Francouzské nakladatelství Flammarion udělalo knize Yasminy Rezy Svítání, večer nebo noc (L’aube le soir ou la nuit) ukázkovou reklamu. Dva měsíce před vydáním se o portrétu vítězného kandidáta na prezidenta psalo a mluvilo, přestože jej nikdo nečetl. Na konci léta kniha vyšla. Není však zcela jasné proč.
Yasmina Reza je spisovatelka, režisérka, herečka, autorka divadelních her, hraných v třiceti pěti jazycích a v Česku často incenovaných. Obdivuje dílo Arthura Schopenhauera a též kolegy Michela Houellebecqa. Odtud možná pramení její mediální strategie: absolutní informační embargo před vydáním, jediné exkluzivní interview pro Le Nouvel Observateur, autorčin únik před povykem kolem celé „záležitosti“ do klidu ostrova Pantelleria.
Dva imigranti
Reza se prezentuje jako všetečná žena, jež stojí neustále vedle prezidentského kandidáta. Zápisník jako by jí na celý rok přirostl k ruce, skloněná čeká na zdánlivě bezvýznamné slovo, na detail. Její stín je patrný v sálech předvolebních mítinků, během návštěv továren i diplomatických rozhovorů, u televizních přenosů, v letadle, ve vlaku, na lodi, v autě předvolebního kandidáta za Svaz lidového hnutí (UMP). Drží si odstup od ostatních žurnalistů, má neomezený přístup do „Sarkotýmu“, sleduje malé prohry i vítězství a do jisté míry též soukromí „malého Sarkoléona“ na cestě ke slávě.
Spisovatelka a tehdejší ministr vnitra mají společný maďarský původ, potřebu samoty, nesnášejí depresivní výjevy a nostalgický patos. Vzájemné sympatie úspěšné dramatičky a pravicového politika byly zřejmé už při jejich prvním oficiálním setkání, během interview pro revue Le Meilleur des mondes. To Reze otevřelo dveře do Sarkozyho předvolebního týmu a začal dodnes nejasný další díl příběhu „politik a literát“. Víme jen, že po vítězství ve volbách 6. května 2007 autorka požádala o možnost pokračovat ještě jeden měsíc v Elysejském paláci a dostala negativní odpověď. Na oslavný vítězný dýchánek do restaurace Fouquet’s pozvána nebyla, na seznamu zvaných sestaveném Cécilií Sarkozyovou pro ni nezbylo místo – drastický návrat do reality. Nevíme, zda jí rok prožitý s očima otevřenýma ve stínu hyperaktivního kandidáta přinesl politické prozření či alespoň pochyby, jisté však je, že si uvědomila, jaký význam má strategie.
Vzestup k moci bez odstupu
Knihu tvoří krátké kapitoly, v podstatě divadelní scénky. Jazyk je minimalistický, úsporný a v detailech ironický. Velkou váhu spisovatelka přikládá popisům, ne nezbytně nutným pro vykreslení situací. Hraje si s emocemi, které střídá shrnutím Sarkozyho komentářů, vlastními úvahami zpomaluje tempo. Vznikl čtivý reportážní text, v němž vystupují i Milan Kundera nebo Tony Blair. Vypravěččin až mateřský pohled na Nicolase (srovnávaného s malým chlapcem) nás neušetří informací, že kandidát rád čokoládu a hudbu Chimène Badi a že dokáže být i nelítostný. Občas překvapí citace Borgese, občas kandidátův slovník. Přesto má kniha dvě tabu – Cécilii a Ségolène Royalovou. Sarkozyho žena Cécilia se na stránkách mihne jen zřídka a předvolební rivalka ze socialistické strany je odbyta krátkým Sarkozyho komentářem. Na škodu je též autorčina přespříliš hmatatelná přítomnost, chybí tu odstup – možná za to mohou společné žertíky, tykání nebo krátký tanec v zákulisí během mítinku v Dijonu 29. dubna 2007. Je otázka, zda za tím stojí snaha sledovat soustředěně pouze tah na bránu moci, autorská ochablost, nebo právě strategie.
Vydání nemohlo být načasováno lépe, po Sarkozyho vítězství se Francie veze na vlně prezidentova optimismu, energie a vidiny lepších zítřků. Zájem čtenářů je veliký, jen řetězec Carrefour objednal 25 tisíc výtisků. Kritika je rozdělena na dva tábory: jeden je výsledkem po měsících napínání zklamaný, druhý tvrdí, že Reza dosáhne až na Goncourtovu cenu. To je dnes už vyloučeno, do užšího seznamu její kniha neprošla. Možná i proto, že si všichni kritikové nejsou jisti, zda se jedná o literaturu.
Autorka studuje veřejnou správu na VŠFS v Praze, momentálně žije v Paříži.