O kastraci a slasti

S/Z Rolanda Barthese

V knize S/Z se známý francouzský sémiolog věnuje podrobnému strukturálnímu rozboru Balzakovy povídky Sarrasine. Kromě jiného se dozvídáme o tom, proč číst knihy vícekrát a proč je pociťování slasti z čteného textu protikřesťanské a nemorální.

Kniha francouzského myslitele Rolanda Barthese S/Z je zdánlivě výkladem jedné Balzakovy povídky o slavném kastrátovi jménem Zambinella, ve skutečnosti je však knihou o literatuře jako takové. Nejen pro ten prostý fakt, že každá literární kritika nemůže jinak než být filosofií literatury. U Barthese, jednoho z nejslavnějších literárních teoretiků 20. století, je navíc zjevná nietzschovská inspirace, podle níž je jedinou realizací kritiky filosofie hodnot. Strukturalistovi Barthesovi tedy nechybí touha filosofovat „kladivem“. Kniha z roku 1975, která nyní vychází poprvé česky, proto začíná kapitolou Hodnocení.

Neznamená to však, že by Barthes snad toužil být nějakým hodnotitelem knih. Hodnocení předpokládá hodnoty, na jejichž základě posuzuje hodnocenou věc. Problémem kritiky je ale hodnota hodnot, tedy problém tvoření hodnot. „Jak tedy ustavit hodnotu textu?“ ptá se na začátku Barthes. „Zakládající hodnocení všech textů“ podle něj nemůže přijít z vědy, neboť věda nehodnotí. Ale nemůže přijít ani z ideologie, která zahrnuje morálku, estetiku či politiku. Ideologie totiž pouze reflektuje, ale netvoří. Barthes proto poněkud tajemně říká, že hodnocení může vycházet pouze z praxe psaní.

Slast a zábava

Víme už, že ho nezajímá, je-li text pravdivý, krásný nebo sdělný. To jsou podle něj jen ideologická návěští. Může-li hodnocení vycházet pouze z praxe psaní, pak jedinou hodnotou může být jen pisatelnost. „Hodnocení nalézá následující hodnotu: to, co dnes může být napsáno (pře-psáno) – co je pisatelné.“ Opravdovou literární hodnotu má tedy jen takový text, po němž jsem ochoten toužit, který bych byl svolný napsat a který bych byl ochoten prosazovat jako určitou sílu ve svém vlastním světě, vysvětluje Barthes. To, co z Nietzscheho přebírá, je tedy vlastně kritické hledisko posuzování, od něhož se odvozuje sama hodnota. Toto hledisko přitom nepřejímá existující hodnoty buržoazní či křesťanské, ale vytváří si své vlastní. Jediné, co přitom předpokládá, je literatura samotná. Zároveň již ze své perspektivy vidí specifický cíl a smysl literatury. „Proč je pisatelnost naší hodnotou? Protože cílem literární práce (literatury jakožto práce) je učinit ze čtenáře ne již konzumenta, nýbrž producenta textu.“

Nekritické stanovisko rozlišuje literaturu zábavnou a kanonickou. Záleží pak jen na míře konzervativního či liberálního cítění kritika, podle něhož se bude fixovat či relativizovat role kánonu v literatuře. Postmoderní stírání hranic mezi vysokou a nízkou literaturou sice přitakává nietzschovské hravosti, ale v posledku vždy zůstává jen utvrzením nekritického postoje. Barthes však směšování literatury a zábavy odmítá. Přijme-li podle něj někdo konzumní požadavek, že texty mají být zábavné, zůstane mu tak v ruce jen chabá svoboda umožňující je pouze přijímat nebo odmítat. Bude tak uvržen do pasivity a zahálčivosti. A hlavně se připraví o rozkoš z textu, o přístup ke kouzlu psaní. Bez přístupu ke psaní se ale lze těžko dobrat toho, co je literatura.

Zábavná literatura se trochu podobá promluvě politika. Zatímco politici jsou chváleni, když správně ztělesňují myšlenkový mustr strany, citlivějšímu člověku se nad tím zvedá žaludek. Barthes odmítá stereotypní zábavu a opakovaná mínění a místo toho vyhledává rozkoš či slast z textu (každá vášeň, jak věděl už Dante, pochází z textu). Tento jeho hédonismus má jistý protikřesťanský a amorální náboj. Ale je třeba si ujasnit, v jakém smyslu. Je zjevné, že křesťanství zavedlo do literatury – a společnost založená na soukromém vlastnictví pak upevnila – nemilosrdný rozkol mezi autorem a čtenářem, mezi výrobcem a uživatelem textu, vlastníkem a klientem. Autor je podle tohoto klasického postoje bůh a kritik je kněz, který pečlivě luští boží Písmo. Klasická literární věda takto předpokládá zjevené morální hodnoty, které pak kruhově objevuje v každém textu.

