Současný většinový negativní postoj k běžencům z širšího Blízkého východu v zemích střední a východní Evropy včetně Česka se často vysvětluje – a omlouvá – „strachem z neznámého“. Na rozdíl od západní Evropy nejsme prý zvyklí na etnickou různorodost obyvatelstva a dnešní nově příchozí jsou navíc zakořeněni v cizí kultuře a náboženství, kterým nerozumíme.
Obecná formule „strachu z neznámého“ ovšem neodpovídá tomu, jak se proti přijímání uprchlíků obvykle konkrétně argumentuje a jak se k běžencům převážně stavějí i státní instituce a naši političtí představitelé. Tyto argumenty a postupy vycházejí totiž naopak z přesvědčení, že o těchto lidech víme vlastně všechno – známe jejich motivy (přinejlepším žít v Evropě ze sociální podpory, přinejhorším páchat teroristické útoky) a dovedeme na roky dopředu předvídat jejich budoucí jednání (sexuální a jiné násilí). Schematicky na ně přenášíme více či méně zprostředkované zkušenosti, které má Evropa s dlouhodobě marginalizovanými skupinami „jiných“ – s Romy, gastarbeitry, obyvateli bývalých kolonií, kteří zde v druhé polovině minulého století zakotvili.
Namísto toho, abychom se snažili problémy, krachy, meze, ale také existující přínosy a příležitosti různorodé koexistence pochopit, šermujeme hesly o neměnné podstatě toho kterého etnika, náboženství či skupinové příslušnosti. Vyvíjet se podle takového přesvědčení může jen náš „civilizační okruh“. Barbaři za jeho hranicemi jsou odsouzeni k věčné reprodukci v čase zamrzlých vzorců chování a myšlení.
Ve vztahu k migrantům je jistě potřeba vznášet řadu otázek, které se týkají především ženských práv a svobod jednotlivce, náboženského vyznání, politických názorů nebo sexuality a intimního života. Je oprávněné označit a vymáhat v souladu s Evropskou ústavou klíčové principy v těchto oblastech jako nepřekročitelné. Stejně jako se musíme stavět paralelizaci a privatizaci práva, kterou má v podobě mezinárodních arbitráží přinášet připravovaná transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP), musíme se stavět pokusům o paralelizaci a privatizaci práva náboženskými komunitami (což se netýká jen islámu). Hidžáb neznamená nutně útisk žen, stejně jako veřejná nahota neznamená jejich osvobození. Pokud jsou muslimské ženy utlačované konzervativním genderovým pořádkem, jak někteří tvrdí, v Evropě by měly mít tu nejlepší šanci něco s tím samy dělat.
Současná krizová situace je příležitostí vyhodnotit naše vlastní priority a definovat, v čem nejsme připraveni dělat kompromisy. A také se něco naučit. Například principy islámského bankovnictví ohledně přípustnosti úroků z půjčky a dělení zisků a ztrát mezi dlužníkem a věřitelem by mohly být zajímavým vkladem do současné debaty o nutných reformách fungování finančních trhů a bankovnictví. Seminář na toto téma by nepatřil jen na půdu Orientálního ústavu Akademie věd, ale třeba také Vysoké školy ekonomické, a je pravděpodobné, že mezi dnes přicházejícími Syřany budou i tací, kteří by ho dokázali připravit.
Zkusme se k muslimským (i jiným) příchozím chovat skutečně tak, jako by pro nás byli neznámými lidmi, a nikoli přízraky ztělesňujícími po staletí existující orientalistické stereotypy. To, co by nám naopak známo být mělo, jsou univerzalisticky interpretované hodnoty svobody, rovnosti a solidarity, k nimž se jako společnosti hlásíme. Příchod běženců představuje příležitost začít tyto hodnoty důsledně naplňovat. V opačném případě totiž nově příchozí rychle přesvědčíme o tom, že to, co mají začít praktikovat, aby v Evropě obstáli, je pokrytectví.
Největší problém případných sporných praxí, které s sebou běženci z Blízkého východu mohou přinášet, nevidím v tom, že je budou v Evropě sami dodržovat nebo se je snažit násilně šířit za hranice svých rodin a společenství. O obé se pravděpodobně budou někteří z nich pokoušet a je zcela namístě, abychom takovým snahám stavěli jasné meze, definované evropskými ústavami. Skutečnou hrozbu pro Evropu představuje možnost, že se nám případné konzervativní hodnoty nově příchozích natolik zalíbí, že je začneme – samozřejmě v našem „bílém“ provedení – sami vyžadovat a praktikovat. Výdobytky v oblasti svobody slova, rovnosti pohlaví, svobody intimního života či ochrany práv menšin jsou nedávné, křehké a stále jen nedůsledně naplňované. Zvláště ve společnostech, jako je ta česká, kde nebyly dlouho a bolestně vybojovávány, ale spíše tam byly importovány (ať už za socialismu nebo v procesu „návratu“ do Evropy), hrozí jejich rychlé zhroucení. Obávám se, že až na to přijde, budou tyto hodnoty a principy – tipuji, že před dnešními odpůrci migrace – hájit zas především ti, kdo se dnes stavějí za uprchlíky.
V jistém smyslu ale tento střet asi potřebujeme, abychom se dozvěděli, na čem nám opravdu záleží a jakou společnost jsme schopni společně vytvářet. Pozice v těchto střetech nebudou přitom vyznačeny barvou kůže ani národností.
Autorka je socioložka.