Ideálem filatelisty – jak tomu z dálky já rozumím – je, aby došlo k omylu, aby se něco zpackalo a pak se na to rychle přišlo. Takto vznikne zmetek-rarita, pár jedinečných kousků, které se nepovedly, protože unikly záměru a vzniklo tak kouzlo nečekaného. Člověk zabývající se literaturou by obdobný počin čekal u insitních básníků, u grafomanů, jimž se povede jediná báseň, anebo u výlučných novátorů. Paseka sice nyní vydala Váchalovu Šumavu umírající a romantickou, ale skutečnou a nečekanou raritu najdeme jinde: v produkci nakladatelství Dauphin. To vydalo soubor próz a básní Devla, Devla!, s vysvětlujícím podtitulem „básně a povídky o Romech“ a – kdyby náhodou návštěvník knihkupectví byl natvrdlý blb či xenofob – s fotografií romského chlapce uhánějícího za kolem od bicyklu. Milovníka interpretačních záhad naláká hned přední tiráž, kde se píše, že „tato kniha se těší laskavé podpoře ministryně vlády (…) Džamily Stehlíkové“. Co to asi znamená? Že ji má paní ministryně ráda? Že je na ni hrdá? Že ukrojila z přiškrceného rozpočtu na bohulibou věc? Těší se, jak říká přední tiráž v téže větě dále, ovšem také laskavé podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Ministerstvo je orgán, čili to nemůže být ani rádo, ani hrdo. Takže asi taky přikáplo z rozpočtu. Nu a aby se velkovýrobna těšení jen tak rychle nezastavila, těší se i podpoře Obce spisovatelů. Poslední z interpretačních záhad je hbitě rozluštěna rozečtením předmluvy Evy Kantůrkové, donedávna předsedkyně Obce spisovatelů. Ta nám hned na úvod sdělí, k jak velké události u nich došlo: obec „napadlo vyhlásit literární téma. Nikdy předtím to Obec spisovatelů neudělala. Téma jsme vyhlásili dobře,“ pochválí se skromně paní předsedkyně. Sice nevíme, jak vyhlášené téma znělo a co bylo slíbeno, ale výsledek je impozantní: „přes dvacet povídek, tři romány ještě nevydané, několik knih už vydaných, pohádky, celé poémy“. Opět je interpret vystaven ničivému tlaku textu cudně, leč úporně skrývajícího svůj význam: Co je to, proboha, těch několik knih vydaných? Že někdo ze členů Obce něco vydal. A proč se to neuvede, když se identifikuje i žánr poémy? A ty tři romány jsou ještě nevydané, protože se o ně nakladatelé perou a licitují, anebo protože jsou špatné a nikdo je vydat nechce?
Inu, nevím. Při četbě knihy však vidím, že Obec spisovatelů vyhlásila takovou soutěž: napište něco o Romech, ať přispějeme k tomu vzájemnému soužití. A pár spisovatelů nelenilo a napsalo a díky tolikeré laskavé podpoře jim to teď i vyšlo tiskem. V nákladu 2000 výtisků. Kniha je konglomerátem básní a próz několika romských autorů a několika „bílých“ spisovatelů. Nakolik je soudobá romská produkce zastoupena reprezentativně, posoudit nedokážu: četba těchto textů mne však utvrzuje v tom, že jde o literaturu specifickou, zajímavou, stojící žánrově i poetikou až pozoruhodně mimo kontext soudobé české literatury. Takoví Gipsy.cz v literárním provedení. Příspěvky některých gadžů by však milovníkům literárních poklesků či perverzit uniknout neměly. Pan spisovatel Cimický sepsal moralitku situovanou do Francie (buď aby bylo vidět, že to tam zná, anebo aby netepal do domácích nešvarů): maloburžoazní živnostníci, plní rasových předsudků, v ní podpálí romské ležení, ale oheň je vytrestá a rozšíří se i do jejich městečka. Paní spisovatelka Marboe sepsala literární zpověď načinčané manekýny, které teprve rozhovor s rustikální Cikánkou nakonec odhalí pravé životní hodnoty: „Děda měl recht s tou slabostí pro Cigány! Protože my, gádžovská chuďata, opravdu o tom, jak je život krásný, moc nevíme.“ Pan spisovatel Muška se do Romů opřel bez servítků: jeho vypravěč se vyskytne u situace, kdy mladé Romky nemají v trolejbusu lístek a jsou předvedeny na služebnu. On se tam „díky novinářské legitimaci“ vnutí a pak si s nimi dosti slizounsky povídá: „Tančíte na pódiu nebo na stole? (…) Bez kalhotek? (…) S kondomem?“ A celé to vypointuje takřka po biblicku: „Všelidský Bůh, ten Bůh Máchových Cikánů, buď jim milostiv.“ Paní spisovatelka Machovcová sepsala „příběh, který se skutečně stal“: při veselici „těsně u bandu, téměř u reprobeden stála cikánská rodina a i když vypadali jinak a veselili se jinak, bylo jim stejně tam dobře jako těm většinovým”. Básnířka Čermáková přispěla konvolutem básní, z nichž některé se hemží romskými motivy (třeba i ve formě „z města Roma/ z města Říma“), jiné jsou básničkami tak vůbec. Autorka je ale dopisovatelkou novin Romská duše, takže se to jistě nějak vztahuje. Nu, suma sumárum, za vydání z gadžů stojí jen kratičká próza Antonína Bajaji.
Sborník v takovémto nákladu jistě zastoupené autory potěší. Zvláště když jsou zvěčněni fotografií a biograficko-bibliografickým medailonkem. Biografická část tam, kde lze aplikovat, končí údernou větou: „Je členem Obce spisovatelů.“ Je jen záhadou, proč u výčtu „Z tvorby:“ není vůbec zřetelné, co z napsaného také vydali.
Pravda, žijeme v době retro stylů a leckomu ze střední a starší generace se občas zasteskne po tom minulém světě, kdy doba byla sice vymknuta z kloubů, ale my byli tak krásně mladí. Že se někdo ale pokusí jít až tam, kde končil Pavel Kohout se svými naučnými pohádkami O černém a bílém, toho by se člověk nenadál. Že si někdo i dnes myslí, že vydáním špatných textů na bohulibé zadání změní a posune cokoli v tom, jak naše společnost nazírá na určitý problém, to mne přivádí v úžas a vytržení. Ty texty sice chtějí bojovat se stereotypizací našeho vnímání Romů, ale svým provedením naopak tuto stereotypizaci potvrzují. Sugerují, že když se jen trochu otevřeme a přijmeme jinakost dané minority, bude vše lepší. Což v našem případě znamená jen to, že gadžovští spisovatelé neříkají Rom, ale naplno, bez servítků: Cikán. Ale jinak jde jen o prvoplánové tetelení: tak si už, proboha, uvědomme, že jsme všichni lidi. Filmový Roming, plný gadžovského kýčaření romské volnosti a tance u ohňů, je oproti těmto textům intelektuálním výkonem.
Paní předsedkyně Kantůrková ostatně v předmluvě píše: „Literatura má tu přednost, že dokáže vyjádřit i nejsložitější vztahy.“ Zlatá slova. Akorát že se musí umět tu literaturu psát.
Autor je literární teoretik.