Na konci října i některá naše masová média zmínila dopis děkanů filosofických fakult premiéru Topolánkovi. Ritualizace našeho státního zřízení totiž má své kuriozity: tak jako je prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil (a zdalipak se asi jeho volitelé ptají, jestli bude umět rázně a hlasitě velet?), tak je i každý náš premiér automaticky předsedou Rady vlády pro výzkum a vývoj. Děkani si v dopise stěžovali na znevažující přístup „ústředních orgánů“ ke společenským a humanitním vědám: nepočítá se s nimi na velké peníze z operačního programu EU, dává se jim na grantech čím dál méně peněz a aplikují se na ně impaktová kritéria, která však v této oblasti nefungují. Dopis děkanů ani tato glosa nemohou postihnout komplikovanost celé problematiky, nicméně pár polínek do ohně rád přiložím.
Peněz na humanitní oblasti je prý málo. Je, a na mé mateřské FF UK se to začíná projevovat již nad rámec snesitelnosti. Problém ale není v tom, že jich je málo v celkové proporci: v ČR se údajně na humanitní vědy vynakládá 11 % veškerých peněz na vědu, což je mnohem více než v jiných zemích EU. Problém je v distribuci těchto peněz: máme nejen školy, ale i akademicko-badatelské ústavy, nové veřejné vysoké školy vznikají jako houby po dešti, procento vysokoškolsky vzdělané populace je pořád nízké, takže je kam ty peníze lít. Jenže tečou potrubím, v němž každý dostane trochu: tomu dali, tomu taky, a ten maličký šup do komůrky a tam se napapal. Nikdo nedostane na léta dopředu a pořádně, ale nikdo přitom neutře hubu: dotace na výzkumné záměry i granty se rozdělují tak, že tamti už mají a tihle ještě ne, tak jim přece musíme taky dát. Nikdo si netroufne říci: vy učte bakaláře (a doučujte i sebe), a vy naopak učte jen na půl úvazku a ve zbytku času a sil krásně bádejte.
Ono je totiž těžké říci, kdo vlastně výzkum dělá a kdo ne. Papír popisují všichni, a v humanitních vědách na patenty a vynálezy dochází jen u jurodivých. Když si na stránkách www.vyzkum.cz kliknete na veřejně přístupné údaje RIV a jako obor zadáte AJ (písemnictví), načtou se vám tisíce výsledků bádání. Jenže vedle metodologicky i materiálově objevných studií jsou tam i štěky do novin a pokoutních plátků. Vedle respektuhodných knižních monografií jsou tam brožury vydané nakladatelem, který si živnost nejspíš založil jen pro vydání té jediné knížečky. Obojí mají ISBN, obojí se počítají. Aby se roztřídilo zrno od plev, musely by zasedat desítky komisí, které by někdo musel platit za to, že vše přečtou. A kdyby i tak bylo: dá se skutečně spolehnout na to, že komise je objektivní a že všichni přečetli a probrali vše, co nějakým stupněm kvality označili?
Bodově ohodnocovat humanitní bádání je vskutku potíž: dopad (to je onen impakt) na náš život nevidět u dobrého ani špatného. A měřit to rozsahem? Někdo za život napíše pár stovek stránek a je komunitou soudných ctěn a veleben, někdo vydá stránek tisíce a ostatní se jen pobaveně smějí. Lze asi nastavit jistá pravidla: psát v cizím jazyce je nejspíš bohulibější, neboť tak se oslovuje lidstvo, a ne deset milionů fanoušků hokeje a smaženého sýra. Ale je pak slovenština cizím jazykem jako každý jiný? Není zahraniční badatel působící v ČR, nicméně píšící mateřštinou a publikující doma, tak trochu zvýhodněn? Není bizarní, aby se o nalezeném kuse povídky Josefa Karla Šlejhara referovalo v angličtině a aby nálezce vysvětloval americkým vydavatelům, že pro historiky české literatury je takový objev opravdu zásadní? Jako by nestačilo, že na dodatcích k diplomu se našim studentům tiskne i anglické znění názvu diplomky, jako třeba „J. K. Šlejhar’s Kuře melancholik“, což jistě zahraniční zaměstnavatele zaujme a absolventa s chutí přijmou. Dá se vyčlenit skupina časopisů, kde probíhá recenzování, takže za zveřejněnou studii někdo svým jménem a ctí ručí. Dá se i pro knihu žádat, že má mít recenzenty z oboru: ne každý svolí, aby se jeho jméno skvělo na tiráži evidentní blbosti. Udělá-li se to, půjde snad oddělit vysoké školy, které by měly „jen“ učit, od těch, kde se investice do bádání jeví jako smysluplná. A až se to udělá, někde bude lépe.
Ale i pak budou nechtěné dopady. Proč by se literární kritice, tj. psaní o knihách, které by šlo nad rovinu infotainmentu, plnění PR zakázek či vyřizování osobních účtů, věnoval někdo z badatelů, když recenze se nepočítá? Proč by psal do časopisu či na web s relativně velkou čteností, když není v kategorii uznaných časopisů? Proč by soubor nahodilých příspěvků vydával někdo jako sborník, když váha kolektivní monografie je mnohem větší?
V evropském měřítku vznikla European Science Foundation (esf.org/home.html), která má snahu objektivizovat měření výzkumu. Je ale dosti příznačné, že soupis literárních časopisů, označených jako excelentní, ne a ne zveřejnit. Na konci listopadu u výchozího soupisu katalogu ERIH stálo, že literární časopisy budou doplněny v říjnu. Týden před Vánocemi slibují, že to bude ke konci prosince. Laskavý čtenář tohoto čísla A2 se tedy může přesvědčit, zda slibu dostáli. A předem si může tipnout, kolik českých literárních časopisů se do této kategorie asi dostane. A kdyby to laskavému čtenáři přišlo zábavné, může se bavit vyhledáváním impakt faktoru badatelů jako Derrida, Ricoeur, Greenblatt, Culler a jiní. Nebo snad žádný impakt na naše myšlení neměli?
Autor je literární teoretik.