Život frustrovaných chlapáků

Nejdřív tu byla hospoda, pak stoly a u nich chlapi. Pak tu byla žena, vzala do rukou sklenici s kávou a napila se. Odešla a sklenice tu zůstala. Pak přišel chlap a všiml si, že na sklenici zůstal červený otisk ženských rtů, zasnil se. Pak to všecko začalo.

V tu chvíli se nová zkušenost střetla s tím, co dosud fungovalo a jakžtakž plynulo. Zvlášť když se žije na Beranově vesnici, kde je právě jen ta hospoda, škaredé ženské, závist, nenávist, pivo, montérky a prsty žluté od cigaret. Věci tam nejsou v běžném měřítku, nejsou příjemné na dotek a přátelské, ale díky miniatuře prostoru i obyčejná holinka, kterou si ráno natáhneš, se stane hrozivou masou, jež na počátku drží jen nohu a později chytne pod krkem a udusí. Traktor není obyčejným strojem, ve kterém se jezdí na poli, ale polypem železa. Hmota se vzdouvá, prší a z půdy je amorfní bláto, které stahuje a ničí. Život si nemůže klidně růst, kvést a nést plody, ale země si každý svůj lidský výrůstek bere zpět. Malý prostor deformuje lidi, křiví je a hněte podle svého. Lidé jsou hmota jako země a hory, jsou to polozločinci, rváči, opilci, nenávistné loutky a flákači – beztvaré společenství. Pijí pivo, kouří cigarety, pijí rum.

Příliš těžký osud

Beranův soubor povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa má drsnou a přímočarou sílu. Texty jsou někdy až příliš podobné, až příliš šité podle jednoho vzoru: zlomový existenciální okamžik, zmatek života, těžký osud, informelní každodennost jako destruktivní síla plodící zmetky a hulváty. Této zdánlivé podobnosti ale spolehlivě čelí jazyk. Je úsporný a přináší expresiva, která jsou schopna na malém prostoru udržet napětí, ale přitom příliš nemluvit. Jak je zhuštěný a malý venkovský svět, tak jsou krátké povídky i věty. Úsečné a přímé, drsné a surové. Drsnosti nemají maskovat přílišnou citlivost, mají tvrdě a nekompromisně kreslit chlapácký svět venkovských typů, aniž by čtenář pociťoval primitivní výrazovou vulgaritu.

Chtít něco provést, ať už je to třeba sáhnutí na prsa, nemusí být zlé, je-li někde objekt ochotný to dopustit. Problém začíná v okamžiku, kdy se dostaneme do pasti vlastní touhy v nepřítomnosti prsou. Právě v takových situacích se ocitá většina postav Beranových povídek: něco v jejich životech (nebo život sám) přestává fungovat. Uzavřený prostor venkovského světa a maloměsta se stává dějištěm krátkých příběhů frustrovaných jedinců, deformovaných svou vlastní neschopností problémům dlouhodobě vzdorovat. Všechny postavy (ať už jsou staré anebo naopak mladé, ať jezdí traktorem nebo vypadají nedospěle a říkají jim Jiříku) musí vláčet příliš těžký osud, který je nad jejich síly: „Stál uprostřed kuchyně, v oškubaných koženkových pantoflích, ze kterých visely bílé cáry nití, v trenýrkách a nátělníku, neskutečný maják uprostřed rozbouřeného moře linolea.“

Skutečné vítězství tu neexistuje. Řidič pohřební služby během nočního převozu mladé dívky „věděl, že může být hůř, že dnes v noci to viděl na vlastní oči“. To, co viděl, byla smrt. Drama se nikomu nevyhýbá a jedinou útěchou je, že může být ještě hůř: „Nejradši by zastavil a ukázal jim tu mrtvou, aby neztráceli čas blbostma.“

Žraloci na mělčině

Jestliže městský svět přináší své starosti, pak je tu vždy možnost rozptýlení, které může oddalovat těžkosti, a už jen díky pohybu víření ve městě se může člověk otázkám po smyslu nějak vyhnout, třeba právě těkáním z místa na místo. Jenže to na Beranově vsi jde jen těžko – není kam jet, kam se vzdálit a utéct. Nezbývá než stát. Jenže v povídce Mělčina o muži-žralokovi čteme: „Žralok žije v pohybu. Nesmí se zastavit, klesl by ke dnu.“ Člověk, který ustane v pohybu, klesá, malý prostor přináší nutnost sestupovat, být konfrontován s otázkami, uvidět svou slabost a nuznost.

