Susanna Karolina Wallumrød v dlouhém záběru

Dnes víc než dřív se hudba dělí na rychlou a pomalou. Nemyslím podle tempa. Podle toho, jak rychle dokáže zaujmout. Div jsem nespadl pod stůl, když jsem na návštěvě u kolegy publicisty viděl, jak se seznamuje s neznámou hudbou. V počítači pustí pár sekund a pak s věcným spěchem překlikne do třetiny skladby, jestli tam už bude zvuk „poutavější“. (Asi po roce jsem se pak přistihl, že už to příležitostně dělám taky.) Takhle zběžně si dnes vybírá hudbu nespočet lidí: často ti, kteří si cosi hledají na webu, a tedy takzvaně mají zájem o hudbu. Zajímalo by mě, zda s tím už marketingově počítají producenti: nezdržovat předehrou, rovnou do toho praštit, a nasadit takové barvy zvuku, aby byly atraktivní už při letmém poslechu. Některé dobové atributy jdou vkusu bleskového očenichání po srsti: neotřelé smyčky a beaty coby páteř tracku, melodičnost sice konzervativní, ale schopná během pár vteřin nabídnout pevný bod.

Nic proti muzice, která na nás umí skočit rychle a radostně jako hyperaktivní dítě. Ale také je hudba, která nám dochází pomalu; po celém oblouku dlouhé skladby nebo alba, na opakovaný poslech, s věkem. Zdá se mi, že těžkou pozici má letošní album norské Susanny Karoliny Wallumrød, jediné vokalistky v katalogu labelu Rune Grammofon, nejsilnějšího vydavatelství současné norské tvůrčí generace. Je to tím, že loňský titul byl – přes svůj minimalismus – atraktivní a „rychlý“: Melody Mountain sestával ze zvukově střídmých, děravých a tichých reinterpretací světových hitů Leonarda Cohena, Prince či AC/DC. Převzatý repertoár byl dobrým háčkem: depešácké Enjoy The Silence dokáže zaujmout i ty, kteří jinak na norskou poststylovou scénu kašlou.

Na letošním albu se Susanna Karolina Wallumrød vrátila k vlastním písním. Ubyl tedy atraktivní moment sledování, co se tu děje s „depešáky“ či Kiss. Právě proto asi teď vidím v časopisech typu Mojo tříhvězdičkové recenze, blahosklonně referující o úrovni „docela dobré“. Zpěvačka přitom nemá jen silný styl: umí si pro něj připravit materiál jako autorka. „Nečekala jsem, že mně budeš věřit, ale myslela jsem, že vidíš to, co já,“ zpívá ve své starší písničce Believer (Věřící) a v refrénu odchází ze vztahu: „Ty jsi věřící/ já ne.“ Kdo slyšel její verzi hardrockové Crazy, Crazy Nights (od Kiss), ví, jak umí oplést jednoduché texty sítí možných odkazů – asi jako dlouhé filmové záběry, během nichž má člověk čas uvažovat, proč... Právě tak nepospíchají slova v nových silných písních People Living („lidé, kteří žijí na vnější straně, na špatné straně“) nebo We Offer („Máme v sobě tolik lásky k bohatým lidem, jsou tak pracovití“). Jen výjimečně umělkyně někoho připomíná, třeba Joni Mitchellovou v jedné melodii. Ale melodie, intonované přesně a neokázale do trochy not, připomínají spíš styl hracího strojku než někoho od popu. V doprovodném textu vydavatele mě naštvalo vypíchnutí „velmi osobních“ písní: tolikrát zneužité klišé se zdá jako podraz tam, kde je jeho obsah skutečně naplněný. Ale Susanna Karolina Wallumrød není deníkářka, na to mají její skladby, osekané od všeho nadbytečného, příliš dobrý tvar.

Z úsporného zvuku se dá těžko poznat, že tu hrají hrdinové norské scény – lidé ze skupin Supersilent, Jaga Jazzist, The White Birch, Scorch Trio, zpěvaččin bratr Christian Wallumrød, klavírista s alby u ECM. Všichni tu s chutí plavou ve stylu Susanny Karoliny. Rozkřikne se po tomhle albu, že umí víc než magicky absurdní coververze? Ale i kdyby ne, z písniček Jimiho Hendrixe si lidé také nejvíc pamatují Hey Joe a All Along The Watchtower – ty dvě, které nenapsal.