Psaní a čtení

Kritický Barthesův postoj stírá rozdíl mezi autorem a čtenářem. „Psaní není předávání nějakého sdělení, které by vycházelo od autora a směřovalo ke čtenáři: v textu mluví pouze čtenář.“ Kritik či čtenář dílo přepisují a hodnotí podle toho, co dnes lze nebo nelze napsat. Psaní vlastně už od počátku nevychází od autora, ale od veřejného pisatele, čtenářem pověřeného notáře, jehož úkolem rozhodně není zalichotit čtenářovu vkusu, ale sestavit soupis jeho zájmů. Čtení je ve skutečnosti určitá práce řeči, dokonce lze říci, že svou četbu píši.

Čtení se proto vyznačuje hlavně systematičností. Důkazem četby podle Barthese nemůže být ani mé já, ani text, ale pouze kvalita a trvalost její systematiky. „Číst znamená nacházet významy a nacházet významy znamená pojmenovávat je; tyto pojmenované významy jsou však unášeny k jiným jménům; jména se navzájem vyžadují, vzájemně se vyvolávají a shromažďují, a jejich uskupování si znovu žádá pojmenování. Jmenuji, pojmenovávám, přejmenovávám – takto se děje text. Text je dějící se pojmenovávání, nepřestajná aproximace, metonymická práce.“

Barthes zdůrazňuje, že jeho kritické stanovisko není ani subjektivní, ani objektivní. I když subjektivita a objektivita jsou síly, které se mohou textu zmocnit. Ale subjektivita je podle něj jen stopa všech kódů, které mě tvoří, takže moje subjektivita se nakonec vyznačuje obecností stereotypů par excellence. A objektivita je vlastně totéž: obraz, který slouží k tomu, abych se samolibě nechal pojmenovat, abych se nechal poznat a přitom sám sebe zneuznával.

Stejně tak se brání tomu, abych byl jako nějaký buddhistický asketa pokládán za toho, kdo v jediné fazoli dokáže uvidět celou krajinu. Komentář jediného textu sice není nahodilá činnost, dovolávající se konejšivého alibi „konkrétnosti“; jediný text zastupuje všechny literární texty. Ale tento text pro něj nepředstavuje vhodně vybraný přístup k platónskému Modelu, nýbrž vstup do sítě, která má tisíc vstupů. „Sama literatura je vždy jen jediným textem.“ Plyne z toho etický imperativ, že každý text je třeba nahlížet v jeho plurálu.

Číst na několikrát

Mezi psaním a čtením tedy není propastný rozdíl. Obojí je práce, kterou je třeba začínat stále znovu. Barthes zdůrazňuje, že opětovná četba stojí v protikladu ke komerčním a ideologickým zvyklostem naší společnosti, jež doporučují příběh zahodit, jakmile bude zkonzumován, aby bylo možné přejít k dalšímu příběhu, koupit si novou knihu. Opětovná četba se toleruje jen dětem, důchodcům a profesorům. Zároveň ale ti, kdo se jí neoddávají, jsou nuceni číst všude stejný příběh, říká.

„Druhá četba, která za průsvitku napětí, již na text položil první čtenář, chtivý a nevědoucí, staví předjímavou znalost rozuzlení celého příběhu (...), dává Sarrasinovu polibku nezměrný a drahocenný význam: Sarrasine vášnivě políbí kastráta (tedy chlapce v ženských šatech); kastrace se přelije do samotného Sarrasinova těla a nám, kdo čteme podruhé, to způsobí otřes. Bylo by tedy nesprávné říci, že pokud se knihu uvolíme číst znovu, je to kvůli intelektuálnímu prospěchu.“ Možná se teď v citátu vyzradila zápletka Balzakovy povídky s názvem Sarrasine, kterou Barthes v knize S/Z větu po větě rozebírá, ale podle něho tím potěšení nikomu zkazit nelze. Platí ostatně, že žádná první četba neexistuje, třebaže text se nám snaží vnutit její iluzi pomocí operátorů dějového napětí.

Autor je filosof a redaktor ČTK.

Roland Barthes: S/Z. Přeložil Josef Fulka.

Garamond, Praha 2007, 438 stran.