Pavel Švanda se ve svých esejích vyznává z nevolnosti. Relativně pestrá zamyšlení, jak své texty sám charakterizoval, se však bohužel utápějí v mudrování, šablonovitosti, vyčerpávajících výčtech a hromadění verbálních ornamentů. Kniha tak spíše než podněty k přemýšlení přináší uzavřený soubor stylistických cvičení.
Se souborem esejů Pavla Švandy O intelektuálovi, který se necítí dobře, vydaným nakladatelstvím Atlantis, se v české literatuře objevil typ bádavého starce. Kniha, která je vedena přáním vyrovnat se s myšlenkami o společenském soužití, státním uspořádání i s otázkami krásy, práce a budoucnosti, je zároveň výtvorem, jenž upozorňuje na to, že opravdová myšlenková závažnost se neobejde bez osobitého řečnického výkonu. Že chce-li být text čten a diskutován, pak musí přinést nový slovník, rytmus, švih i spád. Na člověka, kterého „krásná literatura od poezie přes prózu a eseje provází od dospívání dodnes a který věří spíše logice uměleckého výrazu než výpočtu“, jak se Pavel Švanda představuje, jsou to požadavky přiměřené.
Účtování se světem
Nejprve se dostaví uznání nad poctivostí zkušeného esejisty, který nechce ani ve vysokém věku myšlenkově ustrnout. Avšak postupně ho střídá dojem, že máš co dělat s člověkem, jehož ukázněnost, systematičnost a soustředění se řídí zákony mechaniky. S člověkem, který nezískává čtenáře originalitou úsudku, neřkuli provokací, ale znovu a znovu zpochybňovaným výčtem různých pro a proti seskupených kolem otázek. A bude to trvat tak dlouho, než ti svitne, že tu nasloucháš prarodiči, který se pustil do účtování vydávaného vnoučatům za myšlení. Uvědomíš si, že impulsem tu není touha něčemu opravdu v dobré vůli porozumět, ale potřeba se světem vyrovnat účty a zůstat si na svém: s čím jsem na svět přišel, s tím také odejdu. Nepoznamenán, nezasažen, neušpiněn. Dočkáš se tu a tam záblesku myšlenkové závažnosti, ale podané tak šablonovitě a bilančně, že se v houštině argumentů příznačně vytratí.
Charakteristické pro toto střežené soukromničení jsou texty na přebalu knihy. Autor si je, tak jako ediční poznámku, psal sám. To vše maluje portrét snu o vlastním příspěvku do debaty, podobenku starce, který trosečnicky vložil knihu do literárního a myšlenkového provozu. A to by všechno bylo ke čtení, ovšem do úzkých se dostaneš v okamžiku, kdy jsi podroben dějepisným a národopisným výkladům, ve které většina úvah ústí. Ten člověk každým svým zamyšlením kreslí mapu, zanáší události a aktéry, a to především zeširoka. Vzniká celek tvořící jakousi intimní učebnici, text obrácený k sobě a psaný pro sebe; cvičebnice kritického úsudku, která snad nechce nic objevit, ale pocvičit se na nějakém aktuálním oříšku. Sbírka esejů o intelektuálovi je něco jako sbírka úloh z matematiky pro základní školu Františka Bělouna či diktáty Vlastimila Styblíka, domácí úlohy či sešit hudebních přehrávek. Není to četba vysloveně nudná, ale taková, která ti každým slovem ukazuje svůj obzor, své meze, své středoškolské kantorství.
Problém je i s tím, že váhavost projevující se neustálým sbíráním důkazů a žádající si svůj slovník, v němž se to hemží různými „vlastně“, „samozřejmě“, „víceméně“ i „více méně“, „relativně“, „jaksi“, „jakási“, „poměrně“, „však“, „někdo“, „někteří“, „mnozí“ a „i když“, se chce převléct za uvážlivost a nadhled. Přitom je to neschopnost i nedostatek vůle k nalézání vlastní nové a možné podoby a k vyklouznutí z bezčasí. Donekonečna stále znovu se rozbíhající účtařina a analytický tik.
