Od myšlenky, že na jevišti se odráží reálný život tam venku, je jen krůček k jejímu obrácení, které vysvětluje, že celý náš život je divadelní hrou, v níž nám všem přísluší role herců, kteří převlékají své kostýmy. Pro politiku to platí dvojnásob.
Jeden polský filosof a sociolog, možná trošku extravagantní, Wojciech Chudy, píše třetí díl své knihy, která má výmluvný název – Podvedená společnost. První svazek měl podtitul Esej o společnosti a lži, druhý Lež jako metoda a třetí je teprve avizován, vyčkejme. Ano, jsou to eseje o soudobé polské společnosti, nejsou však vedeny záští, a už vůbec ne apriorní politickou předsudečností. Z těchto brilantně napsaných textů se o polské společnosti dozvídáme mnohem více než ze statistických příruček a empiricky „nasycených“ sociologických analýz či z výzkumných zpráv o transformačních procesech. Kolik jsme jich tady vyprodukovali a kde jsme se v nich dočetli o tom, že (či zda) žijeme v „podváděné společnosti“? Nebo že by naše společnost byla opravdu natolik jiná, než je polská, a že ta polská by měla vyhrazena výsostná práva, jež přisuzujeme (post)putinovskému Rusku či nebohému Bělorusku?
Lsti divadelního rozumu
Vysvětlení je prostší – Chudy vychází ze známé, dokonce snad notoricky známé tzv. dramaturgické metafory, jež se opírá o Jacquesův výrok z druhého dějství Shakespearovy hry Jak se vám líbí: „Celý svět je scéna a všichni, muži i ženy, jsou jen herci…“ Sociologie se té metafory dávno chytila a rozpracovala ji do velmi rafinovaných i velmi triviálních podob. Je pozoruhodné, že asi první, kdo s tou metaforou poutavě pracoval, byl Karel Marx, který ve spise o převratu Ludvíka Bonaparta (z roku 1852) ukázal zajímavý fenomén: lidé, kdykoliv dělají „velké věci“, velké převraty a změny, revoluce či povstání, posvěcují své jednání tím, že „úzkostlivě vyvolávají duchy minulosti“ a převlékají se do historických kostýmů, což má jejich jednání a rozhodování dodat nejen na vnějším lesku, ale také – a to je podstatné – na legitimitě. Jinak řečeno – přes věrohodnou minulost k věrohodnější současnosti… Proto se Luther převlékl za apoštola Pavla, Francouzská revoluce se halila do hávu římské republiky a dodejme – bolševici se pokládali za jakobíny.
Sociologie si z dramaturgické metafory („celý svět je scéna“) nejprve vypůjčila pojem role a pojala jej velice jednoduše: každé sociální postavení (status) je spojeno s určitým druhem očekávaného chování, „rolí“. Jsi-li lékařem, očekává se, že nejen rozumíš svému povolání a přesně nahmatáš žlučník, ale také že budeš mít bílý plášť, případně kolem krku stetoskop. Čím vyšší status, tím vyšší a specifičtější očekávání: od osob vysoce postavených se očekává nejen určité chování (dříve se říkalo „vybrané“, třeba že premiér nebude mluvit s poslankyní s rukama v kapsách), ale také určitý jazyk. Stalo-li se, že před nedávnem několik našich reprezentantů zvolilo v komunikaci mezi sebou (ach, ten zatrachtilý mobil!) jazyk, který jsme neočekávali, ale slyšeli, pak marně vysvětlují, že to patřilo vlastně někomu jinému…
Ostatně politika je také divadlo, je to mediální cirkus, je to umění marketingu a prezentace a není tajemstvím, že pokud obsah bude sebelepší a forma mizerná, pak politik neuspěje. To je citát – 1. března to řekl pan primátor Bém paní Kalenské. Jak vidět, i on dramaturgickou metaforu zná.
Ona ale v sobě skrývá několik lstí, jež nejsou viditelné na první pohled – ta první je „vypadnutí z role“, o níž byla řeč. Ta druhá spočívá v tom, že většina toho, co si navzájem sdělujeme, činíme prostřednictvím jazyka – a jazyk je zrádný, byť nejen tím, že máme ve slovní zásobě slova, jichž používáme jen v úzkém soukromí. Víme totiž, že jen díky jazyku jako znakovému systému (kdy „něco zastupuje něco jiného“) můžeme mluvit o věcech, které tu aktuálně nejsou, což nám umožňuje třeba (re)konstruovat dějiny a vyprojektovat zářivou budoucnost.
