Německý autor Carsten Nicolai (1965), který před zahájením umělecké kariéry studoval v letech 1985–1990 nejprve krajinnou architekturu v Drážďanech, spojil svůj vstup do výtvarného umění s tázáním se po možných spojích mezi obrazem a zvukem, po možnostech takto nastavené percepce a po souvislostech obrazových a zvukových mikrostruktur (možnosti jejich vizualizace). Poté, co malířský sujet cíleně rozkládal a transformoval do abstraktních kódů a vzorců, začal kolem poloviny devadesátých let experimentovat s konkrétními šelesty, šumy a jinými zbytkovými zvukovými záznamy. Každé následující dílo muselo být zpětně interpretovatelné také jako konkrétní zvuk nebo zvuková kompozice. Často se obrazové realizace vracely k hudebním východiskům a „slyšitelným pramenům“: zvuk určil obrazovou frekvenci, celkovou vizuální texturu. Přitom také vznikaly obrazy prostřednictvím záměrně zaváděných chyb. Minimalistické kompozice (pruhy) odkazovaly na chybné technické připojení audiosignálu v televizi (např. při nastavení videa na monitoru). Obecně lze říci, že u Nicolaie zvuk řídí vizuální vjem a naopak.
V současné době pracuje Carsten Nicolai v Berlíně, udržuje ale stále úzké kontakty se svým prostředím v rodném Chemnitzu. V roce 1999 tam založil společně s Olafem Benderem hudební label „raster-noton“. Pod názvem „alva noto“ zveřejnil svá zvuková díla vznikající ve spolupráci s Ryuichim Sakamotou, Ryojim Ikedou nebo Mikou Vainiem. Nicolaiovy Live-Sets, které byly poprvé realizovány v Guggenheimově muzeu v New Yorku, pařížském Centre Pompidou a v londýnské Tate Modern, jsou kombinacemi minimalistické elektronické hudby a tomu odpovídajícího vizuálního přepisu a instalační projekce.
Práce Carstena Nicolaie byly poprvé představeny na festivalu Documenta X v Kasselu (1997) a v roce 2003 na Benátském bienále. Mezi klíčové potom patří výstava Constructing New Berlin ve Phoenix Art Museu v Phoenixu (USA) v roce 2006.