Kdo by asi ve druhé polovině 17. století vyhrál moderní anketu o nejznámějšího člověka? Možná nějaký šlechtic, možná v každé vesnici místní rychtář. A je docela dobře možné, že by to byl jezuita Matěj Václav Štajer. Jeho Postilu katolickou mělo nespočet domácností, jeho Kancionál český přezpívávala celá země, jím vedený překlad Bible se šířil po zemi, jeho kázání údajně slyšelo šedesát tisíc lidí ročně, jeho překlady duchovních knih nacházely živou půdu v tehdejší exaltované touze po poznání věčného života.
Šlo přitom „jen“ o syna novoměstského pekaře z běžné měšťanské rodiny (narozen 1630), která dbala na duchovní výchovu svých dětí. Matěj vstoupil do jezuitského noviciátu v sedmnácti letech (1647), pak studoval v Brně a roku 1651 se vrátil do Prahy, když úspěšně zakončil předchozí studia. Úspěšně? Byl považován za prosťáčka, za člověka sice milého, nicméně jednoduchého. Když měl složit prvou zkoušku z rétoriky, zkoušející mu zakázali použít příručku C. Soaréze, aby vyzkoušeli jeho schopnosti. Matěj Václav ovšem ve zkoušce grandiózně uspěl a pokročil ke studiu filosofie. Pak vystudoval v Olomouci teologii a v šedesátých letech se vrátil do Prahy už jako zralý vzdělanec s mnohými plány, který se začínal pouštět do čím dál náročnějších úkolů. Plnil i řádové povinnosti – sloužil jako kazatel na Vyšehradě a na Svaté Hoře u Příbrami, v Praze vyučoval rétoriku. Jeho nesporné úspěchy na poli literárním, katechetickém i pedagogickém změnily názor nadřízených na jeho osobu, takže nakonec o něm v elogiu (tedy v podstatě nekrologiu) stojí, že „byl svatým již za života a je svatým i poté“. Smrt jej zastihla roku 1692 symbolicky v okamžiku, kdy pracoval na překladu biblické knihy Jób.
Štajer se v řádu ocitl v čase silných protireformačních snah, kterých se sám aktivně účastnil. Praktikoval ale způsob protireformace, který nesl pozoruhodné znaky konfesijní tolerance. Takový přístup formulovali zejména osvícený Bohuslav Balbín a s ním Jiří Ignác Pospíchal, Jiří Krugerius, bratři Tannerové a další. Vycházeli z kontinutity starého svatováclavského jazyka a víry a tu spojovali s novým kultem Panny Marie jako patronky Čech. K nim se zařadil i Matěj Václav. Vztah k Balbínovi bezesporu dosvědčuje jeho prvá významnější práce: překlad Balbínova dílka o Panně Marii Svatohorské (Přepodivná Matka Svatohorská Maria, 1666). Nadkonfesijní vlastenectví ale mnohem lépe dokazuje jednak vydání Januy linguarum emigranta Jana Amose Komenského (1667––69), jež Štajer s největší pravděpodobností organizoval, a také půvabná a vtipná jazykovědná příručka pro tiskaře Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti (1668), vycházející z důkladné znalosti bratrské Kralické bible (tuto zkušenost pak zúročil při vlastním překladu Svatováclavské bible). Také polemické spisy se nesou, řekněme, v laskavém tónu: takový je překlad spisu Instructio acatolici, to jest vynaučení nekatolíka aneb přátelské rozmlouvání mezi katolíkem a nekatolíkem (1688) a zejména vrcholné Štajerovo dílo, Postila katolická (poprvé 1691). Vyšla až rok před jeho smrtí, ale shrnuje mnohaleté zkušenosti. Štajer ji sice sepsal, aby zaplnil mezeru zející v boji proti heretickým knihám, nicméně obsažené konfesijní polemiky postrádají ostří a i přes halasnou proklamaci v předmluvě jsou až někde v druhém plánu, v tom prvém je bezesporu morálka a vztahy mezi lidmi. Štajerova Postila byla jednou z vůbec nejvydávanějších knih a zařadila se spolu s knihami Martina z Kochemu i mezi nejpopulárnější. Důvodem byl jistě její účelný příručkový charakter a veliké množství zábavných i hrůzu nahánějících příkladů, exempel. Tento typ katecheze využil také v překladu Věčného pekelného žaláře (poprvé 1676), knížky o mukách pekelných, kterou mu literární historici dlouho nemohli odpustit. Jako konfesijní polemik tedy Štajer moc nepůsobí, zato v něm rozpoznáváme neúnavného a úspěšného katechetu.
Druhá polovina 17. století se vyznačuje všudypřítomnou stopou Štajerovy práce. Nemáme přesné tušení, do čeho všeho literárně zasáhl. Stopu jeho práce nese pochopitelně řada knih vydaných Svatováclavským dědictvím, fundací, kterou sám spolu se svou matkou založil; určitě vydal gramatiku jezuity Jiřího Drachovského, sepsal učebnice pro výuku latinské rétoriky Auxilia humaniorum scholarum, skoro jistě se také podílel na přípravě největšího svodu legend 17. století Vitae sanctorum (vyšlo ale až 1696), sám vydal legendy o světicích pod názvem Zrcadlo svaté čili Životové světic milých Božích (1678). A nesmíme upozadit Kancionál český (poprvé 1683), který došel popularity srovnatelné s Postilou a z nějž jsou do dnešních kancionálů převzaty desítky písní. I v něm mísil písně katolické s protestantskými.
Štajer zanechal rozsahem obdivuhodné dílo, ale tento rozsah si vyžádal daň: byl pramálo autorem, vše, co vydal, nese znaky převyprávění, kompilace či překladu, byť i poučeného. Byla to ovšem daň zaplacená také za snahu dostat co nejvíce knih mezi česky mluvící lidi, Štajera charakterizuje i setrvalý ohled na schopnosti čtenářů: vyhýbá se latině, jeho formulace i jazyk nejsou křečovitě sofistikované, ale srozumitelné a přímočaré. Inu, nabízí se – snad na jeho hodnocení jako člověka prostého přece jen něco bylo...
Autor je bohemista, komeniolog.