Spořádanost a utajený heroismus
Emoce, které Pavel Švanda v postojích svých bližních objevuje, se mu ve výkladu ukazují jako ne docela dostatečně prodebatované otázky. Dobře je prohovořit, viděl bys, jak by ses jich zbavil! To v celku odsouvá tápání člověka kamsi na vzdálený horizont, kam se Švanda nevydává, a to ne pro nedůslednost, ale právě pro pedantství, spořádanost, jednou vštípené hodnoty, kázeň a staromládenectví počtářského uvažování. Tomu, co si ukládá v maximě, jež zní: „Jsem zavázán ke skoro věčné trpělivosti a k opatrnému zvažování všech nabídek konečného řešení“, dokonale dostojí.
Ale budiž, to všechno bys opět vzal na milost a učetl, je v tom přece špetka utajovaného heroismu a ohleduplnosti biedermeieru. Vždyť touha se měřit s myšlenkami, které cítíš jako neprávem aktuální, je chvályhodná, avšak takový záměr chce zdatného stylistu. A tady Pavel Švanda selhává mnohem víc než v pozici myslitele. Toužil-li po poctivém stanovisku tváří v tvář prostředním myšlenkám, které neúnavně analyzuje, pak by potřeboval docela jiný, vlastní rozhodný jazyk. Síly rytmu, spádu a švihu se tu nedočkáš. Rozhodl-li se myšlenky rozmělnit a nic nepřidat, neměl nikdy dopustit, aby se veškerá spisovatelská síla vyčerpala v péči o přiléhavé adjektivum. I tam konstatuješ potvrzení svých tušení. Nic podstatného se tu nedozvíš, narazíš jen na nablýskané ornamenty. Dojde ti, že veškerá energie se tu vybíjí v piplání s přídavným jménem: „mladý intelektuál“, „levicový intelektuál“, „neklidná duše“, „juvenilní nezralost“, „odreagování osobních psychických břemen“, „duševní droga“, „pestré představy“, „křepčivá rozpustilost squatové komuny“, „viklavá argumentace“, „volní, až násilnická politická interpretace“, „pragmaticky posuzovaná všednost“, „obecně sdílená státní idea“, „polosen navozovaný sluchátkovou konzumací hypnotických akustických agresí“, „zoufalá orgiastická východiska“, „příšerný rozkvět destruktivních pudů“ a tak dále. Počáteční uznání nad poctivostí, trpělivostí a soustředěním se rozplývá pod tíhou frází a floskulí a nakonec si člověk připadá, že stojí pod okapem, do kterého jednotvárně prší.
Stáří, které složilo zbraně
„My“, které tu nalezneš a které touží naznačit vlastní otevřenost, není projevem skromnosti, ale znamená nakukování do domácnosti každého čtenáře, vztahování k sobě a na svou úroveň. Chceš-li poznat stáří, které složilo zbraně a pomýšlí na moudrost, které ztratilo svůj vzdor a hněv, které ti stele hrob a pokouší se tě zlákat vševědoucností, stáří, které je v prvé řadě úbytkem skutečných sil člověka, pak si přečti O intelektuálovi, který se necítí dobře.
Avšak přece jenom… Nad textem Odvažme psa vezmeš na milost stroj jménem Pavel Švanda a na chvíli zahlédneš soukromníka, kterého tu a tam tolik hájí. Nalezneš hodnotu, střípky bytí. Je to v tom haraburdí sotva zahlédnutelná touha nějak splatit každý možný dluh. Strach zůstat někomu dlužen, chuť se s okolím srovnat a tiše odejít. Jako by totiž za tou zdlouhavou a vyčerpávající účtařinou byl pocit viny z existence. Až tehdy spatříš kousek vnitřní potřeby, která dokáže strhnout. Tehdy se autor ukáže jako bytost vitální, která rozvázala škrtidlo. Pocit, že se tu život navzdory vší strojovosti přece jen vkrádá, pocítíš ještě silněji v závěrečném eseji. Tam Pavel Švanda na okamžik probořil zledovatělou krustu svého dosavadního mudrování důsledně a jeho úvahy o svátečním životě Banalita, všednost a svátek už svým tématem vlévají do knihy inspirativní vzmach, který ostatním textům citelně schází.
Autor je bohemista.
Pavel Švanda: O intelektuálovi, který se necítí dobře. Atlantis, Brno 2012, 240 stran.