Hermetické prvky v pohádkách Karla Jaromíra Erbena jsou tématem studie Milana Šedivého v Plži č. 1/2007.
Článek z pozůstalosti Josefa Poláka o posledních létech Jana Nerudy, jeho fyzickém strádání a hospodyni Anně Haralíkové otiskl v čísle 50/2006 Obrys-Kmen.
Předmluvu k 2. vydání Vzpomínek na Šumavu Karla Klostermanna (Strakonice, Hrad Strakonice 2006) napsal Ondřej Fibich. (Poprvé vyšly Klostermannovy vzpomínky v roce 1926 u J. R. Vilímka pod názvem Červánky mého mládí.)
Českého vydání Dějin německé literatury v Čechách 1900–1939 od Josefa Mühlbergera (Ústí nad Labem, Albis International 2006) si povšimli kromě Víta Kremličky (viz A2 č. 49/2006) už jen Pavel Kosatík (ve vánoční anketě Lidových novin 28. 12. 2006) a v Babylonu č. 4/2006 recenzent Lukáš Lexa.
Medailon česko-amerického historika Tomáše Čapka (6. 12. 1861, Chrášťovice u Strakonic – 28. 3. 1950 New York), autora knih Padesát let českého knihtisku v Americe (1911) a Naše Amerika (1926), knihy vysoce ceněné Karlem Čapkem, napsal do Českých listů č. 12/2006 Josef Kolínský.
Sté výročí narození olomouckého češtináře a autora mnoha muzeologických a vlastivědných pojednání i beletristických knih Jaroslava Kanyzy (1906–1982), otce známého herce, připomněl medailon v 23. svazku vlastivědné revue Střední Morava (2006).
Rozhovor s nakladatelskou redaktorkou a překladatelkou Hanou Pražákovou, dcerou prozaika Františka Křeliny, připravil do Proglasu č. 6/2006 Josef Mlejnek.
Na webovou stránku jankamenik.wz.cz patřící Janu Kameníkovi, tedy básnířce Ludmile Maceškové (1898–1974), upozornil Jakub Šofar v Salonu č. 501 z 11. 1. 2007. – Nad periodicitou a kvalitou hesel „populárního lexikografického seriálu“ Salonu Les se v Tvaru č. 1/2007 zamýšlel Vladimír Novotný.
Výbor z básní Josefa Javory (1934–2002) Výběr z hroznů (Olomouc, Matice cyrilometodějská 2006) recenzoval v 1. letošním čísle Katolického týdeníku Mojmír Trávníček.
Do rozměrné obrazové publikace Koudelka (Torst 2006) přispěli postřehy o díle fotografa Josefa Koudelky z českých autorů Anna Fárová, Otomar Krejča a Petr Král.
V Týdeníku Rozhlas č. 4/2006 se rozhovorem s Radimem Kopáčem představil v Paříži žijící Prokop Voskovec, který v minulých dnech navštívil Prahu, vydal básnickou prvotinu Hřbet knihy (doslov Stanislav Dvorský, Červený Kostelec 2006) a 21. 1. t. r. oslavil 65. narozeniny.
Naší rodině poskytl rozhovor do čísla 1/2007 Svatopluk Karásek.
