Nová monografie předního českého arabisty Miloše Mendela ukazuje, že koncepce tzv. hidžry byla sice mnohými islámskými učenci pojednávána spíše okrajově, nikdy ale nebyla zbavena své zvláštní přitažlivosti, zejména v očích utlačovaných či menšinových proudů.
Autor recenzované knihy, arabista Miloš Mendel, přispěl k diskusi o islámském a arabském světě už řadou publikací i popularizačních článků. Věnuje se v nich soudobým dějinám Blízkého východu a islámského světa, přičemž se zaměřuje zejména na fenomén politického islámu. Některé monografie zasvětil palestinsko-izraelskému konfliktu (Židé a Arabové, 1992; Náboženství v boji o Palestinu, 2000), zatímco v knize Islámská výzva (1994) se věnoval vývoji islamistických hnutí v muslimském světě. Za jistou předchůdkyni nyní předkládané Hidžry lze považovat knihu Džihád, která se zabývá kontroverzní a mnoha mýty opředenou nábožensko-politickou koncepcí.
Název poslední Mendelovy publikace odkazuje na historickou událost, která se odehrála v samých počátcích existence islámského náboženství. Hidžra (arabsky odchod, emigrace), již v roce 622 podstoupil prorok Muhammad Ibn Abdulláh a jeho druzi z Mekky do oázy Jathrib (dnešní Medína), má pro dějiny islámu klíčový význam a dokonce stojí na samém počátku islámského letopočtu. Tato událost se posléze stala koncepcí či vzorem společenského chování – vystěhování skupiny „pravověrných“ na místo, kde mohou lépe praktikovat své náboženské předpisy. Autor připomíná, že tento způsob chování je přítomen u všech velkých monoteistických náboženství, a zároveň uvádí několik příkladů (od starověkých izraelitů přes anglické puritány až k českým husitům). Úvodní kapitola, která přesahuje do oblasti dalších náboženství, je však velmi stručná a nezahrnuje žádné zásadnější teoretické teze.
Nepovinná povinnost
Pro pochopení problematiky hidžry jako koncepce a vzoru chování v islámské společnosti pokládal autor za důležité objasnit okolnosti původní hidžry proroka Muhammada. Podle Mendelova výkladu, který se opírá o množství českých i zahraničních publikací, z nichž některé čerpají přímo z prací arabských Muhammadových životopisců, se obec muslimů pod vedením proroka rozhodla definitivně zvolit cestu emigrace poté, co byla vystavena vzrůstající represi „nevěřícího“ vládnoucího kmene Qurajšovců. Je přitom poukázáno na fakt, že migrace jednotlivců, rodin či celých kmenů z ekonomických, politických nebo jiných důvodů byla na arabském poloostrově jevem relativně velmi běžným.
Význam hidžry jako vzoru k napodobování podtrhl sám prorok Muhammad: po svém příchodu do Jathribu (Medíny) prohlásil, že je povinností všech věřících. Povinnost se přirozeně nevztahovala na zdejší obyvatele, kteří se ovšem netěšili takovému postavení jako muhádžirové (ti, kteří vykonali hidžru). K jakési obdobě hidžry byli v té době vyzýváni i dosud kočující arabští beduíni, kteří měli přejít k usedlému (civilizovanému) způsobu života. Po triumfálním vítězství nad Qurajšovci a dobytí Mekky však prorok formálně povinnost emigrace zrušil, když prohlásil, že „není hidžry po dobytí Mekky“. I tak se ovšem bývalí muhádžirové v rámci muslimské obce těšili výjimečnému postavení. Již během vítězných vojenských tažení proti Byzanci a Persii se navíc ukázalo, že dosud relativně nedávná událost se již stačila stát napodobovaným vzorem. Mnozí bojovníci totiž označovali za hidžru svůj odchod do války a případné usazení na dobytém území.
K vyjasnění otázek ohledně údajného konce či naopak trvání povinnosti hidžry nepřispěla ani dlouhá staletí islámské exegeze. Edice náboženských textů, které autor prostudoval, ukazují, že v řadách učenců trval (a dosud trvá) rozpor. Relativně velké míry shody ohledně povinnosti hidžry bylo dosaženo v případech, kdy se muslimové ocitli pod nadvládou nemuslimských států, tj. na území dár al-harb (domu války, neboli země nevěřících), a bylo jim znemožněno žít podle pravidel své víry. Pohledy se ovšem značně rozcházely a rozcházejí ve stanovení přesných podmínek, kdy už je hidžra z území nevěřících nevyhnutelná.
