Ostravar diskusní, studentský i divadelní

Není festival jako festival, říká se, když člověk nalezne na pestré mapě českých divadelních přehlídek tu, která se vskutku zavedeným konvencím vymyká. Takový je Ostravar, festival ostravských činoherních divadel, který se letos konal již po dvanácté. Jeho základní odlišnost není v tom, co se prezentuje, tedy divadelní představení, ale jaká atmosféra kolem celého několikadenního setkání vzniká. Ta se samovolně nevytváří pouze tím, že sezvete na jedno místo divadelní kritiky, teatrology a dramaturgy, ale i tím, že velkoryse umožníte účast dvěma stovkám studentů, kteří se podobnými obory zabývají. Divadelní festival bez mladých lidí je mrtvý festival a honosné plzeňské podzimní setkání s názvem Divadlo je toho zářným příkladem. Studenty však nestačí pouze přilákat a nechat je napospas Stodolní ulici a jiným ostravským radovánkám; je třeba podnítit jejich festivalovou aktivitu, vyzvat je k reakcím a názorovým střetům. V Ostravě se to daří díky rozborovým seminářům, tištěnému i mediálnímu festivalovému zpravodaji nebo samotnými studenty inspirované a organizované diskusi s prezentací jejich vlastních divadelních či teatrologických projektů. Oproti minulým letům navíc nebylo potřeba studenty příliš nutit k názorům a polemikám, jejich reakce byly spontánní, snad jen mohly být o něco razantnější a vyhraněnější. Nicméně studenti a diváci festival neudělají. Velmi záleží na vstřícnosti a ochotě pořadatelů, stejně jako na umělecké kvalitě vybraných inscenací. První podmínka byla téměř beze zbytku naplněna, ta druhá nepatrně pokulhávala. Zdá se, že „divadelní výprodej“, který zažily ostravské scény během posledních několika let také díky zmiňovanému festivalu, se na kvalitě inscenací podepsal. Mnoho talentovaných herců zmizelo do Prahy, připomeňme jen v poslední době odchod Lucie Žáčkové a Jana Hájka, které si po právu vyhlédlo Národní divadlo, a nová generace se ještě nestačila adaptovat. Navíc dramaturgie téměř všech divadel v pochopitelné touze po plných sálech nabízí divácky lákavý, inscenačně však obtížný repertoár. Příkladem budiž několikátá adaptace filmu či filmové předlohy v Národním divadle moravskoslezském, tentokrát Zemanova a Vlčkova Fantoma Morrisvillu. Neúspěch byl v tomto případě kardinální, podobně jako u zcela odbytého seminárního cvičení režijní dvojice SKUTR s názvem Should I stay or should I go? v Divadle Petra Bezruče. Jan Mikulášek, režisér nepovedeného Fantoma, ukázal v následujícím a snad nejlepším představení celého festivalu, kde je jeho síla: totiž v komorním prostoru. Jeho precizní, nádherně poetická i decentně náznaková, záměrně zcizovaná, harmonicky vycizelovaná inscenace Evžena Oněgina (viz A2 č. 50/2007) je potvrzením toho, že i v této době lze na divadle zhlédnout velké umění, silnou, nepatetickou emoci, prožít nefalšované divácké dojetí, snad i onu touženou katarzi.

Tomáš Vokáč, Ostrava