá fronta 1969). – Ke Kainarovi, jenž „předešel postmodernu o sto délek jednoho básnického Magora“, se v témže Tvaru přihlásil Vladimír Merta.
Portrét Egona Bondyho podal v Křesťanské revui č. 3/2007 Milan Balabán.
Literární kvality románu Elieho Wiesela Šílená touha tančit, ještě umocněné překladem Aleny Bláhové (Portál 2007), vyzdvihl Jaroslav Formánek v Roš chodeš č. 8/2007.
Rozhovor s Marií Kubátovou před jejími 85. narozeninami 8. 8. t. r. vedla v Knižních novinkách č. 13–14/2007 Milena Nyklová.
Na chalupářské téma se v červencovém Výběru (Digestu) rozpovídali Eda Kriseová, Petr Šabach, Irena Obermannová, Irena Dousková, Jiří Žáček a Eva Hauserová.
Poezií „vědomě nelibou“ nazvala Dora Kaprálová v Mladé frontě Dnes 27. 7. 2007 básně Martina Langera Hlásky (Dybbuk 2007).
Čtenářům časopisu Uni nabídl Michal Bystrov v čísle 8/2007 překlad „dylanovského“ textu písně Ode to Billie Joe, která v roce 1967 proslavila do té doby neznámou americkou písničkářku Bobbie Gentryovou. Zajímavé je, že na ódu na tajemného sebevraha, který skočil z mostu, odpověděl Bob Dylan vzápětí parodií, podobně tajemnou, Clothsline Saga (Sága prádelní šňůry), jež se později objevila na dvojalbu Basement Tapes.
František Knopp
Nizozemí
Čas dovolených se projevuje i v rozsahu kulturně-politických týdeníků – zeštíhlená letní čísla jako by byla jen „udržovací“. Vrij Nederland přináší v čísle 33 (18. 8. 2007) obrazovou reportáž ze souhrnné výstavy Pierra Commoye a Gillese Blancharda v pařížském fotografickém muzeu Jeu de Paume. Pod jmény Pierre et Gilles vytvářejí už přes třicet let extravagantní, přehnaně dekorované portréty celebrit, nočňátek i sebe samých. Juliette Berkhoutová otvírá svůj komentář jejich tvorby citací Milana Kundery o dvou po sobě následujících slzách, které vyvolává kýč: první z dojetí nad dětmi běžícími trávou, druhou způsobenou tím, že se nad dětmi běžícími trávou dojímáme společně s celým lidstvem. Autorka dochází k závěru, že fotografie Pierra a Gillese nedojímají. Patří tedy do kategorie „camp“? Podle definice Susan Sontagové („camp obsahuje lásku, kýč nikoliv“) umísťuje Berkhoutová tvorbu těchto dvou fotografů přímo do „kánonu campu“. V rubrice Povídka se představuje kanadský autor Neil Smith (1964) textem Skřínka na motýly. Úspěch tohoto technického překladatele je udivující ze dvou důvodů: jednak proto, že vyrostl v rodině, kde se prakticky nečetlo, a k psaní se dostal zcela náhodou (rozhodoval se mezi jógou, pletením košíků a kursem tvůrčího psaní), jednak proto, že dosud píše výhradně povídky – a přesto hned napoprvé prorazil. Jan Donkers rozebírá další film o Trumanu Capotem s názvem Pochybná sláva. Podobně jako snímek Capote líčí i tento film období, kdy autor psal knihu Chladnokrevně. Přes hvězdné obsazení Donkers soudí, že se Pochybná sláva prvnímu filmovému zpracování nevyrovná. Cyrille Offermans se zabývá sbírkou sportovních esejů sociologa Norberta Eliase. Sport je stará lidová zábava zbavená násilí a přizpůsobená naší civilizaci, tvrdil Elias v roce 1986. Otázka je, nakolik jeho civilizační teorie platí i dnes, v éře fotbalových vandalů. Carel Peeters recenzuje knihu britského filosofa Johna Graye Black Mass. Apocalyptic Religion and the Death of Utopia. Gray považuje už jen termín osvícenství za rušivý, protože obsahuje světlo, kdežto on vidí člověka a jeho snažení černě. V této knize mluví o krvavých iluzích, které si lidé dělají. Pro Graye člověk vždycky zůstane stejnou, nedokonalou, iracionální, impulsy a vášněmi poháněnou bytostí.
Magda de Bruin-Hüblová