K nepříliš koordinované štvanici na strašidlo ekonomické krize se spojily všechny mocnosti Starého světa – média, vlády i korporace, Bernanke i Putin, francouzští etatisté i čínští byrokrati. Ekonomové by měli otevřeně vyložit své názory, cíle i snahy a proti báchorkám o strašidle postavit manifest reforem ekonomického systému. Lze ho od nich čekat?
Nikdo teď nedokáže předpovědět, jak hluboká krize nás ještě čeká. Avšak o tom, že se vyznačuje souběhem nepříznivých okolností, jaký svět nezažil už desítky let, pochybuje málokdo. Spor se vede jen o to, jak v nastalé situaci postupovat a jaké z ní vyvodit důsledky. Na jedné straně stojí autority centrálního bankovnictví a státní regulace finančního systému, jejichž doporučení jsou akceptována republikány i demokraty v USA i většinou vládních stran v Evropě, na straně druhé libertariánská pravice.
Znárodnit, nebo nechat vyhnít?
Ideovým zdrojem prvního, dominantního přístupu je nedávno zesnulý Milton Friedman a jeho odkazu věrný současný guvernér amerického Federálního rezervního systému (FED) Ben Bernanke. Oba ekonomové se ve své akademické kariéře zabývali velkou depresí roku 1929 a dospěli ke stejnému závěru: na vině podle nich byla špatná monetární politika FED – zvyšování sazeb v době, kdy měly být snižovány. Zároveň se oba domnívají, že krize byla nejhorší v zemích, kde udržování zlatého standardu způsobilo deflaci (absolutní meziroční pokles cenové hladiny v hospodářství). Z toho vyplývá současná politika FED: zaplavit trh likviditou (schopnost přeměnit aktiva do peněžní formy) a snažit se za každou cenu zabránit deflaci, což se však v posledních měsících nedaří. Lze tedy očekávat, že k nevídaným opatřením v objemu bilionů USD a EUR přibudou další, ještě těžší kalibry.
Ani snížení úrokové sazby centrálních bank na nulu nepřinutí komerční banky, aby poskytovaly úvěry, o jejichž splatnosti lze v nestálých podmínkách s úspěchem pochybovat. Mnohé vlády, které se ještě nedávno zaklínaly volným trhem, spatřují poslední záchranu ve faktickém znárodnění komerčních bank a jejich následné politické kontrole a úkolování, pro které se u nás vžilo označení bankovní socialismus. Aby toto „znárodnění za náhradu“, které musí být uhrazeno z veřejných rozpočtů a které má pokrýt i stamiliardové prémie pro zkrachovalé bankéře, bylo prodejné voličům, jsou chlácholeni prohlášením, že „skutečná“ cena takto nakoupených podílů v bankách je mnohem vyšší než jejich současná tržní cena, takže občané na takové „investici“ nakonec ještě vydělají. Podle této, dnes již oficiální ideologie dovede státní plánovač ocenit aktiva lépe, než to dovede trh. Je pak otázkou, proč zůstávat pouze u znárodnění bankovního sektoru, proč rovnou neznárodnit všechno a celou ekonomiku řídit centrálním plánem. George Bush si je těchto implikací vědom, a proto se je snaží mírnit alespoň rétoricky.
Skutky jeho vlády však hovoří jinak, a není tudíž divu, že jsou trnem v oku další strany interpretačního boje, libertariánské pravice, jejíž hlas je v Česku výraznější než jinde díky tomu, že si jej vypůjčuje mimo jiné Václav Klaus. Ideovou výbavu čerpají především z Hayeka, podle nějž je stát (potažmo centrální banky) odpovědný vůbec za existenci hospodářského cyklu. V tomto duchu se pak pravicoví libertariáni snaží učinit stát zcela odpovědným za bryndu, do které jsme se dostali, s dovětkem, že snaha tuto bryndu řešit dalšími státními zásahy situaci ještě zhorší. Jejich heslem je: nechat to vyhnít. Jejich rétorika o trhu, který nakonec vše vyřeší, se blíží dikci, se kterou Andrew Mellon na počátku velké deprese radil prezidentu Hooverovi: „Likvidujte práci, likvidujte akcie, likvidujte farmáře, likvidujte nemovitosti… očistěte systém od hniloby.“
Za co může – americký – stát?
Některé státní zásahy k současné krizi skutečně přispěly. Určitě to byla politicky motivovaná snaha vytvořit z co největšího procenta Američanů vlastníky bydlení. Relativní vliv státních zásahů, jako byl Community Reinvestment Act, motivující banky k poskytování úvěrů v chudých komunitách, nebo zřízení polostátních kočkopsů Fannie Mae a Freddie Mac, jejichž cílem bylo poskytnutím implicitních záruk a snadno dostupné likvidity snížit náklady financování hypoték, nelze přeceňovat. Stát nenutil banky vyšponovat hodnotu svých aktiv a pasiv na šedesátinásobek vlastního jmění, nenutil je k vývoji strukturovaných investičních nástrojů takové složitosti, že je ani samy nedovedou oceňovat, nenutil je, aby lákaly nezaměstnané z trailer parků na exotické hypotéky s opticky nízkým počátečním úrokem (vrcholem finančních inovací v této branži jsou hypotéky, kde je prvních několik let splácen pouze úrok a nikoliv jistina), ani snižovat či zcela ignorovat požadavky na bonitu klientů a vytvářet takovou strukturu motivací, která vedla ke snaze agentů sjednat úvěr za každou cenu. V tomto ideologickém sporu tedy pravicoví libertariáni tahají za kratší konec provazu a nelze se divit tomu, že na jejich argumenty nikdo mnoho nedá.