Rozdílné pohledy se týkaly například situace, kdy koncept hidžry začaly naplňovat sekty, které se vymezovaly vůči svému muslimskému, byť podle jejich názoru bezbožnému okolí, případně vládnoucímu režimu. Kromě konceptu hidžry založeného na fyzickém odchodu či vystěhování se navíc u některých mystiků objevují pojetí hidžry i v přeneseném významu, tedy například zřeknutí se fyzických rozkoší nebo neustávající „cesta od zla“, tj. jakési zušlechťování a zdokonalování muslimské obce. Autor recenzované publikace se však bohužel typizaci jednotlivých druhů náboženských emigrací (byť i jen rámcové) vyhýbá. Jak tvrdí v úvodu své práce, „na závěr, v němž by byla škála výše analyzovaných hidžer podrobena syntetickému přístupu s použitím typologické, komparativní nebo jiné metody (...), je ještě příliš brzy“.
Dva typy exilu
Větší část textu je tak věnována analýzám jednotlivých nábožensky motivovaných či zdůvodněných emigrací, uskutečněných za různých politických a společenských podmínek, například okolnostem hidžry Abd al-Qádira v Alžírsku a hidžry Mahammada Ahmada (Mahdího) v Súdánu. První zmíněný, vůdce náboženského bratrstva al-Qádiríja, šajch Abd al-Qádir, byl vůdcem povstání proti francouzské okupaci ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století. Na území, které ovládl, vznikl stát, který svou identitu stavěl takřka výlučně na islámském náboženství. Abd al-Qádir předpokládal, že povinností všech muslimů žijících na území dár al-harb je přechod do jeho státu. Cíl byl bezpochyby pragmatický: odchod podstatné části obyvatel z Francouzi okupovaného území by vedl k oslabení pozic dobyvatelů. Vůdce odboje se snažil najít pro své argumenty oporu u četných duchovních autorit a například oslovený islámský učenec Muhammad Ulajš potvrdil, že je skutečně povinností muslimů vystěhovat se z území dobytého nevěřícími. V praxi však Abd al-Qádirovy výzvy mnoho muslimů neuposlechlo a protifrancouzská vzpoura, zdaleka nejen z tohoto důvodu, skončila nezdarem.
Další případ je od Abd al-Qádirovy hidžry značně odlišný. Odehrál se na konci stejného století v Súdánu, který byl od roku 1821 obsazen Egyptem, což mělo negativní dopad na životní podmínky místních obyvatel. Za této situace získalo silnou odezvu vystoupení mladého stoupence přísně monoteistického pojetí islámu Muhammada Ahmada, který ve svých kázáních začal obviňovat egyptskou vládu i místní duchovní z bezvěrectví. Poté, co se dostal s vládou do otevřeného střetu, uchýlil se spolu s následovníky do pohoří Džabal Qadír. Označil se za mahdího (Bohem vedeného) a začal se přirovnávat k proroku Muhammadovi. Svůj odchod do ústraní označil jako hidžru, která měla předcházet džihádu (podobně jako v případě proroka, kde hidžra do Medíny předcházela ozbrojenému džihádu proti Mekce). Mahdího aktivita si našla mnoho přívrženců, kteří byli definitivně vojensky zlikvidováni až britskými jednotkami roku 1899.
Nedotažená současnost
Příklady jsou to jistě zajímavé, je však škoda, že autor nevěnoval více prostoru obdobným případům z pozdějších období. Jen velmi letmo je kupříkladu zmíněn Bin Ládin, který svůj odchod do Afghánistánu v devadesátých letech také přirovnával k prorokově hidžře. Neúměrně malý je rovněž prostor věnovaný početným muslimským diasporám v západních zemích. Mendel zde zmiňuje, že současní mainstreamoví učenci emigraci na Západ schvalují, avšak za podmínky, že jejím cílem je přispět k islamizaci nevěřících. Bylo by ovšem zajímavé prozkoumat, zda a do jaké míry se ke koncepci hidžry hlásí na Západě působící islamističtí radikálové.
Malý prostor věnovaný soudobým přístupům ke koncepci hidžry je, kromě nedostatečného teoretického úvodu a absence pokusu o typologii náboženských emigrací, jediným vážnějším nedostatkem jinak velmi podnětné publikace. Nezbývá než doufat spolu s autorem, že se Hidžra stane podnětem pro další a hlubší zkoumání.
Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.
Miloš Mendel: Hidžra. Náboženská emigrace v dějinách islámských zemí.
Orientální ústav AV ČR, Praha 2006, 386 stran.