Zdá se, že není cesty ven; zbývá jen chlast a pomalé umírání. Beranovy postavy to vlastně vědí: nasedají na kola, usedají do traktoru, vyrážejí na cesty autem, ale točí se v kruhu. Traktorem se jezdí jen po poli: tam a zpět, auto se zastavuje ještě před cedulí a na kole se dá dojet zas jen do hospody. Opuštěná vlaková mašina je rozebraná, drobní zloději jako rez rozkládají velké tělo starého krásného stroje, který člověk marně a zbytečně hlídá. „V rohu bylo nasráno. Udělalo se mi špatně, rychle jsem vypadl. Kovové pláty na boku mašiny byly prodřené a zohýbané, někdo se pokoušel je urvat a ve výkupu zpeněžit. (…) Vrátil jsem se do křesla strojvůdce, za knipl letadla, které jako by vlétalo do hnědých kupovitých mraků, jak se hromady zdvíhaly za sklem, porostlé mladými břízkami a jiným nezmarem. Asi to vybral někdo jiný, vyčistil to tu dokonale, viděl jsem čerstvě zpřevracenou hlínu, jak z ní kdosi doloval velký železný plát, tlustý plát nebo možná ocelovou desku, spoustu kil, která patří mně. Kurvy jedny, pomyslel si. Před ničím se nezastaví.“

Cesta brzo končí, není úniku – a vztek anebo vzepětí vůle už zase vyprchaly příliš brzy. Nezbývá než opřít kolo před hospodou a usednout mezi chlapácké strejce, zpít se, upadnout, porvat se, ztlouct ženu, dceru, jejího milence. Venkované v Beranových povídkách nežijí na hloubce, ale právě na oné mělčině, tam, kde má člověk blíž ke dnu a kde se z něj brzy stane pes a chodí po čtyřech, od pusy pěna a šlemy. Člověk pak musí vítězit nad drobnými myšími těly, ztlouct starého anebo slabého. Co totiž s energií, která se obrací proti sobě samému?

Nemožnost sdílení

Podobný svět, ne tak tvrdý a ne tolik poznamenaný prostředím jako spíš osobním konfliktem se sebou samým a v sobě, tvořil před léty Jan Čep. Čepovy prózy jsou ale „geograficky“ pustější, čtenáři se nabízejí široké výhledy do jemně zvlněné krajiny, kde čeká velké nic a nuda promarněného života. Beranovy postavy jsou špinavé, poplivané sebou navzájem, zatlačené do malého prostoru. Teče tam krev, pivo a kořalka. Kouří se z cigaret, špína je za nehty i ve vzduchu, v hospodě plyne beztvarý, zbytečný hovor. Člověk je uzavřen v malé ulitě světa, kde prožívá osud, jejž nelze zvládnout, aniž by se člověk zasvinil. Ale Beranův malý prostor, kde jsou věci příliš blízko, zabraňuje s předměty i bytostmi cokoliv sdílet stejně jako u Čepa – příliš velká těsnost i velká vzdálenost přinášejí stejné prožitky děsu a zmaru.

Beranovu knihu má cenu číst, protože je prostě dobrá. Potěšení pociťované čtenářem není dáno jistotou sledování „pravdivého“ obrazu venkovského světa, ale spíše prožíváním požitku z textu. Nejsme nuceni číst zbytečně dlouhé hlubokomyslné, ale vlastně bezobsažné pasáže, ale jsme konfrontování s hutným psaním autora, který zná svou odpovědnosti vůči jazyku. Navzdory drsným tématům a bezvýchodným situacím svých postav píše Beran se skutečným zápalem, bez dutých gest a pózy. Je to psaní, na které jsme si u mladých autorů skoro odvykli.

Autor je bohemista.