Záchranné peníze přímo občanům
Ve sporu o řešení krize, tak jak je medializován, absentuje levicová alternativa. Jaká by měla být? Bezpochyby musí odmítnout plané naděje na to, že se situace vyřeší sama od sebe. Injekce likvidity a všemožná podpora koupěschopné poptávky jsou jediným opatřením, které může zabránit sestupné spirále negativní zpětné vazby snižujících se výdajů, příjmů a produkce. Zároveň ale nelze vystavit vládám bianco šek k tomu, aby na účet daňových poplatníků sanovaly bankovní i výrobní sektor v duchu privatizace zisků a socializace ztrát. Je třeba se smířit s tím, že vzroste zadlužení vlády. Prostředky by však neměly být pumpovány do černé díry politiky (za úplatek?) vybraných korporací, ale měly by být poskytovány přímo občanům formou bezpodmínečných transferů „na hlavu“, pro něž se v USA vžilo označení „shazování peněz z vrtulníku“. Není důvod, aby stát direktivně rozhodoval svou selektivní pomocí o tom, jaká má být struktura výroby, a udržoval uměle při životě například americké automobilky neschopné konkurovat úspornějším japonským vozům. Ať o struktuře ekonomiky rozhodnou svými peněžními hlasy sami občané. Komerčně úvěrový zdroj peněžních hlasů však již vyschl – a do doby, než bude zajištěna přinejmenším stagnace reálného produktu na hlavu, musí tento výpadek vzít na svá bedra vláda.
Levice by se měla snažit vytěžit maximum ze ztráty legitimity dřívější oficiální ideologie thatcherismu, reaganismu a bushismu, která hájila určitý druh třetí cesty mezi státem a trhem, přiléhavě označovaný jako „sociální stát pro bohaté“. Dnes se tento charakter systému stal každému zřejmým. V časech ideové dominance pravice tak máme jedinou jistotu, kterou v básni Běh světa vyjádřil Heinrich Heine: „Kdo má mnoho,/ zajisté přidáno mu ještě bude./ Kdo má málo,/ odejmou i to jměníčko mu chudé./ Nemáš-li však vůbec nic,/ pak ať tě pochovají./ Právo žít, ty povstalče,/ mají jen, kdo něco mají.“
Česká republika: ticho a rady Miloše Zemana
Nepřipravenost českých politiků řešit dopady krize na českou ekonomiku je zřejmá z prohlášení ministra financí, který jen několik týdnů před začátkem bezprecedentního propouštění prohlašoval, že Česka se krize netýká, a rozpočet poslal do sněmovny se zabudovaným sci-fi předpokladem růstu HDP v roce 2009 o 4,8 %. Prezident nadále přehrává svou starou písničku o samoregulujících se trzích; jeho moderátorský vklad na semináři Centra pro ekonomiku a politiku, konaném 7. května 2008, lze shrnout následovně: nevíme sice, v čem je problém, víme však, že regulace není řešením. Teprve v poslední době pod dojmem paniky v zahraničí začala česká vláda uvažovat o krizových opatřeních, ovšem jen v hypotetické rovině a mizivém rozsahu. Na druhé straně působí obavy též pod rouškou paniky realizovaná opatření v zájmu lobbistů a státních úředníků, kteří se již třesou na posílení svého vlivu na řízení ekonomiky. Pokud o tom, který podnik bude sanován a který padne, budou rozhodovat politici, povede to ke korupci nebývalého rozsahu. Každý občan by se měl zajímat, jaké řešení bude přijato a jaké to pro něj bude mít důsledky, aby nakonec léčba nebyla horší než sama nemoc.
Tím zřejmější se stává potřeba pochopit skutečné příčiny stávající krize a navrhnout opatření nejen k bezprostřednímu zmírnění jejích dopadů, ale i k dlouhodobému ozdravění ekonomického a finančního systému. V tomto směru působí bezradně nejen plány z vládní dílny, ale i přece jen o něco kvalifikovanější a pro občany příznivější opoziční protinávrhy. Z běžné eklektické polévky kosmetických opatření a krátkodechého štelování vybočuje nápad známého důchodce z Vysočiny, spíše však v negativním smyslu. Miloš Zeman předestřel 4. prosince 2008 svou vizi řešení finanční krize jako host Ekofóra na Vysoké škole ekonomické. Podle něj stačí zavést regulační pravidlo, dle kterého bude do budoucna možné poskytovat úvěry pouze do výše poloviny cílové částky. Toto řešení je inspirováno Zemanovým nepokrytým obdivem k selfmademanům Baťova typu a jeho představou vypracovávání se od píky, kterou se snažil prosadit v podobě kariérního řádu i v rámci ČSSD. Zemanův koncept kombinuje sociálně inženýrský šmah, charakteristický i pro manifest Strany evropských socialistů, s přehlížením velice nelevicových důsledků v podobě zvýšení úroků pro chudší domácnosti, které by byly ponechány napospas černému trhu lichvářů.
Ať již bude vývoj jakýkoliv, mají občané České republiky zase jednu jistotu: politická garnitura nemá žádnou promyšlenou koncepci, její aktivity budou výslednicí tlaku ze zahraničí, ideologických klišé a lobbistických zájmů.
Autor je ekonom.