František Knopp
Polsko
Midraš označuje „rabínské studium, především studium Bible“, ale také „biblický komentář, který text aktualizuje, vykládá pro přítomnost“ (Tomáš Pěkný). Varšavský měsíčník Midrasz sám sebe charakterizuje jako „Pismo żydowskie“. Jinak to ani nejde: v zemi, kde před válkou žily víc než tři miliony Židů, nemůže dnes žádný z nepočetných titulů židovského tisku být určen pro jednu skupinku podle orientace náboženské, politické, nebo dokonce třeba umělecké. Jen čtrnáctideník Słowo Żydowskie (náklad 1500 výtisků) vychází napůl polsky a napůl v jidiš, převládajícím jazyku předválečného polského Židovstva; jistě je to důležité pro hrstečku těch, pro které to je jazyk mateřský, a pak pro ty, kteří dnes žijí po světě, ale cítí se s Polskem spjati; a ještě jako gesto vzdoru proti hrůzným dějinám. Časopis Midrasz v dubnu oslaví desetiletí existence. Každé číslo je zajímavé, třebaže list není členěn na mnoho klasických rubrik; jistě je to dáno také omezeným počtem autorů či omezeným rozpočtem na redakční práci. Snad i proto bývají čísla věnována převážně jednomu tématu. Například loňského září to byly Sartrovy Úvahy o židovské otázce u příležitosti šedesáti let od prvního vydání. Letošní lednové číslo se vrací k okruhu otázek souvisejících se „spravedlivými mezi národy“ – nositeli vyznamenání za zachraňování Židů před vyhlazovací mašinérií, udělovaného ústavem Jad Vašem, ale také s těmi, kteří vyznamenání nedostali, ač by si je zasloužili. Komplex otázek, které se kladou, je nesmírný. Jak bylo před nacistickou okupací? Jaká byla úloha katolických publikací? „Vlastně všechna konfesní periodika, pokud se ujímala slova v ‘židovské otázce‘ (a činila to většina z nich a dosti často), používala antisemitských a rasistických schémat, přestože je Vatikán odsuzoval,“ tvrdí Alina Cała a pokračuje: „Právě ona bezpochyby formovala veřejné mínění chudších vrstev stejně jako inteligence, a nikoliv časopisy národovecké, jejichž celkový náklad ve třicátých letech nepřesahoval 100 tisíc výtisků.“ Odolnější vůči antisemitismu byla velkoměstská inteligence a také levice včetně komunistů. Autorka i další, kdo přispěli do tohoto čísla, píší o paradoxu, patrně jen zdánlivém: ti, kteří za německé okupace pomáhali Židům, nebyli po válce většinou oceněni. „Ti, kteří Židům pomáhali, začali být podezřelí. Lidová kultura k nim měla ambivalentní vztah, ostatně stejně jako k donašečům. Svědčí o tom legendy, které se začaly rodit: o nadpřirozené záři nad masovými hroby, o neštěstích, jaká postihla donašeče, o tom, že se dobře nevede těm, kteří zabrali židovské domy nebo majetky. Na druhé straně si lidé vyprávěli o pokladech, jaké Židé ukryli, a jakási psychóza „zlata po Židech“ některé nutila, aby překopávali místa vyvražďování a území vyhlazovacích táborů. O těch, kteří Židům za války pomáhali, se říkalo, že se jim zachránění později hojně odvděčili,“ píše Cała. Mnozí tedy nechtěli, aby byla jejich zásluha připomínána – nejen antisemitům mohli vadit. Vadit mohla i nepříjemná vzpomínka na něčí statečnost a vlastní nestatečnost. V komunistickém Polsku sice vypukl „boj proti sionismu“ později než v ČSSR, ale vypukl také; platit za přítele Židů nebylo příjemné tím spíš, že stateční zachránci už byli mnohdy staří. Midrasz jednoznačný závěr nenabízí. Je pravda, že předválečný polský katolicismus byl převážně antisemitský, ale je také pravda, že několik tisíc Židů, zejména dětí, se zachránilo díky církevním institucím, zřejmě především v ženských klášterech. Za pomoc Židům hrozila smrt a existovalo zločinecké podzemí, které Poláky ukrývající Židy vydíralo, a když nemohli či nechtěli platit, udávalo. „Árijské papíry“, falešné dokumenty, mohly pomoci Židům asimilovaným, mluvícím polsky a orientujícím se v polském prostředí a kultuře; užitečný byl taky „dobrý vzhled“ (rozumí se „nežidovský“). Daleko menší šanci měli Židé ortodoxní, mluvící jidiš, a pokud polsky, pak s výrazným akcentem, tedy velmi nápadní. Výborné číslo, hrozná četba.
Václav Burian