Na konci října zaslali děkani všech filosofických fakult premiéru Topolánkovi dopis, ve kterém vyjádřili znepokojení nad novými pravidly Rady pro výzkum a vývoj, podle nichž je největší váha při hodnocení fakult a v budoucnu i při udělování prostředků na výzkum přikládána „publikacím zveřejněným v impaktovaných časopisech, kde mají společenští a humanitní vědci velmi omezenou publikační platformu, protože v jejich seznamu jsou časopisy věnované společenským a humanitním oborům zastoupeny ve velmi omezené míře“. Jsou tyto výhrady oprávněné?
„Excelence“, ke které má česká věda, obrozená novými pravidly hodnocení a financování, směřovat, se má podle rozhodnutí vládní Rady pro výzkum a vývoj poznat podle počtu publikací v impaktovaných časopisech a společenské užitečnosti. Naprostá většina impaktovaných časopisů však vychází v anglosaském světě. Vliv ve společnosti se podle pravidel má měřit počtem zaregistrovaných patentů, ověřených technologií, prototypů či třeba plemen. České společenské vědy, které nevytvářejí patenty a jejichž výsledky jsou zřídkakdy publikovány v zahraničních impaktovaných časopisech, mají problém. Jak mohou vykázat, že do nich vkládané veřejné peníze nemizí v černé díře?
Akademický „impakt“, který je v současnosti obecně sdíleným modelem hodnocení ve světě, však není žádnou absolutní mírou kvality a na určité obory (zejména přírodovědné) sedí lépe než na jiné. I tak ale českým společenskovědním oborům jistě prospěje, budou-li badatelé muset své přístupy a výsledky obhajovat na impaktovaných zahraničních fórech. Poslední úpravy systému hodnocení navíc přiznávají v oblasti společenských věd relativně vysokou hodnotu českým i zahraničním recenzovaným knihám a časopisům.
Problematická je však sama konstrukce vlivu ve společnosti, kterou nový systém hodnocení implikuje. Společenské vědy by se měly velmi silně ohradit nejen proti tomu, jaké podřadné místo jim je přisouzeno, ale zároveň také dekonstruovat užitečnost připisovanou výsledkům oborů technických a přírodovědných. „Impakt“ ve společnosti, který berou v úvahu dnes se ustavující pravidla hodnocení vědy, je definován pouze tržní či ekonomickou využitelností, připsatelností konkrétnímu tvůrci (a poskytovateli prostředků), kontrolovatelností a předpokladem pozitivního působení.
Věda, co patří všem
Jak ukazuje například britský sociolog Anthony Giddens, společnost a sociální vědy jsou v současných podmínkách reflexivní modernity úzce provázány. Odborné společenskovědní znalosti jsou rychle a tvůrčím způsobem užívány nejrůznějšími „laickými“ sociálními aktéry k porozumění jejich životním situacím. Tyto procesy přiměřeně nepopisuje ani „inženýrský model“, který předpokládá kontrolované a zpeněžitelné šíření vědění a inovací, ani „osvícenský model“, podle něhož společenské vědy slouží k jakési obecné „kultivaci“ pasivní společnosti a s odkazem na nějž se společenští vědci obvykle hájí před nároky modelu inženýrského. Společenskovědní pojmy a znalosti kolují médii, probublávají parlamentní politikou i sociálními hnutími stejně jako intimními příběhy, které o sobě vyprávíme přátelům.
Tento vliv nelze patentovat a kontrolovat. Platí přitom paradox: čím úspěšněji se nějaký pojem či interpretace ve společnosti prosadí, čím je „vlivnější“, tím méně ho vnímáme jako pojem s odborným zázemím, ale naopak jako součást běžného jazyka (např. pojmy nevědomí, frustrace…). Společenští vědci se přitom k tomuto vlivu nehlásí jako k důkazu vlastní společenské relevance, cítí se naopak „svými“ pojmy v ústech „laiků“ spíše ohroženi. Mají pocit, že v tomto procesu dochází k relativizaci hranice mezi akademickou obcí a společností. Propojení vědy a společnosti, které se zde uskutečňuje, je ovšem nežádoucí pouze z pohledu, který kombinuje epistemologický pozitivismus s ekonomickým neoliberalismem. Dobré (neřkuli excelentní) vědění je podle něj striktně odborné, kontrolovatelné, obchodovatelné.
Ani přírodovědné a technické vědění nemá takové vlastnosti ze své podstaty. Získalo je díky ohromné technologizaci výzkumu a právním změnám v definici duševního vlastnictví a patentu. Důležitou roli zde měla například změna interpretace patentového zákona ve Spojených státech, která od roku 1980 dovoluje patentovat živé organismy. Společenské vědy mohou usilovat o podobnou proměnu. Například prosadit definici sociotechnického patentu, který by ve svých důsledcích mohl znamenat, že budeme platit licenční poplatky za užívání pojmů a vysvětlení. Nebo se naopak mohou snažit kritizovat vizi společnosti, kterou nám současná vědní politika v modelu přírodních a technických věd nabízí.
Existuje již řada studií (v impaktovaných časopisech!) o negativních důsledcích proměny vědění na obchodovatelné zboží. Vědecká, regulatorní a marketingová rozhodnutí v některých případech nebezpečně splývají, vysoká míra konkurence a utajení paralyzuje mechanismy kontroly. Například editoři biomedicínských časopisů varovali v časopise The Lancet v roce 2001, že za současných podmínek přestávají být schopni kvalifikovaně recenzovat studie týkající se klinického testování léčiv. Technovědě jsou přímo připisovány pozitivní důsledky bádání, negativní důsledky se ale pojímají jako „zneužití“ ze strany společnosti. Pokud financujeme výzkum s ohledem na jeho výstupy, měli bychom být symetričtí a brát v úvahu i ty negativní důsledky, která se s technovědou pojí.
Současný systém hodnocení a financování vědy by neměl vyvolávat jen diskuse o způsobu, jak vybrat a podporovat „excelentní“ pracoviště, ale i daleko závažnější otázky po modelu vytváření, oběhu a užívání vědění ve společnosti. Tedy o základních principech organizace společnosti a veřejné správy. Společenské vědy by přitom neměly přijmout pasivní roli. Přírodní vědy sice mají schopnost spolupracovat napříč kontinenty a místními kontexty, materializovat ideje nebo představivost o možných jiných skutečnostech. Společenské vědy jsou však nepostradatelné pro svůj smysl pro politické a jedinečné nebo pro obhajobu okrajových životů. Aby získaly potřebné sebevědomí, musí si ale přiznat svoji nekontrolovatelnou prorostlost se společností, hrdě se k ní přihlásit a opřít o ni svoji legitimitu.
Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR.