České školství je ubíjeno dvěma problémy. Žádný z nich by sám o sobě nepředstavoval problém zásadní, ale ve své kombinaci jsou smrtelné. Prvním je, že do školství proudí relativně málo finančních prostředků. Druhým, že tyto prostředky jsou rozdělovány nesmyslně a neefektivně. Jakkoliv se to týká všech stupňů vzdělávání, článek je zaměřen na vysoké školství v oboru společenských věd, jehož fungování má autor v nejčerstvější paměti.
Vědomí krize českého školství je mezi pedagogy poměrně rozšířené a občas mediálně probublá v podobě nějaké té výzvy, „týdne neklidu“ atp. Pověstná krotkost českých pedagogů kontrastuje nejen s mexickou Oaxakou, kde stávka učitelů přerostla v dlouhotrvající konflikt s ozbrojenými složkami a desítkami mrtvých. I v mnohem bližším Bulharsku jsou požadavky a metody momentálně stávkujících učitelů mnohem důraznější – více než 80 % učitelů podporuje časově neomezenou stávku za dvojnásobné zvýšení platů, desítky učitelů drží hladovku.
Dalším kanálem, kterým je veřejnost zpravována o neutěšeném stavu českého vysokého školství, jsou plagiátorské aféry mnoha docentů a profesorů. Vysoká četnost těchto afér by neměla být interpretována jako pokleslost jednotlivců, ale spíše jako systémový jev, indukovaný způsobem rozdělování prostředků ve sféře výuky a výzkumu a z toho plynoucími nízkými výzkumnými ambicemi většiny univerzitních pedagogů. Mnohem závažnější stránkou problému, který se navenek projevuje plagiátorskými aférami, je skutečnost, že úvazky na vysokých školách (a v důsledku toho i výuka) odpovídají spíše stupni středoškolskému. A stejně jako od středoškolských učitelů nikdo neočekává přínos k rozvoji jejich vědního oboru, neočekává se to ani od učitelů vysokoškolských. Rozdělování peněz prostřednictvím grantů se řídí spíše známostmi a pozicí žadatele v akademické hierarchii; kvalita výstupů se posuzuje pouze formálně a s naprostou benevolencí, s jakou se též přivírají oči nad plagiátorstvím kolegů. Získávání grantů a akademických hodností je pak chápáno spíše jako způsob, jak si přilepšit k hubenému platu za stovky odučených hodin, než jako prostředek financování výzkumu a známka přínosu k rozvoji vědní disciplíny.
Výuka a výzkum
Když na univerzitě v Sydney zjistili, že většina asistentů vyučuje více než 75 hodin za semestr, bylo konstatováno, že takto vysoká výuková zátěž negativně ovlivňuje výzkumné aktivity, a bylo doporučeno ji redukovat tím, že se rozšíří pedagogický sbor. Přitom u nás odpovídá plnému asistentskému úvazku přibližně 150 hodin výuky za semestr. Tabulkový plat kolem 15 000 Kč měsíčně na státní vysoké škole nutí asistenty přibírat si další úvazky na školách soukromých. Na výzkum pak už pochopitelně nezbývá čas. Vysokoškolští asistenti tak nakonec pouze vykládají látku, jak ji načerpali z učebnic, vzniklých často nepříliš povedeným opsáním zahraničních vzorů. Publikační činnost, potřebná pro postup v akademické hierarchii, je tak v lepších případech dílem více či méně zdařilé recepce zahraničních teorií, v těch horších více či méně úspěšně zakamuflovaným plagiarismem.
Výuka společenských věd na českých vysokých školách představuje především v některých oborech charitativní aktivitu. Obětavost mnoha zapálených jedinců tak umožňuje udržovat úroveň výuky nad propastnou nekvalitou, která by odpovídala systémovým podmínkám fungování školství. Podívejme se tedy, jakým způsobem se k problematice svého resortu vyjadřují akademičtí hodnostáři, od kterých bychom mohli očekávat snahu o zlepšení systému české vědy a výuky. Bohužel, při čtení jejich článků se neubráníme pocitu, že jim situace vyhovuje, anebo, pokud usilují o zásadnější změny, jsou to často změny k horšímu.
Dne 22. července 2006 vyšel v Lidových novinách článek profesora sociologie Ivo Možného Létající profesoři daleko nedoletí. Kromě bezpochyby podnětných úvah na téma měnící se situace univerzit se pan profesor rozhodl poradit nejen vzdělávacím institucím, ale i mladým pedagogům a vědcům, aby „odložili spotřebu“, nebrali si příliš mnoho úvazků a místo toho se v duchu protestantských ctností věnovali svému odbornému růstu. Inu, piš, barde, odkládej spotřebu, a přijde den, kdy zúčtujem spolu. Jak ale říkal Keynes, „v dlouhém období jsme všichni mrtví“. A při výdělcích mladých pedagogů jde vskutku bezmála o holý život. S trochou nadsázky lze české školství přirovnat k „pyramidové hře“, něco jako bylo kdysi oblíbené Letadlo. Možný radí těm, kdo vstupují na příčky v základně pyramidy: „až to dotáhnete alespoň na pozici navigátora, začne vám ten systém sypat“. Připomeňme si však, že žádná pyramidová hra nemůže fungovat věčně – hroutit se začíná v okamžiku, kdy se nenajde dostatek lehkovážných lidí, ochotných odložit spotřebu a do Letadla nastoupit.
Docent ekonomie a stínový ministr školství Jiří Havel publikoval v Hospodářských novinách z 22. února 2007 komentář Máme platit školné?. V článku je správně konstatováno, že „pokud během nějakých pěti nebo sedmi let systémově nevyřešíme otázku motivace škol k výkonu a kontrole nákladů, zatáhneme nad budoucím vývojem země oponu“. Hlavním tématem textu je polemika s návrhem na zavedení odloženého školného, spláceného až poté, kdy příjem absolventa překročí určitý násobek průměrné mzdy. Jakou alternativu tedy stínový ministr školství za ČSSD nabízí? Podle něj by bylo „ekonomicky efektivnější“, aby studenti neplatili až po skončení studia, ale rovnou na dřevo. Představitel ČSSD tedy proti současné koncepci ODS staví tu, na níž byl založen několik let starý (a sněmovnou naštěstí odmítnutý) návrh školného. ČSSD tak recykluje návrh, který ODS po zralé úvaze hodila do koše jako neprůchozí a nevhodný. Přitom ještě v měsíčníku Trend 6/2006 Jiří Havel v článku Kdo nezná, nebo zaměňuje pojmy sám kritizoval „zavádění školného placeného na dřevo“ jako asociální projekt české pravice. Jiří Havel pojmy bezpochyby zná a nezaměňuje, zato však nepochopitelně mění svá stanoviska. Těžko říci, co se dozvíme příště.
Autor je ekonom.