Lest jazyka spočívá ale také v tom, že jen díky němu můžeme lhát: lež je přece výpověď o něčem, co tady buď nebylo nebo bylo jinak, případně o čem chci, aby to jiní viděli tak, jak si přeji. Velký analytik „interakčních rituálů“ (tj. toho, jak se vůči sobě navzájem chováme v každodenním styku, jak se navzájem „prezentujeme“) Erving Goffman nás podrobně poučil, že každodenní styk – tedy i politická komunikace pana Moravce s panem Schwarzenbergem – je vždycky na hranici pravdy a lži, přesvědčení a pokrytectví, otevřenosti a skrytosti – a to je pan „kníže“ nějaká osobnost!
Co je v zákulisí?
Ve vzájemném styku „hrajeme role“, tedy do určité (někdy značné) míry se stylizujeme: předvádíme se jiným tak, jak si myslíme, že oni předpokládají, že bychom se měli chovat. „Interakční rituál“ je ale vzájemný – nejen oni ode mne, ale i já od nich očekávám určité chování, a pokud je tato symetrie narušena, dochází k interakčnímu karambolu. Záleží na tom, jak hroší kůži máme a nakolik jsme ochotni snášet poučování a zdvižený prst tam, kde si myslíme, že ten druhý je nekompetentní nebo jeho znalosti prostě omezené. Anebo je jenom obyčejně nadutý.
Skutečnost, že žijeme ve světě médií, má ovšem jeden ne zcela blahý důsledek pro naše vnímání a prožívání interakčního rituálu a pro naše sebepojetí: média jsou ochotna nás ponížit, aniž my sami jsme ochotni si připustit, že jsme poníženi. Pějeme jako Carusové a nemáme hlas, tančíme jako Duncanová a nemáme figuru, zejména ovšem napodobujeme, napodobujeme a napodobujeme, většinou to nejsnazší a nejmilejší.
V krajní verzi hraní rolí, jakou představují ceremonie a rituály, se obvykle držíme předepsaného scénáře. Prezidentská volba se nám mohla velice nelíbit, ale proběhnout jinak nemohla, protože je striktně zákonem předepsána. To, co nám vadilo, bylo ovšem to, že se hrála na otevřené scéně a herci byli vidět, všichni. A herci prostě nehráli dobře, marná sláva.
Někteří velcí badatelé (třeba Elias nebo Burke) spojují vznik modernity s civilizačním procesem – v době, kdy se lidé začali řídit dokonce psanými pravidly slušného chování, začali se civilizovat v pravém slova smyslu: jejich interakce dostala řád a jejich vědomí sebe samých („sebepojetí“) se proměnilo – tak si to aspoň myslel Burckhardt – ve vznik moderní individuality. Castiglioneho Dvořan nebo Zdvořilá konverzace Stefana Guazza předcházejí téměř o půl tisíciletí Gutha Jarkovského a Ladislava Špačka, znamenají ale totéž: každá sociální role a každá sociální situace (scéna, výstup, dějství) má svá pravidla, a kdo je nezná, je handicapován.
Konečně, součástí dramaturgické metafory je přirozeně kromě aktéra, který hraje roli, také scéna, kulisy, zákulisí, jeviště a hlediště. Ty kulisy jsou strašně důležité – lidi přece nejvíce zajímá nikoliv to, co se zrovna hraje, ale to, co se děje za kulisami.
Polák Chudy říká, že analýza zákulisního diskursu má čtyři podoby: historiografický – to jsou ty tolik oblíbené teorie spiknutí, tajemných vražd, světa tajných služeb a police, atd.; mediální – investigativní žurnalistika se dá metaforicky definovat jako systematické úsilí pátrat za kulisami po „vybočení z role“; politický – ani v demokraciích daňový poplatník nesmí vědět všechno; a každodenní – zde jsou kulisami obvykle stěny našeho domu a to, co se vynáší, jsou drby o nás a o jiných.
A tak jen jednu poznámku k mediálnímu aspektu dramaturgické metafory. To, že média nám prostředkují svět, který jsme dosud neznali, má jeden málo uvědomovaný rozměr: svět se stal větším nejen pro nás ve smyslu oné profláknuté mcluhanovské globální vísky, on se stal větším i pro děti. To, co desítky generací ani netušily, že je, a o čem se dozvídaly obvykle „až přišel čas“, dnes děti vědí daleko, daleko dříve. Bude třeba, aby se našel nějaký postmoderní Castiglione, který napíše nového Dvořana pro 21. století, nechceme-li již (ale vlastně proč bychom neměli?) připomínat Jana Amose…
Ostatně, jak říká Umberto Eco ve Foucaultově kyvadle – jaký by měl život smysl, kdyby všechno bylo takové, jak se nám jeví? Tak v tom je podstata a jádro i suma dramaturgické metafory.
Autor je sociolog.